Všechny lidské civilizace na zemi, určitě i ve vesmíru, nejsou organizovanými lidskými komunitami jen kvůli rozdělování zdrojů potřebných k životu. (Nyní dělení peněz.) K dělení zdrojů není potřebná tak složitá víceúrovňová organizace, jako civilizační centrum. (Stát, říše.) Lze jej zajistit prostou silou. (Jako u smeček zvířat.) Vždy přítomná existence náboženských organizací v civilizacích je jasným průkazem toho, že jen hmotné podklady nenaplní život lidské bytosti. Nenaplní ji totiž nehmotným uspokojením z vlastního bytí, zvaným štěstím. Jev „všudypřítomnosti“ náboženství v civilizacích prokazuje, že v lidech je ještě další typ energie ve srovnání s jinými živými tvory. Taková energetická „vibrace“, která není v duších zvířat. A toto „něco navíc“ nazýváme duch, vlastně onen biblický „dech Boha“. Právě on odlišuje tvora člověka od tvorů zvířat. Zmíněný duch (vdechnutí boží) je onou pohonnou silou, která pudí bytost člověka k nasycení i čímsi nehmotným a nadčasovým. Prostředkem k nasycení ducha se stalo poznání, tvořivost a práce. Duch pohání člověka k úpravě životního prostředí, napodobení stvořeného poznaného uměním, nakonec k vědění o chodu organizmu vlastního těla a o osudu podstaty člověka-duše. Vzniká věda, filozofie a náboženství.
Skrze tyto lidské pohledy na realitu světa se snažíme chápat smysl světa i vlastního bytí v něm. Zachycuje-li pozorovatel jen rozumový a smyslový rozměr světa, je filozofem neboli vědcem. Vkládá-li pozorovatel do výkladu dějů světa také reality pěti hmotným smyslům běžně nedostupné, vnímané jen v určitých stavech vědomí, nazýváme takové výklady reality náboženstvím. Všechny lidské civilizace vždy měly a mají své náboženství. Nebo jen filozofii bez schopnosti vnímat tvořícího Boha. Jde jen o to, jak objektivní náboženství a jakou filozofii. Podle v národě a civilizaci převládnuvšího náboženství, vlastně podle míry jeho přiblížení se objektivní Pravdě, se všechny civilizace rozvíjely a padaly. Z hlediska vesmírného ovšem, tedy Stvořitelova.
Státy a civilizace byly a musí být složitě uspořádané proto, že jednotlivé lidské bytosti a vrstvy lidí v nich jsou vždy puzeny hledat odpověď na tři základní otázky, které jim klade jejich vlastní duch:
- Jak a proč začal existovat vesmír a lidé v něm?
Jen lidé (ne zvířata) hledají svůj původ neboli svého „Stvořitele“. Ptají se po smyslu Jeho tvoření a tím po smyslu svého vlastního bytí. Podle toho, nakolik postoupí v chápání Tvůrce, se jednotlivci i komunity chovají! - Od typu odpovědi na první otázku vyvstává druhá: Jak se má člověk sám a jeho civilizace chovat k ostatnímu živému? A jak k životnímu prostředí kolem?
- Nakonec i třetí: Jak se mají jednotliví lidé chovat k sobě navzájem? Aby naplnili svůj život i očekávání Dárce svého života! Jen tímto naplněním se mohou cítit šťastni, neboli „žít v ráji“! Štěstí je podvědomý pocit naplňování vloženého smyslu života, který byl vložen sudičkami (andělem strážným) do duše při zrození!
Odpověď na výše uvedené otázky hledá v sobě sice každý jednotlivec. Samozřejmě ve vztahu ke svým možnostem cítí svou nedostatečnost. O život těla stále zápasící jednotlivec nemůže plnohodnotně odpovědět na všechny v jeho duchu vznikající otázky. Ač mu pomáhají rodiče a starší a moudřejší lidé z komunity. Ve větší lidské jednotce (stát) i školy a vzdělanecká elita přes církve a média. Kvalita národní vzdělanecké elity je pro sofistikovanost uspořádání státu a pro pocit štěstí většiny občanů klíčová. Podle toho, jak fundovaně a všestranně zúčastněné řídící složky státu napovídají jednotlivcům správné odpovědi na jejich vnitřní otázky, tak kvalitní uspořádání lidí se v daném státě a nakonec na planetě ustaví. Podle tohoto nastavení, umožňujícímu každému jeho duchovní rozvoj, se k dotyčné civilizaci chová Tvůrce vesmíru!!! Tím i jím se řídící bytosti a živly!
Z výše uvedeného by mělo být jasné, že současná krize evropské civilizace má počátek v tom, že evropské vědomostní a společenské elity, které kvalitu duchovního poznání mají „na práci“, tuto povinnost zanedbaly. (Pádem do ukájení potřeb těla neboli hedonizmu.) Každý může pozorovat, jak právě tyto výše uvedené otázky bytí člověka vůbec neřeší. Ba dokonce se jim úzkostlivě vyhýbají! Natož aby při nehledání nacházely odpovědi na ně a na vyšší úrovni, než to učinila do 20. století evropská křesťanská civilizace. Byla přece na planetě nejvýše vyspěvší civilizací, proto planetu mocensky a vědomostně ovládla. Pádem jejich elit se ale začala rozkládat. Je třeba se ptát, proč její elity padly? (Ostatní civilizace včetně islámu dospěly svými odpověďmi na smysl bytí a možnosti člověka nejvýše do středověku!) Právě pád křesťansko-židovské mocenské a vědomostní elity Evropy přivodil První světovou válku. Ta v proměňujících se formách z absence odpovědnosti evropských elit vůči Bohu trvá dosud.
O duchovním pádu evropských elit nemůže být pochyb. Současná hédonistická mocenská klika vydává evropským národům za národní elitu a za vzory herce, sportovce, lepé děvy lehkých mravů!!! (Zkráceně pražskou kavárnu.) Stačí se podívat do zpráv o stavu společnosti, škol všech typů, jakýchkoliv médií a na úsilí o nastrkování stranám a úřadům do popředí manipulovatelných pseudoosobností.
Neboť hlavní náplní činnosti řídících složek zbytků evropské civilizace se stalo dělení peněz a „dotací“!
Tak jsme v Evropě, v nejdále dospěvší civilizaci na planetě, upadli do stavu, že křesťanskodemokratické strany vydávají za křesťanské multikulti s divochy a za demokratické zákulisní nastrkování manipulovatelných existencí. Sociální strany zase jako sociální prosazují zásadu práva „i bez práce jsou koláče“. Místo práva na práci pro každého! Národní strany ovládlo přesvědčení o oprávněnosti vnucování svých zvyků, názorů a postojů jiným národům silou. (Tak v Česku pomalu převládá o svátcích Santa Claus a „kántry“ odrhovačky amerických tuláků v roli hrdinů a vzorů.) Svobodné strany zase propagují „právo každého dělat si co chce“ a zásadu „ať se každý stará o sebe“. „Rozumové a vědecké“ strany zase uchvátilo přesvědčení, že „objektivní pravda nemůže existovat“, protože neexistuje Bůh, její „prosazovatel“! Atd.
Popisované je v intuitivním Česku obecně cítěný stav (blbá nálada). Tento stav signalizuje zhroucení světové civilizace. Válkou nebo zásahem „přírodních“ sil. (Už jsem zdůvodňoval, proč veřejné mínění u nás intuitivně předbíhá evropské.) A tak není divu, že moudří hledají, ba i tuší řešení a východisko z krizového stavu. Jediným možným je převedení evropské civilizace na vyšší duchovní tzn. morální úroveň. Ta musí spočívat v kvalifikovaných odpovědích na v úvodu článku položené otázky: jak a proč vznikl svět a člověk. Podle mne by odpověď měla znít:
- Člověka vytvořila Vyšší síla ne kvůli konzumu materiálního, ale kvůli rozvoji nesmrtelného duchovního základu v něm. Rozvoj ducha rozšiřuje schopnost bytosti člověka. Vnímá ve více dimenzích reality vlastnosti a působení Stvořitele samého. Tím může lépe naplňovat jeho očekávání. Konáním Bohem očekávaného se Jeho působením povznáší i tělo a mozek člověka. Jen Bůh uzdravuje! Jeho hledáním a uctíváním se rozšiřuje schopnost ducha člověka uzdravovat sebe i okolní prostředí. Člověk tomuto dění říká „vývoj“ jednotlivce i společnosti. Z uvedeného plyne, že Evropa se buď vrátí k úsilí o hlubší poznání Stvořitele, nebo bude zničena. Aby se však mohla vrátit k rozvoji duchovního rozměru člověka, musí národy odstranit ateistické pseudoelity od moci. Jsou toho ještě národy schopny? Nebo jinde ve světě? A je obratu možné dosáhnout „demokratickými“ volbami? Toť otázka. Když ale ne, a rychle, vlna přírodních sil (jedovatá rezidua v tělech a přírodní katastrofy) vytěsní zátěžemi, neplodnosti a nemocemi ze života masu bezduchých konzumentů. Vlastně parazitů planety. Neboli ve stupňujícím se hororu bytí budou přežívat jen ti, jejichž energie těla bude posilována energií z „vanutí Ducha života“ neboli pránou. (Živí budou závidět mrtvým?) Tuto schopnost získávat energii života Stvořitele neboli pránu ovšem získají jednotlivci a národy jen na základě svého chování ve stvoření. Nikoliv medicínou, léky nebo jen členstvím v pozemských duchovních organizacích.
- Do nové kvality civilizace vstoupí jen ti, kteří se „správně“ chovají k jiným živým tvorům a k životnímu prostředí na planetě.
- Novou kvalitu evropské civilizace ustanoví lidé, kteří se „správně“ chovají k ostatním lidem.
V obojím případě „správně“ znamená „to odcítěné z očekávání Stvořitele“ neboli ze svědomí, z intuice a z našeptávání neviditelného osobního vůdce.
Obojí „správně“ se špatně definuje. Známe, že když „dva dělají totéž, není to totéž“! Tuto zdánlivou nerovnost působí vyzařování Stvořitele, které automaticky a vždy přihlíží k okolnostem a úrovni dotyčného. A k jeho možnostem. A podle těchto ihned jemu osobně i komunitě Jeho služebníci předou spravedlivou karmu. Karma je následný úděl, osud,ale z hlediska věčnosti.
Aby byl vytvořen společenský předpoklad pro správné chování lidí, je povinna vedoucí vrstva společnosti (státu) vytvořit maximálně spravedlivou justici a správu státu. Tento stav zatím nikde v EU není! Právě tato okolnost je základem nebezpečí společenského zhroucení EU i její civilizace. Naše a EU justice, založená na ateizmu, je vlastně přímé a vyzývavé rouhání Bohu. Skupina lidí, jmenovaná společenskými mafiemi, se odvažuje prohlašovat za arbitra spravedlnosti mezi lidmi? Neboli se nepřímo prohlašuje za Boha!
Soudci nové doby nesmí přísahat na zákoníky, neboli stohy slov a frází, ale na Vyšší princip, na řád Boha. Za každý špatný rozsudek, protože „zastupují“ Spravedlnost, ponesou drtivou odpovědnost neboli karmu. Nemohou se odvolávat na jakékoliv stohy slov v zákonech takových či makových. Být soudcem je děsivá odpovědnost! Ostatně z antiky známe starou moudrost: „Čím více zákonů, tím méně Spravedlnosti!“
Z výše neuměle popsaného vyplývá, v jak kritické situaci se jako národ nacházíme. Místo řešení klíčových problémů vládou, parlamenty a EU komisemi se „řeší“ stálý a hlavní bod: handrkování o dotacích. (U někoho i 10 let zpět). A spravedlnost koná u nás i v EU podle peněz, poslané advokátům. Čas krize ale běží. Co má za této situace dělat „obyčejný“ člověk bez peněz a bez moci? A neherec a nesportovec?
Řídit se v reálném chování zásadně nejlepší vůlí a svědomím!
Bez ohledu na chování okolního davu z konzumních živočichů, kterými bude takový považován za ignoranta reality. Duchovní člověk nesmí pochybovat o „božích mlýnech“. Po odpadnutí těla, na „druhé straně života“, (když se duše kohokoliv provlékne „trubicí“ do dimenze záhrobí,) tamní síly Hybatele reality nehledí na velikost a slavnost pohřbu dotyčného. A jako legrační se začne i zemřelému jevit jeho bývalá snaha, a snaha mnohých „na jevišti života“, „umřít jako bohatý nebo slavný“! Tam na druhé straně života platí jen míra naplnění životního učebního úkolu, který mu byl vložen při zrození na této planetě andělskými „sudičkami“.
Josef Staněk
Poslední články autora: