Utrpením může být

• časné vstávání do zaměstnání, když budíme malé dítě do školky
• velká sleva při zakoupení auta, vyhlášena prodejcem až den po té, co jsme takové auto koupili
• překvapení ke smyslu života, a to na poslední chvíli

Bylo to již před mnoha desítkami let, kdy se u nás většina lidí zbavila náboženských náhledů na svět. A dnes? Víc léků – víc zdraví? Materialismus bývá překvapen tím, že by snad lidské tělo mohlo uzdravovat samo sebe – jinak než léky – například patřičnými duchovními přístupy. [1]

Křesťanství se často spojuje s utrpením. Přitom nauka lásky je v protikladu k trápení; jen ať krásný vztah směřuje i k sobě samému. Jen nehluboko zde dokážu připomínat náročné záležitosti v jejich souvislostech: stigmata, zranění, zabití a bolest.
 

1. Stigmata

Karel Čapek řekl v kruhu svých přátel: „Myslím, že trest smrti by měl být zrušen už také z toho důvodu, že být katem není zaměstnáním pro člověka.“ [2]

Popravy? Nezávisle, ale neznale se vyjádřila Číňanka. Performer, akční umělec a vysokoškolský pedagog Milan Kohout:

Moje bývalá žena pocházela z Číny, a když jsem ji vzal do jednoho bostonského kostela, tak s hrůzou ukázala na Ježíše na kříži a řekla: „Co to je?“

Zmaten jsem odpověděl: „To je přece bůh západní civilizace, ty ho neznáš?“ Zhnuseně pokračovala:

„O tom jsem nikdy neslyšela. A vy se klaníte zohavené mrtvole přibité na nějakých prknech? To je asi něco v nepořádku s vašimi hlavami a měli byste se nechat léčit.“ [3]

V dávnějších staletích byli lidé tvrdší a ani Ježíšova nauka lásky nepřevládla, v chodu států. Spisovatel mystických i sci-fi románů A. L. Huxley (1894 – 1963) napsal:

— Je historickou zkušeností, že ti, jejichž náboženský život byl soustředěn na utrpení božského Spasitele, nebyli nikterak zvláště soucitní a nestarali se o nic víc než jiní – o odvrácení bolesti [4].

Dlouhodobě je známý jev křesťanských stigmat. Bývají umístěné na rukou a nohou. Květoslav Minařík definuje:

Stigma (z řec.) jizva, stopa, známka Ježíšových ran po ukřižování, které jsou křesťanskému mystikovi pečetí nebo smlouvou s vyšší jsoucností s Bohem. Stigmata se považují za všeobecný projev definitivního odvrácení vědomí od pomíjejícího světa k světu vyššímu.

Stigmatizace (řec. pův.) označení, postoicismus znamenání stigmaty. V mystické praxi je zajímavé, že se tomu, kdo cvičí jednoduchou mentální introverzi, otevřou tato stigmata přesně v místech, kde je měl Ježíš. Když však člověk provádí jógu a především pránajámu, stigmata necítí. To svědčí o tom, že místa Ježíšových stigmat jsou místa vstupu duchovního dechu, prány (viz prána), a dostávají se do funkce teprve introverzí. Dokonce se otevírají násilně, takže jsou cítit především vrtavými bolestmi. Když se to stane, je to důkazem, že světský člověk zvnitřněl a duchovní dech, prána, jej očišťuje. Když tato očista dosáhne příslušného stupně, stigmata jsou otevřena; jelikož tudy proudí prána bez překážek, mizí i bolesti… [5]

Stigma – jakoby proražení hřebem – se na rukách člověka objevovalo v dlani. Tam vznikalo bolestivé zranění, které se člověku „samočinně“ vytvořilo, samo od sebe.

Od první poloviny 20. století byla po Evropě známá – z novinových zpráv, německá vesničanka Teresie Neumannová (1898-1962, v německém originále Therese Neumann – její jméno a příjmení čítalo po sedmi písmenech). Zažila hodně fyzických bolestí. Roku 1919 oslepla, pro zranění byla upoutána na lůžku. Po několika letech se uzdravila a vytvořila se jí stigmata. Od roku 1927 nepotřebovala potraviny ani nápoje. Téhož roku ji po 15 dní kontrolovali – byla pod neustálým přísným dohledem – nic nejedla. A půst na ní nezanechal žádné stopy. Od roku 1930 nic nevylučovala. Přitom nadále aktivně žila.

Je otázkou, proč měla trpět. Snad měla materialistickému 20. století přibližovat nepřístupnou záležitost stigmat? Přece je nemá člověk za trest? Její minulost v 1. století posoudili Abd-ru-shin a Jógananda navzájem rozdílně.

Abd-ru-shin:

Všichni stigmatisovaní byli jenom poznamenaní, kteří nesli své osobní provinění proti Synu Božímu. [6]

Kdežto Jógananda sdělil souvislosti opačně. Setkání s T. Neumannovou v Evropě vyznívá optimisticky:

„Opravdu nic nejíte?“ Chtěl jsem znát odpověď z jejích úst.

„Ne. Jen jednu hostii každé ráno v 6 hodin. Musí být posvěcená. Když není, nepolknu ji.“

„Celých 12 let nic jiného nejíte?“

„Živí mne Boží světlo!“

Jak jednoduchá odpověď. Jak einsteinovská! „Uvědomuji si, že vašemu tělu dodává energii éter, slunce, vzduch.“

„Jak jsem šťastná, že rozumíte, jak žiju.“

Jezdíváme s Terezou Neumannovou často na jednodenní výlety po Německu. Jíme 3x denně, ale ona nejí nic a směje se nám, když vyhledáváme hostince. Přitom je svěží jako růže a nezná únavu. Její žaludek je scvrklý, tělo nic nevyměšuje. Potní žlázy fungují normálně. Její kůže je vždycky pevná a hebká.

Její bratři mi řekli, že světice spí v noci jenom hodinu nebo dvě a že přes ty rány na těle je velmi činná a plná energie. Její bratr Ferdinand mi potvrdil, že Tereza na svém vlastním těle protrpí nemoci druhých. Jeden mladý muž z farnosti, chystající se vstoupit do mnišského řádu, měl na svém těle vážnou nemoc. Tereza se modlila, aby nemoc přešla na ni, dostala ji a od té doby nejí. Ve čtvrtek odpoledne jsme navštívili biskupa, který byl trochu zaražený nad mými vlajícími kadeřemi. [7]

—. Zajímavé je rovněž to, že se stigmata projevují převážně u žen.

Nápadné na tom všem je, že všichni, včetně Padreho Pia, měla stigmata na dlaních. Ježíš ale nemohl být přibit dlaněmi. [8]

Ano, v posledních desetiletích nad stigmaty v dlaních vznikla otázka. Lidské dlaně by neudržely váhu zavěšeného těla na kříži. Usuzuje se, že muselo být jinak. Hřeby zřejmě probodly zápěstí – tedy v rozporu s mnohasetletými sochařskými názory. Jak odvodil i Karel Machovec [9].

Kdo ví, zda se vyskytl nověji člověk, který by měl nějakými stigmaty postižená právě zápěstí? Nejspíš s nějakým vztahem ke křesťanství; ať už v životních přístupech, ve svém díle, v čemkoliv.

Pokročilá civilizace sdělila, že ve Vesmíru je možné všechno. Pochopitelně, když nejen matematika, ale dokonce i její základ – počty, prokazují realitu světa jako Máju. [10]
Pak lze věnovat pozornost i sdělení v knížce, napsané známým švýcarským kontaktérem Meierem. Naznačuje:

„A kromě toho Ježíš … no prostě, jmenoval se Immanuel.“ [11]

Mystik Karel Makoň se vyjadřuje jednoznačně. Stigmata může usilovný hledající člověk získat, ale někdy bývají jen výsledkem touhy po stigmatech; tím kvalitu nepotvrzují:

Po přečtení některých Weinfurterových spisů a při praktikování duchovních cvičení jím navrhovaných, někteří lidé nabyli přesvědčení, že musí na svém těle nosit známky ukřižování. Viděl jsem jich sám několik a s těmi lidmi jsem hovořil. Rány Kristovy je nepolepšily, ani nezpůsobily zvýšení duchovního poznání. Z toho se dalo snadno poznat, že nejsou pravé. Ježíšovu ukřižování totiž předcházelo velké odosobnění sebezapření, nikoliv velká představivost, po ukřižování následovalo zmrtvýchvstání, nikoliv vstup do minulého způsobu života. My jsme však našli ty lidi tak duchovně mrtvé, jakými byli před tím. Ví se přece, co způsobila stigmata u sv. Františka z Assisi, jakou změnu v jeho mysli, poznání a lásce. U těch lidí se to nestalo. Stigmata si vynutili vmýšlením, představivostí.

Vím o sobě toto: Protože se dovedu soustředit na kteroukoliv část těla, soustředím-li se na místa, kde mají být stigmata, téměř okamžitě cítím tam palčivou bolest, takže nepochybuji, že by pozměnila i strukturu těch míst, kdybych v takovém soustředování pokračoval. Dobře bych však věděl, že nejde o pravá stigmata. Lidé mají schopnost vmýšlet se i do jiných věcí a jejich myšlení má vliv na vznik chorob nebo na quasi uzdravení, má vliv hmotný a psychický, nikoliv však duchovní. [12]

Souvislosti vysvětluje Karel Makoň na jiném místě své knihy ještě obsáhleji (kap. 1524. 2. Známky pravých stigmat).

Ve svém úctyhodném díle – snáři – hodnotí Jaromír Medo:

Stigma – je na poli snů podstatně častější než v denním vědomí, neboť odráží odvrácení vědomí od světa a ztotožnění se s Kristovým utrpením na kříži (mystická smrt*79)

– u křesťanských mystiků může prvotní snové stigma nenápadně přejít i do denního vědomí jako dočasná bolest v určité oblasti těla [13]

 

2. Bolest

Nic nebývá náhoda. Stěží však posuzujeme, která příhoda vysvětluje který dřívější čin. Vyhnout se nepříjemným náhodám – nutno znát soucit, úctu k jiným, nelhat… [14]

O čem asi mělo poučit mužovo mimořádné srdeční zranění, mimořádným předmětem – na sklonku loňského léta, ve městě středních Čech – snad namísto zlaté propisky psát postaru? A nebo nepsat?

Muž pravděpodobně upadl, ta tužka se vzpříčila a zabodla se mu do srdce. Šlo o propisovací tužku, podle kriminalistů byla ze zlata. [15]

Dál si dovolím uvést souvislost. Hledět do očí cizí partnerky, a hned na to zastřelit jejího partnera – a později přišla nadmíru bolestivá odplata.

Byli jsme již asi 100 m od místa, odkud bylo slyšet troubení. Můj doprovod mi dost skepticky ukázal, že dál se již musím dostat sám levým bočním hustým smrkovým porostem tak, abych na jelena viděl. Lezl jsem doslova po čtyřech a chvíli i po břiše. Končil les a začínala jen vysoká tráva a za ní skaliska a mezi skalami statný jelen, odcházející na opačnou stranu vrcholu. V duchu jsem zaklel. Po chvíli tlumených zvuků se další troubení ozvalo, ale již z pravého boku. Jelen obešel skálu a vracel se zřejmě ke mně zprava.

Už slyším lámání, ale v tom momentu i vidím laň, která se paství směrem ke mně. A už se díváme jeden druhému přímo do očí, myslivecky do světel. Nemohu ani mrknout, ani hlavu otočit a teď slyším za trním lámání a vidím špice paroží. Naštěstí laň sklopila hlavu a pasouc se přešla paseku. Třesoucí se rukou odjišťuji kulovnici a ze země s opěrou střílím. To byla má první a zůstala i jediná trofej z Magury.

* * *

V roce 1999 bylo krásné předjaří. Již v dubnu byly letní teploty. Voda v řekách však byla studená. Jsem posedlý otužováním. Proto jsem neodolal. Plaval jsem na vlnách slapského jezera, zábl mi zadek. Věk nevěk, dokazoval jsem si, že na mne jsou biologické zákony krátké.

V květnu jsem měl pocit, že v pravém stehnu mívám bolesti a svalové skupiny při pohmatávání byly velmi citlivé. Co na tom. To přeci rozchodím. Chodil jsem, chodil, — došlapoval za velmi silných bolestí v pravém stehnu. — Ve tři v noci jsme se bolestí již ani nepostavil.

—. Leč infuze i opiáty byly bez úlevy. Rentgeny, tomografická vyšetření pořád nevysvětlovaly příčinu trvající bolesti. Stehno nad kolenem a postranní partie trvale bolí a nemám úlevovou polohu. Ani jako skrčenec, ani naopak, na břicho se vůbec neotočím. Páni asistenti, později konsultující radiolog, neurolog, neurochirurg, bývalý přednosta kroutí nade mnou hlavou. Připadám si jako simulant.

Sanitky v ucpané Praze, které mne vozí na magnetickou rezonanci a scintigrafii kostí, jsem proklel opakovaně. Zdá se mi, že nejsou vůbec pérované. Na úzkém lůžku, na kterém ležíte, vám zbývá pouze si tiše sténat. I kdybyste křičeli, je to jedno. Bolest neustoupí. Nálezy zase nic nesignalizují.

S lumbální punkcí, tj. vpichem do páteřního kanálu, okamžitě souhlasím. Nabídli mi, že tam navíc vstříknou následně po kontrastní látce kortizon působící protizánětlivě. Nutno říci: nemohu se dočkat. To snad konečně vyjasní příčinu bolestí a pomůže mi od nich.

Ležím již na žlabu rentgenového přístroje, pochopitelně, že to musí být kvůli přístupnosti pro vpich v nejbolestivější poloze na levém boku. Kolegyně rentgenoložka provede vpich i aplikaci kontrastní látky naprosto perfektně a slyším ji stále, jak říká „dejte mi druhou stříkačku s kortizonem“.

Nedali. Neposlali ji se mnou. S jehlou v zádech, s bolestí v noze, slyším výměnu názorů, kde a kdo nechal lék, který mi měl být aplikován.

—

Rentgen páteřního kanálu to konečně potvrdil. Zřejmě jsem přehnal otužování. Kostrčové nervové výstupy byly zánětlivě zduřelé a otvory v kostěné části jim patrně byly malé.

Sérová hepatitida mne přinutila k 9-týdennímu nedobrovolnému pobytu na infekci, prostatektomie k 10-dennímu na urologii, přetržená Achillova šlacha k 14-dennímu pooperačnímu ležení se sádrou na ortopedii a zánětlivé zduření kostrčových výstupů z míchy k dvěma týdnům hospitalizace za ukrutných bolestí tamtéž. [16]

Otužování? Každý pobyt na Zemi postupně otužuje.

Vzdělaný člověk někdy odevzdá druhým lidem víc než jiní, a Prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc., dr. h. c. (1926 – 2012) takový byl.

Zdeněk Dienstbier, který byl snad nejznámějším českým popularizátorem onkologické prevence, se nikdy netajil tím, že boj proti rakovině bere osobně – přímo ji nenáviděl. Ve své dlouholeté praxi odborníka na nukleární medicínu dělal všechno pro to, aby pomohl tuto nemoc lépe rozpoznat a léčit. — jeho jméno padlo třeba v roce 2002 při hledání kandidátů na prezidenta republiky. Odmítl, ale i tak se v tisku připomnělo jeho působení ve Výboru československé veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci bývalého režimu. [17]

Krutá bolest patří k myslivosti. Co je dovoleno jednoduchým lidem, může vyspělou bytost zasáhnout mnohem hlouběji. Dosud naše civilizace člověka nevede, aby hlouběji posuzoval životní souvislosti, k prohlédnutí náhod.

Nakonec ke slovenské osobnosti světové pověsti. Že Alexander Dubček nebyl průměrným člověkem, o tom svědčí jak lidé, co politika zblízka znali, tak jeho působení v minulosti.

Zabitím zvířete něco ovlivnil do budoucna? Popisuje zastřelení medvěda, kdy ostatní už odešli, ale on se s lesníkem vrátil. Jednou ranou na 200 metrů ho usmrtil:

Když F. Barbírek odcházel, řekl jsem mu žertem: „Víš, jestli toho medvěda dostanu, znamená to, že Novotný mě na tom sjezdu nedostane!“ [18]

Pověrčivost? Spíš znamení, co se v politice řeší – a to v zájmu mnohem cílevědomějších dějin, než jak je tušíme se svým nehlubokým promýšlením.

Fotograf Ladislav Sitenský:

A tady fotím na Slovensku medvěda – víte, jak skončil? Odstřelil ho jeden papaláš, jmenoval se Alexander Dubček. Hajný, co byl při tom, mi tvrdil, že když ho Dubček trefil do srdce, ještě se k nim rozběhl. Nechtělo se mi tomu moc věřit. [19]

 

A dalo by se pokračovat.
 

Literatura:
[1] Diagnostika karmy I. Soustava autoregulace pole – S. N. Lazarev. Raduga Verlag 2009
[2] Jiří Hanzelka: O toleranci. Zamyšlení cestovatele na konci století – Jaromír Slomek, Nakl. Primus 1999, s. 15
[3] Rozhovory – Parl. listy.cz, 12.2014
[4] Šedá eminence – Aldous Huxley, s. 205
[5] Malý mystický slovník naučný – Květoslav Minařík. CANOPUS, Praha 1992, s. 397
[6] Odpovědi na otázky (1924 – 1937) – Abd-ru-shin, s. 49, s. 105
[7] Vlastní životopis jogína – Paramahansa Jógananda. (Samizdat. Později vydání česky r. 1996)
[8] Magické osobnosti minulých staletí – Roland. M. Horn. Nakl. Dialog, Liberec 2011, s. 184, s. 187
[9] Ježíš pro moderního člověka – Milan Machovec. Orbis, Praha 1990
[10] Rozkošná Maja v geometrii
[11] Poselství Plejáďanů. Původ a vývoj lidstva na Zemi – Billy Meier. Fontána, Olomouc 2014, s. 108
[12] Sladké jho – Karel Makoň, roku 1977
[13] www.medo.cz
[14] Úvod k úryvkům z díla Boženy Cibulkové
[15] Muži v Kutné Hoře projela propiska v kapse srdcem, letěl pro něj vrtulník
[16] Životní fragmenty – Prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc. Radix, Praha 2002. s. 130, s.148, s. 146
[17] Zemřel Zdeněk Dienstbier, známý český onkolog – ČTK, Lidovky.cz, 25. května 2012, 22:17
[18] Naděje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dubčeka – vydavatel Jiří Hochman. Nakladatelství Svoboda – Libertas, Praha 1993, s. 120
[19] Válečný fotograf Ladislav Sitenský – A. Plavcová. Lidové noviny.cz, 8. října 2005, 00:11
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/