Védy nás upozorňují na to, že každému neustále ubíhá drahocenný čas, který je v lidské podobě určen k seberealizaci a osvobození se z koloběhu rození a umírání. Vybírám jen několik veršů ze Šrímad Bhagavatamu včetně komentářů od Šríly Prabhupády, které se vyjadřují k ubíhajícímu času. Snad se alespoň někdo zamyslí nad tím, že je potřeba přestat žít bezbožný život, kdy se staráme jen o hmotné tělo a konečně začít něco dělat pro sebe (duši).
Śrīmad-bhāgavatam 1.13.17
Nepřekonatelný věčný čas nenápadně zdolává ty, kteří jsou příliš připoutáni k rodinným záležitostem a jsou vždy pohrouženi do svých myšlenek.Význam
Teď jsem šťastný; všechno je v pořádku; mám slušné bankovní konto; mohu dostatečně zaopatřit děti; teď jsem úspěšný. Takové a další myšlenky pronásledují chorobně připoutaného hospodáře, který nevidí chod věčného času. Délka našeho života je vyměřená a nikdo nemůže k tomuto času danému svrchovanou vůlí přidat ani sekundu. Tento cenný čas, a zvláště pro lidskou bytost, je třeba využít obezřetně, jelikož ani jedinou sekundu, která nepostřehnutelně vyprší, nelze nahradit ani tisícem zlatých mincí, nahromaděných těžkou prací. Každá sekunda lidského života je určena pro dosažení konečného řešení životních problémů, tzn. opakování rození a smrti a kolování v cyklu 8 400 000 různých životních druhů. Hmotné tělo, které podléhá rození a smrti, nemocem a stáří, je příčinou všeho utrpení živé bytosti; živá bytost je jinak věčná — nikdy se nerodí a také nikdy neumírá. Pošetilí lidé na tento problém zapomínají.
Vůbec nevědí, jak vyřešit životní těžkosti, ale zaplétají se do dočasných rodinných starostí, přičemž zapomínají, že věčný čas nepostřehnutelně ubíhá a že jejich vyměřený život se každou sekundou zkracuje, aniž by nalézali řešení velkého problému, totiž jak se zbavit opakovaného rození, smrti, nemoci a stáří. Tomu se říká iluze.
Jelikož živá bytost je věčná, jediným místem, kde může být šťastná, je věčné sídlo v Božím království , odkud se nikdo nevrací do tohoto světa opakovaného rození, smrti, nemoci a stáří. Každé životní pohodlí nebo hmotné štěstí, které nezaručuje věčný život, je tedy pro věčnou živou bytost pouze iluzí. Ten, kdo to skutečně chápe, je vzdělaný, a takový vzdělaný člověk může obětovat jakékoliv množství hmotného štěstí pro dosažení vytouženého cíle, zvaného brahma-sukham neboli absolutní štěstí. Skuteční transcendentalisté hladoví po tomto štěstí, a stejně jako hladový člověk nemůže být šťastný z žádného životního pohodlí, pokud nemá jídlo, tak člověka hladovějícího po věčném absolutním štěstí nemůže uspokojit žádné množství hmotného štěstí. https://vedabase.io/cs/library/sb/1/13/17/
Śrīmad-bhāgavatam 1.13.19
V této hrůzné situaci nepomůže nikdo z hmotného světa. Můj pane, to Nejvyšší Osobnost Božství k nám všem přichází jako věčný čas (kāla).Význam
Žádná vyšší moc nemůže zastavit kruté ruce smrti. Nikdo nechce zemřít, byť zakouší sebevětší tělesné bolesti. Ani v době takzvaného vědeckého rozvoje poznání neexistuje žádný lék na stáří a na smrt. Stáří je připomínkou příchodu smrti, které slouží krutý čas, a nikdo se nemůže vzepřít smrti neboli svrchovanému soudu věčného času, nikdo nemůže dostat žádný lék od nikoho a odnikud z tohoto hmotného světa. A jelikož nic takového v hmotném světě neexistuje, smrt je totožná s Nejvyšší Osobností Božství, jak říká Pán Sám v Bhagavad-gītě (10.34).
Smrti nemůže zabránit nikdo a nic v tomto hmotném světě. Všude, kde se projevuje vliv věčného času, jsou také tyto čtyři útrapy—rození, nemoc, stáří a smrt — a všechny jsou nevyhnutelné. https://vedabase.io/cs/library/sb/1/13/19/
Śrīmad-bhāgavatam 1.13.20
Každý, kdo je pod vlivem svrchovaného věčného času kāly, musí odevzdat svůj drahocenný život, nemluvě o jiných věcech jako je majetek, pocty, děti, země a dům.Význam
… Vlivem času dochází ve vesmírech k mnoha zničením a nikdo jim nemůže žádnými prostředky zabránit. I v našem každodenním životě přichází a odchází mnoho věcí bez našeho zásahu, které musíme snášet nebo kterými musíme trpět, aniž by nám bylo pomoci. Tak působí čas. https://vedabase.io/cs/library/sb/1/13/20/
Tělo se narodí, vyvíjí se, zůstává, vytváří další těla, ochabuje a pak zaniká. Pošetilí lidé však chtějí v pomíjivém těle dosáhnout stálého postavení a myslí si, že jejich jmění, děti, společnost, země atd. je ochrání. S těmito bláhovými myšlenkami propadají svým dočasným zaměstnáním a zcela zapomínají na to, že se tohoto dočasného těla budou muset vzdát a že budou muset přijmout nové, aby si opět zaopatřovali společnost, přátelství a lásku a opět nakonec zahynuli. Zapomínají na svoji stálou totožnost a bláhově se angažují v nestálých zaměstnáních, přičemž zcela zapomínají na svou prvořadou povinnost. https://vedabase.io/cs/library/sb/1/13/22/
Narottama dāsa Ṭhākura, velký oddaný a ācārya gauḍīya-vaiṣṇavské větve, zpíval: “Můj Pane, promarnil jsem celý svůj život. Obdržel jsem lidské tělo, ale opomenul jsem uctívat Tebe a tak jsem vědomě pil jed.” Jinak řečeno, lidské tělo je zvláště určeno pro rozvoj poznání o oddané službě Pánu, bez níž je život plný úzkosti a nesnází. https://vedabase.io/cs/library/sb/1/13/26/side-by-side/uk/
Jaromír Kučera
Poslední články autora:
