Než popíši, co je to sjednocený prostor singularit, nadefinuji, co jsou to ε veličiny. ε veličiny jsou nekonečně malé veličiny, nekonečně malá čísla blížící se nule. Tato čísla jsou menší než libovolný zlomek 1/x. Taková čísla vypadají takto 0,000… a dají se na ose čísel uspořádat takto …, -3ε, -2ε, -ε, 0, ε, 2ε, 3ε, … Nekonečně malá čísla se blíží k nule a pak zase oddalují od nuly. My můžeme použít obecnější zápis, pokud nebudeme rozlišovat jejich hodnoty (ε, 2ε, atd.), pro veličiny jdoucí k nule zleva 0- a pro veličiny jdoucí k nule zprava 0+. Na číselné ose by to pak vypadalo takto …, 0-, 0-, 0-, 0, 0+, 0+, 0+, … Takové uspořádaní čísel je spojité a pro náš popis prostoru věcí bude vhodné.
Jak jsem psal dříve, nulový prostor se skládá z nul, značí se null = {0, 0, 0, …}. Mohutnost tohoto prostoru je ω, když se rozpíná, takže |{0, 0, 0, …}| = ω. Mohutnost prostoru je 1, pokud je stlačený do jediné nuly, |{0}| = 1. Když je nulový prostor smrštěn, tak na něm existují pouze nulové vzdálenosti, protože ω*0 = 0. A když se prostor rozpíná:
0*ω = 1
0*ω = 2
0*ω = 3
…
0*ω = k
V nulovém prostoru tedy platí nekomutativita ω*0 = 0 ≠ 0*ω = k. Tato nekomutativita určuje vlastnost rozpínání a smršťování. Nulový prostor je hustě uspořádaný jako množina racionálních čísel. Racionální čísla můžeme použít k popisu polohy nulových bodů.
Zatímco nulové body jsou výsledkem vynulování existencí a neexistencí stavů věcí, tedy atomární fakt světa je 0 = 1-1 + 2-2 + 3-3 + 4-4 + …, protože bod je určen všemi možnostmi existence a neexistence všech stavů věcí, tak body prostoru věcí jsou výsledkem rozkladu samotných stavů věcí, to znamená rozkladů těles jako takových. ε veličiny jsou tedy atomárními stavy věcí. Věc tedy budeme nazývat každou ε veličinu obklopenou dalším nekonečnem takových veličin v prostoru věcí. Tyto nekonečně malé veličiny jsou hustěji uspořádané než nulové body nulového prostoru, proto jej obklopují.
Veškerá hmota a veškeré jevy, jež známe, se dějí na prostoru věcí, tam budeme definovat všechny důležité veličiny a jevy. Oba prostory ale můžeme propojit: nulový prostor a prostor věcí. Výsledný prostor pak nazývám sjednoceným prostorem singularit. Singularita se v mé teorii značí Σ, čte se sigma, a vypadá následovně: Σ = {…, 0-, 0-, 0-, 0+, 0+, 0+, …}. Je to množina nulového bodu a všech obklopených atomárních stavů věcí. Prostor singularit pak vypadá takto: S = {…, 0-, 0-, 0, 0+, 0+, …, 0-, 0-, 0, 0+, 0+, …, 0-, 0-, 0, 0+, 0+, … …}. Prostor singularit má mohutnost ω1, má stejnou mohutnost jako množina reálných čísel, |S| = ω1. Polohy bodů v tomto prostoru tedy můžeme popisovat pomocí reálných čísel (iracionálních čísel).
Na prostoru singularit můžeme zavést tuto ω1 aritmetiku:
- 1/ω = ε -> ε*ω = 1; 1 mod ω = 0
- ω/ω = ω -> ω*ω = ω; ω mod ω = ω
- ω1/ω = ω1 -> ω1*ω = ω1; ω1 mod ω = ω1
- k/ω1 = 0 -> 0*ω1 = k; 1 mod ω1 = 1
- ω/0 = ω1 -> ω1*0 = ω; ω mod 0 = ω
- ω1/ω1 = ω1 -> ω1*ω1 = ω1; ω1 mod ω1 = ω1
Vysvětlení:
- nekonečně malou veličinu obdržíme dělením konečného čísla nekonečným ω
- nulový prostor může být libovolně dimenzionální, nic to nemění na jeho mohutnosti
- prostor singularit lze všemi směry prodloužit ω krát, přesto bude mít stejnou mohutnost
- vydělíme-li konečné číslo nekonečným ω1, dostaneme 0
- roznásobuje-li nula ω1, snižuje mohutnost na ω
- prostor singularit může mít libovolný počet dimenzí a nic to nezmění na jeho mohutnosti
Interpretace:
Prostor singularit se skládá ze singularit, nulových bodů obklopených ω množstvím bodů a každý z těch dalších bodů je obklopen dalším ω množstvím bodů, takže singularita má hustotu ω1, stejně jako celý prostor singularit. Prostor singularit je nestlačitelný, je tedy věčný. Všechny jevy světa se dějí na prostoru singularit. Od mikrosvěta po makrosvět. Souřadnice atomárních stavů věcí lze popisovat pomocí iracionálních čísel. Fyzikální tělesa se vyskytují v konečných ohraničených oblastech sjednoceného prostoru.
Každý jev reálného světa je množina navazujících stavů věcí přecházejících z existence do neexistence. Atomární stavy věcí i vyšší stavy věcí procházejí návazně existencemi, i neexistencemi. To tvoří pohyb. A projev tohoto pohybu v čase nazývám jevem.
Např. pohyb částice je množina všech stavů věcí, kterými prošla z existencí do neexistencí. Trochu logičtěji. Pokud popíšeme polohu částice bez souřadnic jen pomocí existencí a neexistencí stavů věcí, tak bude její poloha vypadat takto:
p1 = {…, 1, -1, -1, -1, -1, …}
Pohne-li se částice do nové polohy, bude vypadat třeba takto:
p2 = {…, -1, 1, -1, -1, -1, …} a pak
p3 = {…, -1, -1, 1, -1, -1, …}
p4 = {…, -1, -1, -1, 1, -1, …}
p5 = {…, -1, -1, -1, -1, 1, …}
Každý bod sjednoceného prostoru pak má v sobě obsaženy možnosti existence a neexistence dané částice. Tedy množina možností vážící se k dané částici vypadá takto:
m = {…, -1/1, -1/1, -1/1, -1/1, -1/1, …}
Poloha částice v jeden časový okamžik je pak jednotlivým výběrem ze všech možností existence a neexistence, např. p3 = {…, -1, -1, 1, -1, -1, …}. Pohyb částice je pak celkovým výběrem ze všech možností, to je množina množin p = {p1, p2, p3, p4, p5}. A čas udává změnu tohoto výběru z množiny možností.
Každé fyzikální těleso se skládá z více jevů. Hmota se rozpadá až na nejmenší částice. A i nejmenší částice je složitým stavem věcí.
Nejzákladnějším a primárním kamenem stavby hmoty je vlna. Vlna se skládá z ω1 věcí, je tedy stavem věcí. Vlna je jev světa. Šíření vlny se projevuje v prostoru singularit jako přecházení z existence do neexistence stavů věcí, z kladných do záporných hodnot. Hmota se tedy skládá z prostoru věcí a v sjednoceném prostoru se projevuje jako jeho lokální zakřivení, které je dáno možnostmi existence a neexistence návazných stavů věcí.
Jan Kozohorský
31.12.2017
Poslední články autora:
