VIII. princip: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!
Obvykle je zúženě chápáno jako nepravdivé svědectví před soudem nebo jako šíření nepravdivé pomluvy mezi lidmi. Také často jako princip: nebudeš lhát! Uvedené principy používání řeči jsou celkem snadno pochopitelné a bývají jako správné hladce přijímány i lidmi přirozené spravedlnosti. Tj. v rovině chápání spravedlnosti v současné úrovni lidstva. Jenže Mojžíšova pravidla jsou nepochybně pilíře duchovních vztahů mezi lidmi ve společnosti vyššího typu, než se nacházíme. Ve „vyvoleném národě“, neboli civilizaci vyšší úrovně. Tzn., že v nich musí být ukryto další tajemství, které skrývá energii ke konstituování jiného ducha („atmosféru“) společnosti. Musí uvolňovat takovou organizující sílu, která živočišné lidi přetváří v plnohodnotné nezraněné osobnosti. Učiní tak tím, že uvolní jejich ducha ze zajetí zákonů obdobných ve hmotě, vyzařujících z ducha hmoty Ahrimana. A nastaví je na chování podle zákonů „rajských“. Protože jen ze souboru takto se chovajících duší se dá vyšší kvalita civilizace na zemi zavést. Z naznačeného vyplývá, že uvedený osmý princip musí být hlubší, tedy přísnější povahy, než byl dosud obvykle chápán. Podle mne zní:
VIII. Nepoškodíš duši jiného člověka slovem!!!
Došel jsem k tomuto závěru pozorováním. Největší množství poškozených duchů (v podvědomí) kolem sebe vidím coby důsledek poškozovaných duší slovem! Od malička u dítěte až do smrti člověka je každý současník této civilizace kdekým a jakkoliv zraňován slovy! Od rodin, přátel, nadřízených, vlád a násilníků u moci zejména. A takto konající slovní násilníci ani nemusí vědět, jak moc duši jiného vyřčenými slovy vlastně zraňují! Materialisticky myslící lidé o tom vlastně ani neuvažují! Člen takového pseudovědeckého spolku „Sisyfos“, stále propagovaného v médiích, totiž řekne: „Ukažte mi atom slova nebo zranění neexistující duše a já uznám, že se jedná o existující objektivní jev! Jinak jsou to nevědecké bláboly!“
Situace se škodami na duši od neuvážených slov může být dokonce i taková, že je možné člověka zranit i pravdou! Boží rada v takovém případě napovídá, že za těchto okolností nesmí duchovní člověk ani pravdu vyslovit! Proto, že dotyčný není na její dopad připraven. Vždyť právě takto koná přece sám Stvořitel ve směru k nám! Tím, že nechává časový odstup dopadu karmy od činu ji vyvolávající. Právě proto nechává plynout čas, abychom my mohli v tomto časovém odstupu vyspět a učinit pokání. Právě na tomto výkladu uvedené boží rady je přece založena i podstata Ježíšova milosrdenství, odpuštění, nesouzení! Ježíš neneguje boží spravedlnost!!! On činí jen to, co vidí u Otce, neboli odkládá „vyúčtování Spravedlnosti“. S dodatkem: „a nehřeš více!“ To je použití Pravdy jen tehdy, kdy tato stojí ve vibraci lásky. I k prohřešivšímu se člověku.
Jestliže je tedy za normální v současné civilizaci masové zraňování duší slovem (typicky na vojně, často ve školách, zaměstnáních a sportech), dochází pak k tomu, že takové duše se nenápadně anomálně vyvíjí. Následně se nesprávně zapojují do dělby práce a moci v rodině a společnosti. Řádění současných teroristů není nic jiného, než vybíjení jejich komplexů méněcennosti a souboru duševních zranění, které jejich duše utrpěly od mala. Jednoho dne se u takového člověka míra jeho odolnosti naplní, „nervy prasknou“ a poškozená duše se zvrhne ve zločince nebo teroristu. A všichni se diví, kde se to v něm vzalo.
Výše uvedené příčiny pozorovaných dějů by měly otevřít vnitřní vidění (duchovní oko) mnohým. Jakmile společnost převezme do svého způsobu myšlení osmou boží radu a začne ji fakticky žít, bude kohokoliv od malička za jeho činnost bez zlého úmyslu a za snahu jen chválit a chválit! Tak to přece moudří už dělají u dětí a partneři v kvalitním manželství! Dítěti: ty jsi se krásně vykakal! Partnerovi: tys to pěkně udělal, udělala! Takto formulované vyjádření upevňuje duši a sebevědomí dítěte, partnera. Při nedokonalém je možná formulace, že by to bylo možná lepší tak a tak, ale kdo ví? A ten, jehož se výtka týká, se příště určitě snaží o lepší. Všichni lidé jsme vlastně stvořením putující v duchovní úrovni dětí! Mají-li všechny duše putovat k dokonalosti, neboli do věčnosti, nesmí být masově ve společnosti zraňováni. Neboli pilířem takového „slunečního státu“, neboli království božího na zemi, se stane skutečné žití boží rady: Nezraníš duši bližního slovem! Jen v důsledku toho se život lidí ve hmotnosti „švihnutím proutku“ posune o stupeň směrem k ráji. Přitom biologické a fyzikální okolnosti se nemění.
IX a X. princip.
Nepožádáš manželky bližního svého aniž požádáš statku jeho! (katolické vyjádření)
Nebudeš dychtit po manželce ani statku bližního svého! (evangelické vyjádření)
Obě dvě vyjádření jsou v tomto světě myšlení dobrým směrem usměrňující, ale podle mne nevystihují podstatu usměrňování toků myšlenkových energií duchem žijícího člověka a tím pravého smyslu boží rady. I jejich spojení oddělení současně.
Jejich spojení je podle mne dáno jim vlastní stejnou negativní vlastností člověka, kterou je závist. Závist je destruktor duše největšího kalibru a přímou otevírající se branou k satanovým působením. Ve smyslu tohoto společného jmenovatele obou božích rad je tedy nemožno na jednu stranu velmi přesně říci:
Nebudeš závidět nikomu ani manželku ani majetek!
Duchovně je to jasné, proč. Protože obé dal bližnímu Bůh a obojí je spojeno nejen s klady, ale i se starostmi a nároky. Navíc i Boha. To On dárce se po opouštění těla při smrti každého bude obdarovaných ptát: Jak jsi hospodařil se svěřeným a jak si svěřené využil ke svému duchovnímu vzestupu a k duchovnímu vzestupu jiných? A to jsou velmi náročné otázky! Ježíš o tom výstižně říká, že kdo mnoho dostal, mnoho od něj (Bohem na druhé straně života) bude požadováno! A mnoho krátkozrakých lidí závidí bohatým statkem i láskou jen proto, že vidí kladné stránky jejich života zde na zemi, pomíjí záporné zde na zemi. A o otázce Spravedlnosti samé po smrti bohatých se ani nepídí! Jsou i tak vyspělí z kmene z „údolí tupých hlav“, že bohatým závidí i bohatě nastrojené hroby.
Jenže ono nebudeš závidět nevystihuje ono, proč je toto varování zahrnuto do dvou „přikázání“. Tím se dostáváme k hlubšímu smyslu obou božích rad. Ono dychtění po manželce bližního je totiž vždy doprovázeno erotickými myšlenkami, které, jak víme, nesou jistou energii. Ta působí na rozvrácení myšlení zejména ženy v tom smyslu, že je oslabován její vztah a oddanost manželovi a rodině. Když manželky vidí, jak „dychtivě“ po nich jiní zevně pohlední a bohatí muži hledí, otevírá se jejich duše působení satana. Ten našeptává, jak by to bylo mnohem lepší soužití s jiným! Ač to není pravda! Tato myšlenka vkládá dané ženě nespokojenost s osudem, jehož základy (místo a okolnosti) vkládá sám Bůh. Nadšení z lásky ochabuje a tím i pozitivní přijetí života a karmy. V duši takové je nasměrován negativistický neboli duchovně destruktivní směr! Z působení myšlenek v rovině energií astrální dimenze světa pochází právě ta nebezpečnost pouhých myšlenek dychtění po ženě druhého. Jejich energie narušují již svou existencí existující harmonický vztah. Není tedy tak „od věci“ zahalování vdaných žen u islámců.
U onoho nebudeš závidět majetek nebývá viděna druhá stránka věci. Tou je povinnost jeho rozmnožení ve prospěch rodiny i všech. Tím se myslí i národa, státu a civilizace. A k moudrému využití je třeba velkého duchovního nadhledu bohatého. Nemoudrý je ten, kdo majetek rozdává chudým z vlastní viny, lenochům, opilcům atd. Moudřejší je ten, kdo majetkové přispívá na nemohoucí, postižené. Jako sponzoři nemocnic, ale i typové jako Tomáš Baťa, neboť jsou dárci jiné živící práce. Nejmoudřejší je však ten, kdo majetek použije k duchovnímu vzestupu národa a civilizace obecně. Jako příklad za mnohé, aby bylo jasné, co mám na mysli, bych uvedl císaře Karla IV. nebo architekta Josefa Hlávku. Tento aspekt bohatosti nevidí nedostatečně vyspělí duchové a proto jim Bůh důrazně radí nežádat si něčeho, jehož náročnost si dotyčný není ani schopen uvědomit, natož zvládnout. Inteligenčně ani duchovně.
Svým způsobem je dychtění po majetku či schopnostech jiných projevem nedůvěry v boží Prozřetelnost, která každému dává podle jeho základny možnost vývoje v pozemských parametrech od-do. Bohem obdařená duše putující k dokonalosti má tedy předpoklad, že správně uchopí možnosti, které jsou jí touto karmou dávány. Ty má rozvíjet jak nejlépe dovede. Po vyjití duše z těla se doví celkové hodnocení. Třeba: nad malým jsi byl dobrým správcem, nad velkým tě učiním správcem v příštím životě!
Z výše uvedeného vyplývá, až do jakých úrovní vibrací paralelního světa a důsledků pro příští život jednotlivé duše směřují boží rady, dané při vytržení ducha Mojžíšovy. Církví a lidmi jsou obvykle pojmenovávána jako „Desatero přikázání“ a chápána v úrovni doby jejich konstituování. Já se ovšem při sledování současnosti a jejích vyhlídkách do budoucnosti domnívám, že „Desatero“ nejsou jen přikázání, ale přímo sloupy nové vyšší duchovní civilizace. Té, do které v důsledku technického vývoje musíme organizačně vstoupit, nebo se civilizačně vrátit do stavu „lovců mamutů“.
Josef Staněk
Poslední články autora:
