Jedním ze způsobů, jak posoudit, jak vyhledat, zda je za Vesmírem skrytý Stvořitel, je hledání vlastností světa, vlastností hmoty. Vždy bývalo hlubší otázkou, jaký má náš svět smysl.

Pomůckou by mohl být postup, jakým lze vytvořit prostor. V podmínkách, kdy vnímající vědomí původně žádný prostor nemá. Můžeme hledat, jakým způsobem vytvořit čtyřrozměrný (4D) geometrický prostor. Přijatelné výsledky umožní promýšlet prostor, vytvořený z bodů – v podobnosti se šachovnicí.
 

Úvod

Známe, jak na nás působí čas. Přisuzujeme mu možnosti změn, které se nám ve hmotě přiházejí. Anebo je sami určujeme. Avšak fyzikální definice času je vědě nesrozumitelná. Chybí.

Přitom máme jistou pomůcku, jež může upřesnit pojem času. Tou je závislost jeho plynutí na rychlosti pohybu hmoty, kterou zdůraznil A. Einstein. Prosadil důležitost Lorentzových výpočetních transformací.

Navíc – někteří víme, věříme, že žádný čas není. Víme toliko, že máme smyslové zážitky. To je nepochybný základ. Konstrukci či hypotézu času zkusme hledat v semínkách času – tedy čas nikoliv jako plynulá, nýbrž jako přetržitě postupující veličina, po skocích. Asi jako když sekundová ručka přeskakuje po 60 postaveních, než zaznamená minutu.

Užití bodů času je podpořené staletým poznatkem fyziky – Planckovým časem. Nejkratší možný obhajitelný čas trvá přibližně 10 na minus 43. sekundy. Pak jednu sekundu by tvořilo 10 na 43. pulsů nějaké fundamentální veličiny. Možná nějakého fyzikálního pole.
 

Čas není

Bytosti posuzujeme podle jejich chování. Vystupování člověka zčásti podmiňuje jeho skrytá duchovní vyspělost, vyspělost duše. Tato duševní vlastnost je fyzikálně obhajovaná pojmem frekvence – kmitočtu. Duchovní poznání vysvětluje bytosti v jejich podložení odlišně velkým kmitočtem. Vyspělým bytostem má příslušet velký kmitočet a naopak.

Pohyb posuzuji v jeho uskutečnění přeskokem nejmenšího bodu hmoty – z jedné prostorové posice do sousední. A to vždy na povel zdrojového pulsu.

Pokud však bod nevyužije pulsu k přeskoku, pak ten stav zakládá čas. Protože čas není podložený žádným fyzikálním úkonem, následně čas není. Tento závěr je ve shodě se současnými duchovními poznatky, se získávanými názory na neexistenci času.

Toto téma sleduje práce s 10 obrázky, nazvaná Kvantový časoprostor STR. Vychází z přístupu, podle něhož je hmotný svět podložený Zdrojem pulsů. Podobně, jako ho obsahují naše elektronické výrobky – televizory, hodiny, mobily, GPS, počítače a jiné. Vybrané řešení zdůvodňuje změny času, délky a hmotnosti při každém pohybu, tak jak je zavedla a výpočtem zdůvodnila speciální teorie relativity. Změny času se projevují jak v experimentech – například urychlovač LHC, tak v technické praxi [1].

Běžně chápeme, že kde se nic nepohnulo, tam se čas zastavil. Přepokládáme zaprášenou místnost, desítky let nenavštívenou. Kdežto rozpracování problematiky na jednotlivé kroky – pulsy, určuje opačně. Fotonu v jeho světelné rychlosti se čas zastavil; v jeho neustálých prostorových přeskocích z posice do posice.

A náš pojem času, který právě umožní pohyb? Ne, čas naopak podkládám okamžiky bez pohybu.
 

Čtvrtým rozměrem Vesmíru je čas?

Odedávna se čas měřil podle pohybu – přesypávání písku, pohybu Slunce po obloze, kmitání mechanického nepokoje nebo kyvadla. A i krystalové nebo atomové hodiny vycházejí z pohybu malé částice.

Fyzika čas měří, ale dosud nesleduje jeho konstrukční podstatu. Zřejmě nedoceňuje mechanické modely, které vysvětlují sestavu světa, ve kterém žijeme. Jenž nám dává zážitky. Modely ať vycházejí z matematického zpracování, jež fyzika pro náš svět našla. Ani kosmonautice by nestačilo propočítat vesmírný koráb a cestu na Měsíc, nýbrž až jeho konstrukce a bezchybný let ověří správné výpočetní postupy.

Fyzika 20. století poznala, že svět lze posuzovat jako čtyřrozměrný, kdy 4. rozměrem je čas. Jenže – vždyť čas není. Zkouším-li vystihnout podstatu Vesmíru, pak ale nenalézám naši fyzikální představu času.
 

Náš svět

Smyslové vjemy se střídají podle fyzikálních zákonů, a my předpokládáme spojitý prostor a v něm probíhající spojité změny.

Zrak poskytuje 2D vjemy. Dvě oči zajišťují jistou plasticitu obrazu; základem je jejich umístění v odlišných místech prostoru. Použitím optických periskopů, dvou zahnutých sofistikovaných trubek, jež jsou od sebe vzdálené o kus víc než dvě lidské oči, má dojít k ještě větší plastičnosti vjemu okolí.

Ovšem do hloubky hmoty nevidíme. Nemáme 3D zrak.
 

Stínový svět 2D

Když sleduji svět jako informatickou virtuální realitu, pak zrakové vnímání podkládám přepočtem z bodového prostoru. Body hmoty jsou rozložené v posicích, a jejich sestava je nám přepočítávána do perspektivních vjemů zraku i sluchu.

Podstatu ztráty uznávaného 4. rozměru Vesmíru – času, posoudím při sestoupení o jeden rozměr níž. Rozkreslím situaci jenom ve 2D světě: pro stínové tvory, žijící v rovině.

Stav ve 2D světě ukazuje seskupení 7 bodů, když se přemísťují svislým směrem. Na obrázku nahoře se pohyb na chvíli zastavil. Pojem časové chvíle je zde vhodný, když nehodnotím jeho fyzikální podstatu.
 

Obr. 1. Body ve 2D bodovém prostoru – pohyb v prostoru a v čase

Třetí rozměr ve 2D světě

Svět vysvětluji s využitím přetržitosti. Do smyslů tvora vstupuje jeden vjem za druhým, jsou oddělené. Ovšem v jejich obrovském počtu splývají jak nám, tak i dosavadním vědeckým přístrojům. Jejich oddělenost nepozorujeme.

Časový sled geometrických 2D rozložení bodů (obr. 1) bude převeden na 3D sled ryze geometrický. Obrazy z okamžiků (obr. 1) budou dál seřazeny nikoliv v čase, ale v prostoru (obr. 2). V obrazech šplhá sestava sedmi bodů posicemi směrem nahoru, po 3 pulsy tam zůstane a pak ve 2 pulsech klesne níž. Nakonec zelený 3D rám zdůrazní, že sled 2D obrazů tvoří 3D geometrické těleso – kvádr.
 

Obr. 2. Střídání obrazů 2D světa ve 3. geometrickém rozměru jejich 3D Vesmíru

Jednotlivé obrazy jsou řazené ve 3. směru. Pohyb hmoty tímto směrem stínoví tvorové nesledují. Zřejmě by se domnívali, že změny způsobuje jakýsi čas, jako i my se po tisíce let domníváme.

Vycházím z přístupu, že hmota, se svými vlastnostmi, je organizovaná v geometrickém prostoru. Ten je nachystaný pro nás, pro pozorovatele. Uskladňovaní stále dalších obrazů lze vysvětlovat právě v onom geometrickém prostoru. Opět lze přemýšlet nad Occamovou břitvou. K čemu další veličina čas, jestliže lze vystačit s vícerozměrnou geometrií, podloženou opakovanými pulsy?
 

Závěr

Dokud stínoví tvorové uznávají několikatisíciletou tradici, pak vědí, že žijí v čase. Teprve hlubším promyšlením souvislostí pochopí víc, než jen 2D svět smyslových vjemů. Že jejich vesmír je trojrozměrný. První a druhý směr jejich světa je geometrickou délkou. Jejich 2D svět je tvořený sestavou 1D úseček, vytvořených z posic. A mnoho oněch sestav – rovin, se dál pořádá ve třetím, také geometrickém rozměru.

Podobně my známe své 3D působiště. Jednotlivé sledy obrazů jsou nám trojrozměrné. A nadřazený Vesmír, zajišťující nám život ve změnách, má čtyři geometrické rozměry. Objemové vjemy ať schraňuje, jeden za druhým, ve své skryté vesmírné paměti.
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
 

[1] http://www.osel.cz/3225-presnost-atomovych-hodin-gps-a-teorie-relativity.html