Všude kolem sebe vnímáme jen hmotný projev, a přesto máme pocit, že tu musí být něco, co nás převyšuje. Co nás povyšuje do stavu, v němž jsme schopni bytí, jež je daleko za hranicemi pouhého hmotného projevu.
Žijeme v zemi, která povýšila tento hmotný projev na své nejvyšší krédo. Která zapomněla na to, proč vznikla a k čemu a proč žijí její děti, tedy my samotní. Zapomněla na odkazy předků a na ideály, jež v jejím jménu mnozí vyznávali, propagovali a dokonce za ně i umírali.
Dnešní společnost je duchovně prázdná. Mnozí volají po změně tohoto stavu a snaží se najít cestu, která k této změně vede. Neuvědomují si, že ona cesta je uvnitř jich samotných a jakékoliv hledání čehokoliv v tomto světě, nutně musí skončit neúspěchem. Pokud sami neporozumí tomu, že jen oni samotní jsou touto cestou, do té doby neporozumí ničemu, co vede z marasmu současnosti.
Jsou nám předkládány k víře naprosto neuvěřitelné věci, kterými jsme neustále zahlcováni. Jsou to vedle zrůdné reklamy i nesmysly, typu konzumu, mamonu a kariéry, jež nás mají ukolébat v naší touze po smysluplné náplni našeho žití.
Stále víc a víc lidí cítí a vnímá, že tomu tak není a začíná hledat řešení. Problém je v tom, že jsou dosud velmi zmateni tím, že nenašli uspokojení v současném způsobu života a v cílech, které si předsevzali. Jsou zmateni tím, že jejich srdíčko zůstává prázdné, jejich život bezúčelný a přitom jim smysl toho všeho uniká.
Náboženství, které je v naší zemi zastupováno především katolickou církví, ztratilo v našich lidech oporu. Je to pochopitelné, když si uvědomíte, co propagují, jak žijí a co hlásají jeho představitelé, tedy kněží. V podstatě zůstali na ideologii, kterou už kritizoval Mistr Jan Hus.
Stejně prázdné fráze a stejně zatvrzelá srdce kněžského kléru je možné spatřit v jejich řadách v současnosti, jako před mnoha staletími. Tehdy jako dnes jde církvi především o majetek, vliv a postavení. Ano, jsou tu výjimky typu kardinála Tomáška či papeže Jana Pavla II. Jsou to ale pouze výjimky. Jako celek pak církev vystupuje jako neurvalý, na nic se neohlížející subjekt, který jde tvrdě za svým cílem. To, co předkládá lidem k „víře“, je již zcela neudržitelné.
V církvi pochopili, že teze Pánaboha „na obláčku“ je nesmysl. Posunuli ho tedy dále do Kosmu. Kam až? O tom se raději nemluví. Přesto vlastně zachovali jeho tvář a jeho statut tak, jak byl vnímán před staletími. Je jenom odsunut z prostoru Země kamsi do neurčitelné dálky.
Stále platí, že je to Bůh, k němuž je nutno volat o pomoc, zalíbit se mu úlitbami či obávat se jeho hněvu. Je to v podstatě stále stejný princip Boha, jenž je znám z Bible jako „Bůh Izraelitů“.
Lidé mezitím ale „poporostli“.
To, co bylo možné včera, není možné dnes.
Vezmeme-li Bibli pod důkladnou kontrolu, pak shledáváme, že se jedná o víceúrovňovou knihu či spis. V nejspodnější vrstvě je zde zaznamenán příběh nebo příběhy z židovského prostředí, které jsou v podstatě „pohádkou“ pro málo vědomé či dokonce zcela nevědomé lidi.
Vývoj pokročil a dnes již není možné takto prezentovat Boha lidem. Svědčí to nejen o hlouposti a zpátečnictví těch, co takto činí, ale přímo o cynizmu. Je to výsměchem současné inteligenci.
Ta se pochopitelně od takového výkladu distancuje a výsledkem je pak bezradnost a prázdnota v srdci.
Inteligentní lidé (zde mám na mysli především IE a nikoliv IQ) se ale nehodlají s tímto stavem smířit, a proto hledají dál a mnozí nacházejí, ale mnozí pouze tápou.
Bible je ale knihou víceúrovňovou. Znamená to snad, že ve své vyšší rovině podává lepší obraz Boha? Ano, přesně to je náplň oné vyšší roviny.
Pro církev je to ale nepříjemná rovina, která ji usvědčuje ze lži. Proto o ničem takovém nemluví a tváří se, že nic takového neexistuje. Připojuje se tak k současnému trendu materialisticko-spotřebitelskému, který v podstatě hlásá totéž, jen používá jiné taktiky, jiné prostředky a jinou řeč.
Výsledkem je ale totéž. Pod vlivem této propagandy tak vzniká tupé stádo jedinců jdoucí tam, kam se mocipánům zachce.
Co je tedy v této druhé rovině a jak ji máme poznat?
Vezměme několik příběhů z Bible a ukažme si, jak jsou hodnoceny v první rovině a jak ve druhé.
Postupně probereme:
- Příběh o vyhnání z ráje.
- Příběh Abrahama a obětování jeho syna Izáka.
- Příběh Joba.
- Příběh marnotratného syna.
- Příběh Jidáše.
Příběh o vyhnání z ráje
Verze pro základní rovinu poznání.
Thomas Cole – Vyhnání z ráje
Adam a Eva si spokojeně žili v Ráji. Nic nemuseli dělat a měli se dobře. Vše jim zajišťoval dobrotivý Bůh. Z božího rozmaru byl jeden ze stromů, uprostřed Ráje, zapovězen. Respektive jeho ovoce. Proč, to se neřeší. Bůh to tak prostě chtěl a o božích příkazech není radno pochybovat. Jsou dané a je nutno je plnit. Eva ale jednoho dne tento zákaz porušila a k porušení přiměla i Adama. Toto porušení Boha pohněvalo natolik, že oba z Ráje vyhnal a uvalil na ně těžkou klatbu – „… v potu tváře budeš …“. Dalším důsledkem byl dědičný hřích. Tedy přenesení viny na nevinné. Což samo o sobě je víc než absurdní. To vše za jediné jablko!!!
Pokud budeme chtít zachovat „pověst“ Boha jako neomylného a především spravedlivého tvůrce Universa, pak jsme s tímto příběhem v prudkém rozporu. Ten naopak ukazuje Boha jako samolibého, urážlivého (lidská vlastnost) a popudlivého (další lidská vlastnost) tvůrce a vládce.
Výsledkem je evidentní rozpor.
Zkusme se ale na vše podívat z jiné roviny.
Verze pro vyšší rovinu poznání.
Začneme stejně. Adam a Eva si spokojeně žili v Ráji. Nic nemuseli dělat a měli se dobře. Vše jim zajišťoval dobrotivý Bůh. To, že nemuseli nic dělat, ale znamená, že neměli žádnou zodpovědnost. Proč asi? Nejspíš proto, že byli nevědomí, lépe řečeno nebyli schopni cokoliv vykonávat, neboť tomu nerozuměli a neznali to.
Uprostřed Ráje byly dva stromy. Jeden byl stromem ŽIVOTA a SMRTI a druhý pak POZNÁNÍM dobrého a zlého. Ze všech stromů mohli jíst ovoce, ale ze stromu POZNÁNÍ jim bylo zapovězeno.
Tady je první test toho, kdo se snaží tomuto textu porozumět.
Dva stromy jsou symbolem cesty. Strom jako takový byl vždy jedním z hlavních strůjců vytyčené cesty a tedy i jako symbol jejího začátku. Ostatně dodnes v mnoha případech slouží jako nosič pro různé informační a navigační směrníky.
Každý z těchto stromů pochopitelně symbolizuje něco jiného. Strom POZNÁNÍ je stromem, který umožňuje cestu, tedy stromem stojícím na jejím počátku. Proto možnost nástupu této cesty je uvnitř Ráje (klíčem jsou jablka). Druhý strom je završením této cesty a tedy i klíč k jejímu ukončení je zvenku (vně Ráje).
Pokud si Boha budeme představovat jako moudrého strejdu na obláčku a jeho rozhodnutí jako přímé rozkazy, nemůžeme tomuto příběhu porozumět jinak, nežli tak, jak mu rozumějí lidé se základním poznáním.
V okamžiku, kdy si uvědomíme, že Bůh představuje především systém jako takový a jeho osobní vyjádření je až druhotné, tak uspějeme. Pokud si uvědomíme, že není Boha mimo Boha a že vše je pouze v Bohu a nic mimo něj, začneme vidět věci z jiného zorného úhlu.
Zákaz nejíst ovoce ze stromu POZNÁNÍ není tedy přímým rozkazem, ale čímsi, co je postaveno na roveň přírodním zákonům. Znamená to, že porušením tohoto principu se vyvolá nevratný děj.
Je to podobné jako s ptáčetem v hnízdě. Ptáče v hnízdě má kolem sebe omezený prostor. Hnízdo je zakončeno zvýšeným okrajem. Ten symbolizuje ohraničení. Tedy symbolizuje zákaz, a tím je překročení tohoto okraje. V případě nerespektování dojde k tomu, že ptáče vypadne z hnízda, které může být vysoko ve větvích. Nastává strastiplná snaha o návrat. Ten ale není možný jinak, nežli tím, že se ptáče naučí létat. Jinak se do hnízda nedostane. S létáním ale zároveň dospívá a obvykle si pak staví své hnízdo a do starého se nevrací.
V porovnání s naším biblickým příběhem tak okraj hnízda symbolizuje strom POZNÁNÍ a dospění a stavění svého hnízda pak strom ŽIVOTA a SMRTI. Doba, v níž se ptáče učí létat, je obdobou našeho průchodu HMOTNOSTÍ.
Adam a Eva spokojeně žili v Ráji. Nic jim nescházelo a čas pro ně neměl význam. To je klíčový moment tohoto příběhu. Znovu opakuji. Čas pro ně neměl význam. To znamená, že sice dobrovolně, ale přeci jen musel nastat okamžik porušení principů, jež byly vytyčeny.
Proč?
Čas jako takový nehraje roli. Je tedy lhostejno, zda k porušení dojde v příští vteřině či za období, jenž je charakterizováno celými epochami věků. Jisté je pouze jedno. K tomuto porušení jednou dojde!!!
Tak jako ono zmiňované ptáče musí jednou opustit své hnízdo, tak i člověk byl vlastně „nucen“ opustit svůj Ráj. U ptáčete je to jeho růst, který ho „donutí“ k tomuto kroku a u člověka pak je to jeho schopnost probouzejícího se rozumu.
Také to je v Bibli náležitě zdůrazněno. Evu svedl nejchytřejší ze všech tvorů (had), tedy jí vlastně svedl díky svému rozumu!
Proč Evu a ne Adama?
Eva představuje základ, jímž je ženský princip, z něhož vychází úderný mužský klín, který koná. Svedením Adama by se vlastně nic nestalo. Základ (ženský princip) by zůstal nedotčen. Svedením Evy ale dochází automaticky i ke svedení Adama. Porozumění těmto principům je ale samostatnou částí tohoto díla (viz: Muž a Žena).
Oba se tak vydávají na cestu, z níž vlastně není návratu. Není návratu v tom smyslu, že by bylo možné nastolit původní stav Ráje. Podobně jako ono ptáče i člověk musí dospět a naučit se tak mnohému k tomu, aby mohl symbolicky otevřít dveře onoho Ráje. To se ale stane přes onen strom ŽIVOTA a SMRTI, tedy jinými slovy, stane se tak v době, kdy člověk překoná SMRT a otevře si cestu ke skutečnému ŽIVOTU. To je onen klíč, kterým odemkne tento zákaz vstupu.
Jeho návrat bude návratem člověka VĚDOUCÍHO. Bude tedy tím, kdo v tomto prostředí může tvořit. Bude tedy ve zcela jiné situaci a návrat do původního stavu BLAŽENOSTI a HLOUPOSTI bude nahrazen stavem BLAŽENOSTI a VĚDĚNÍ.
Zde je vidět, jak rozdílné je hodnocení tohoto příběhu z hlediska poznání.
Zatímco v prvním úhlu pohledu jde o zcela zmatený příběh, pak v druhém přiblížení se pojednou vynořuje zcela smysluplný a logický příběh, který je vlastně symbolicky tvarován.
Proč vlastně je použito symboliky a není zde vyjádřen tento příběh tak, jak se udál?
Je to dáno především naší velkou roztříštěností ve smyslu naší neschopností porozumět a pochopit VĚDĚNÍ.
Pokud by byl ten příběh napsán tak, jak se udál, to znamená sestup člověka z vyšších světů do HMOTNOSTI za účelem učení se, pak obrovská skupina lidí tomu neporozumí. Oni potřebují doslova „pohádku“ o tom co se stalo. Potřebují ji proto, neboť nejsou schopni akceptovat Boha jako princip, ale pouze jako onoho strejdu na obláčku. Jejich zmatení a dezorientace by byla obrovská. Proto je nutné to učinit tak, jak je zde naznačeno. To znamená takovýmto či podobným příběhem, ze kterého lze čerpat jak pro málo vědomé tak i pro velmi vědomé lidi.
Tento i další příběhy (včetně těch, které budeme ještě probírat) obsahují ještě třetí rovinu POZNÁNÍ. Tu ale zde nebudeme otevírat, neboť by to přesáhlo záměr tohoto díla. Jeho hlavním úkolem je ukázat cestu k POZNÁNÍ. Pokud jí naleznete, pak vám vše ostatní bude přidáno.
Příběh Abrahama a obětování jeho syna Izáka.
Verze pro základní rovinu poznání.
David Teniers mladší – Abraham a Izák
Přesto Abraham vyzval svého syna Izáka, aby ho následoval na obětiště, které se nacházelo na blízké hoře. Tam ho svázal a připravil na obětování. V okamžiku, kdy pozdvihl svou ruku s nožem, aby dokonal své dílo, byl Bohem zadržen a bylo mu věnováno jehně pro zamýšlenou oběť. Tu pak Abraham provedl pomocí onoho jehněte.
Opět se tu objevuje Bůh, jako nelítostný vládce, který si zahrává nejen s city svých příznivců, ale i s hloubkou víry v něho samotného. Už jen požadavek na lidskou oběť je v přímém rozporu s Bohem, který by měl představovat lásku a souznění!
Verze pro vyšší rovinu poznání.
Abraham přichází do svého působiště ze země, která se nachází v dnešním Iráku a to z města Uru. Jeho otec vyšel z tohoto města spolu s ním a rodinou. Na cestě se dočasně ubytovali v městě Cháranu, kde otec Abrahama (Abraham se tehdy jmenoval Abram), umírá. Abraham pak pokračuje do země kenaanské, cíli své cesty.
Jde totiž o to, že Abraham je stále pod vlivem náboženských představ svých předků. Ti obětovali své prvorozené děti, jako úlitbu bohům. Proč se tak dělo a co tato oběť znamená, je vysvětleno v samostatné části.
Abraham má schopnost se napojovat na vysokou vesmírnou Inteligenci, kterou nazývá Bohem. Nejde ještě o skutečného Boha, ale pouze o planetární inteligenci. Přesto se jedná o stav, který je zcela odlišný od tehdy běžně vnímaných bohů. Jde o rozdíl v řádu. Tito původní bohové jsou vlastně astrální bytosti, které vyžadují pro možnost kontaktu s člověkem, otevření „brány“ či „cesty“.
Tou je krev.
Krev v člověku, a pochopitelně i ve zvířatech, je nositelem astrálních principů. K napojení se na tyto bytosti tedy bylo zapotřebí otevřít spojovací kanál, kterým se ukazoval být princip právě prolité krve.
Lidská oběť je tedy oním principem, který umožňuje ono spojení s bytostmi astrality. Tyto bytosti jsou na nízkých vibracích, vzhledem k ostatním inteligencím. Jsou relativně nízko na onom žebříčku hodnot. K napojení nestačí jen zvířecí krev, ale je nutná lidská.
Abraham ale zachytává svým vědomím již vyšší inteligenci. Problém je pořád ještě v tom, že on sám také musí vyjít kousek vstříc, pro možnost kontaktu. V tom případě ale stačí již zvířecí oběť.
Abraham cítí, že je potřeba stabilizovat dění a vytvořit stabilní prostředí, které umožní jemu i jeho lidem bytí, které nebude možné narušit z venku. Podle tradice, kterou ctil, byla jediná cesta, jak to udělat, v obětování svého syna. Šlo o běžný rituál tehdejší doby v jeho původní domovině.
Abraham tak občas zaměňuje svého Boha za bohy, jež jsou na nižších vibračních stavech. Přestože jeho Bůh není ještě oním Bohem Universa, je již tím, kdo se snaží ho přimět k smysluplnějšímu jednání.
Proto dojde k známým událostem.
Náhoda není nikdy náhodou.
Tak se stane, že v době, kdy Abraham se chystá vykonat oběť, a tou má být jeho syn, se ozve poblíž zaběhnutý beránek. Abraham pak díky svým vybičovaným smyslům je pojednou schopen i bez této lidské oběti rozumět hlasům shůry. Proto se stane, že obětí je onen beránek a ne jeho syn.
Tím jednou a provždy končí v rodu, který Abraham zakládá, lidská oběť.
Zvířecí oběti si ale na svůj čas, kdy zaniknou také, musí ještě počkat. Stane se tak až příchodem křesťanství. Je to díky tomu, že v tomto náboženství se jedná již o pokus napojit se na myšlenkový svět, který je pochopitelně zcela jiný, než astralita.
Příběh Joba.
Léon Bonnat – Job
Bůh a Satan se přou o věrnost Joba. Satan zpochybňuje věrnost Joba v okamžiku, kdy ho zasáhne nepřízeň osudu.
Bůh oponuje, a tak nakonec aby dokázal, že má pravdu, dopouští dopad neštěstí na Joba. Job přichází vzápětí o veškerý majetek a nejenom to. Jeho rodina je také postižena. Jeho děti jsou mu „odebrány“ a on zůstává sám ve svém žalu. Přesto jeho víra v Boha je pevná.
Když nepomůže ztráta majetku a postavení, žádá Satan na Bohu další krok. Tvrdí, že zdraví je to, co si Job cení více. Žádá Boha, aby vztáhl ruku na Joba jako takového a uvalil na něho zákeřnou nemoc.
Stane se.
Job je stižen hroznou nemocí. Všude na těle se mu otevírají bolavé rány, které hnisají a páchnou. Job je vykázán na místo, které slouží jako místo pro odpad. Je to vlastně hnojiště. K Jobovi přicházejí psi a lížou mu páchnoucí rány, ale Job zůstává, i přes výsměch svých bývalých přátel, pevný ve své víře a doufá v Boha.
Satan tak svou při prohrává a Bůh vrací Jobovi nejen zdraví, ale i majetek a postavení. Vše mu je mnohonásobně „navráceno“.
Opět se tu setkáváme s Bohem jako s někým, kdo má moc a vládne. Jako se samolibým monarchou, kterému dělá dobře, když má věrné a oddané služebníky. Svou moc pak prezentuje bez ohledu na spravedlnost. Dále zde vystupuje ZLO ve formě Satana, jako protiváha Bohu, který se tu prezentuje jako svérázný zástupce DOBRA.
Je tu opět mnoho proti sobě postavených rozporů.
Bůh jako vševědoucí moudrý, spravedlivý a lásku obsahující princip je postaven na úroveň licitujícího hráče.
Satan je zde představen jako mocná bytost, která se sice Bohu nemůže vyrovnat ve své moci, ale která představuje ZLO ve své pravé podstatě. Skutečnost, že by Bůh musel i tohoto Satana stvořit, a tím produkovat i ZLO, se zde neřeší.
Bůh dopouští bezdůvodné ZLO na svého služebníka, a to jen proto, aby ukázal Satanovi jeho oddanost!!!
Bůh se tedy cítí povinen něco dokazovat ZLU v jeho pravé podobě (Satanovi)!!!
Z uvedeného je opět patrno, že se jedná o příběh plný rozporů a nesmyslů, pokud ho budeme vnímat z této roviny poznání.
Verze pro vyšší rovinu poznání.
Takže o co v tomto příběhu vlastně jde?
Ze strany Joba je to odtrpění bolesti a to jak na fyzické tak i na duševní stránce.
Proč vlastně?
Nic přeci nepřichází jen tak samo od sebe. Co tedy může nastartovat takové události? Rozhodně to nemá na svědomí Bůh, alespoň ne v té podobě, jak je to líčeno výše. Tyto události startuje urychlená KARMA.
Jak k tomu Job přišel?
Zkusme se znovu podívat na onen příběh a zamyslit se nad ním.
Job je zámožný a úspěšný muž. Je také bezpochyby vzdělaným mužem. Svědčí o tom i onen příběh, který je v Bibli uveden jako Jobova kniha.
Tím je zde naznačeno, že nejde pouze o příběh, ale dokonce o celou část, z kterých je Bible sestavena. To ukazuje na původ, který je evidentně podložen vzdělaností.
Takže co z toho lze vyvodit?
Job byl člověkem, který se dostal k moci a majetku pravděpodobně na základě svého „rozumu“ a podobně jako Odyseus i on bez problémů vítězí nad tehdejší společností pomocí své chytrosti.
Tehdy převládal vliv duše citové, a proto jakýkoliv vstup principu duše rozumové musel působit velmi úderně (viz: Vývoj člověka).
Získání moci a majetku tak pro něho nebyl vůbec žádný problém. S jídlem roste chuť, a tak je velmi pravděpodobné, že milý Job použil způsoby, které v tehdejší době byly sice tolerovány, ale které on jako člověk stojící nad společenstvím, již používat nesměl.
Jde o to, že šel a jednal tak, že dnes bychom to označili výrazem „šel přes mrtvoly“.
Zároveň se dostal k nejlepšímu vědění tehdejší doby.
Tak získal velmi silné povědomí o celkovém stvoření, Universu a Bohu jako takovém. To ho přivedlo na práh duše vědomé a otevřelo mu tak vrátka k poznání.
Pojednou si uvědomil, co a jak vlastně činil, a jakým způsobem žil. Uvědomil si, že způsobem svého žití si vlastně vytvořil obrovskou negativní KARMU a protože mu bylo jasné, že její dopad bude neodvratný, rozhodl se jednat.
Vstoupil do stavu, kterému se říká zasvěcení. Tím definitivně otevřel dveře principu duše vědomé, ale zároveň i dopadům karmických událostí.
Job se dostal do stavu poznání. Ztratil tedy tím víru v Boha a tu nahradil jistotou. Job už nevěří v Boha, neboť ho má v sobě a Bohem žije. Dostal se do roviny poznání a to zcela. Víra pro něho je nedostatečná. On má jistotu Boha v sobě a proto není možné, aby se ho zřekl a to za žádných okolností.
Tento stav je jak v tehdejší, tak i v dnešní společnosti, jevem zcela výjimečným. Tehdy to bylo proto, že převládal vliv duše citové a dnes je to proto, že jsme ještě stále příliš ponořeni v hmotném projevu (moc a majetek) a teprve hledáme cestu ven. Tehdy jsme byli na sestupném oblouku dějinného vývoje, který nás měl zavést do prožití hmoty jako takové a přesto, že v současnosti jsme již na výstupu, konec cesty dohlédnou jen nemnozí.
Job ale vývoj předběhl.
Dostal se do stavu, do kterého my teprve směřujeme. Tím se ale sám v sobě dostal do rozporu. Dosavadní jeho život byl v rozporu s tím, aby mohl nadále žít jako zasvěcenec. Velmi zde vadila KARMA, a proto bylo nezbytné jí odstranit. Míněny jsou pochopitelně negativní důsledky a dopady této karmy.
Job se rozhodl jednat.
Zvolil cestu zasvěcence. Tím definitivně odstartoval karmické dopady událostí, které sám svým životem vyvolal. Do toho se pochopitelně započetla i narušení z minulých životů a tak dopad byl zdrcující.
Je nutné si uvědomit, že on dal průchod událostem, které my ostatní řešíme postupně a to během několika životů.
Dále je nutno vzít v úvahu skutečnost, že v tehdejší „poklidné“ době duše citové se pojednou vynořuje princip duše vědomé. Což je o dva řády výše, než běžný stav.
Je jasné, že v tomto prostředí dojde automaticky k pokusu o vyrovnání a tím bude okamžitý, a zároveň nárazový souběh všech negativních vlastností, které přicházejí do úvahy.
Job ale věděl. Věděl a měl jistotu Boha v sobě. Je nutno si znovu uvědomit propastný rozdíl mezi vírou a věděním. Víra je pro neznalé a pomáhá najít cestu. Jistota Boha v sobě je POZNÁNÍ a nelze jím otřást.
Proto veškeré pokusy přimět Joba, aby zlořečil Bohu, se míjely účinkem. On vstoupil vědomě do tohoto stavu a vědomě se rozhodl odčinit vše špatné, co kdy učinil, a to jak v jeho současném tak i všech předešlých životech.
Pro tehdejší dobu ale nebylo možné tento čin zaznamenat jinak, nežli tak, jak byl zaznamenán. Tedy boj DOBRA se ZLEM, respektive soupeření Boha se Satanem. Smutnou skutečností je fakt, že ani po tak dlouhé době, která uplynula od oněch událostí, je stále ještě mnozí nevidí v tom správném světle a podléhají omylům.
(pokračování)
Antonín Mareš
http://www.rozpravy.cz/
Poslední články autora:
