Před několika dny (1. května 2021) jsem četl pozorně článek, který vyšel na křesťanském internetovém webu Christnet z názvem O jednoduchém Ježíši – autora pana Zdeňka A. Emingera.
Citace:
„Mluvili jsme nedávno se spisovatelem a malířem Václavem Vokolkem o Eliadových Dějinách náboženského myšlení. Shodli jsme se, že jde patrně o jednu z nejvýznamnějších a navíc literárně skvěle čitelných prací o dějinách náboženství mnoha kulturních a civilizačních celků a dob.
Je zvláštní a pozoruhodné, co na sebe jednotlivé náboženské prožitky, hledající přístřeší vznikající nebo tradiční náboženské obce, nabalují. Jeden z nejstarších prožitků posvátna – údiv nad vycházejícím Sluncem, nad ohněm vytrysklým odkudsi z nebes, údiv nad narozením člověka i jeho smrtí – je jednoduchý a prostý. Ani dnes, při neporovnatelně větších znalostech přírodních věd a kosmologie, si nemusíme tato setkání dát komplikovat závějemi teologických vysvětlení nebo závěry exaktního bádání. Podržet si prostou prožitku není snadné, ale je stále možné.“
Zdroj, přímý odkaz na článek – O jednoduchém Ježíši; debata na Facebooku zde
Pod článkem jsem reagoval v diskuzi příspěvkem, který jsem chtěl říct, že tak jednoduché to není, a uvedl jsem:
„Je dobré si uvědomit, že jakákoliv forma spojení křesťanské církve se světskou mocí zničila v Římské říši křesťanství zevnitř (dodávám v době psaní tohoto článku, a dodnes se z toho církev nedostala, protože pustila císaře tam, kde by mělo být Boží), a pohltila jej do poslušnosti ne Bohu, ale císaři. Dnes máme před sebou jinou cestu, zkusit pochopit, že nám mimo tři hlavní proudy (katolický, protestantský a pravoslavný) církve chybí: Vize (novo) Gnostické církve v ČR? Čtvrtý Živoucí Proud křesťanské víry – Gnosticismus: Vize (novo) Gnostické církve v ČR? Čtvrtý Živoucí Proud křesťanské víry (1).
K článku se dále objevila reakce jiného pisatele, a to pana Stanislava Hanáka:
„Možná bohužel, ale není. V křesťanství všude narazíme hned po pár romantických úkrocích k tomu „původnímu“, „jednoduchému“, nebo zase „současnému“, „srozumitelnému“, „životnému“ na dvě zásady: ÚPLNOST (nevybírat si jen to, co se nám z tradované nauky líbí a co by se líbilo případným moderním proselytům) a KONTINUITU (co přinášelo spásu dříve, jakkoli to vypadá premoderně a dnes pohoršlivé, na to se nemůže jen tak plivat).
Tomu se v křesťanství nelze vyhnout z principu: Buď ukážete, že vaše spiritualita úplně a kontinuálně s dosavadním křesťanstvím souhlasí, nebo jste heretik. A takhle to měl už apoštol Pavel. Ať už to nazýváte reformou nebo reformací, návratem k pramenům nebo aggiornamentem, některé věci se okecat nedají.
Přímá cesta k jednoduchosti? Ano, samozřejmě. Vlastně souhlasím s panem Šédlem: Založte si vlastní církev a vytvořte si vlastní kánon. Vlastní kontinuitu s Kristem a jeho učedníky. Je to způsob mnohokrát vyzkoušený, Vznikaly koneckonců v křesťanství od počátku, Jenže ty nejstarší brzy skončily (patrně i pod politickým útlakem těch, které dnešní církve považují za své kontinuální předchůdce) a málo o nich víme.
Jsem vděčný za složitá a krkolomná řešení, spory, slepé uličky atd. Např. trady katolík nebo i lefebvrista pro mě rozhodně není nějakým přežitkem, ale spíš kritickým zrcadlem mého vlastního kulturního optimismu.“
Další debata se bohužel už nekonala (což mě mrzí), článek tak v diskuzi někdy končí jenom vyjádřením jednoho přispěvatele. Což je dle mého škoda, ale aspoň právě v tom jednom příspěvku zaznělo už dost důležitých pravd. O křesťanství (hlavního proudu – katolickém, pravoslavném a protestanském) zazní několik pravd – pan Stanislav Hanák (přímá citace):
„V křesťanství všude narazíme hned po pár romantických úkrocích k tomu „původnímu“, „jednoduchému“, nebo zase „současnému“, „srozumitelnému“, „životnému“ na dvě zásady: ÚPLNOST (nevybírat si jen to, co se nám z tradované nauky líbí a co by se líbilo případným moderním proselytům) a KONTINUITU (co přinášelo spásu dříve, jakkoli to vypadá premoderně a dnes pohoršlivé, na to se nemůže jen tak plivat).“
Uvědomil jsem si, že tohle je přesně to, co pro mnohé znamená křesťanství v reálu, co se jim stane po vstupu dovnitř dveří kostela či modlitebny, a to beru jako zajímavou cestu (ale často smutnou cestu), že se stanou (v mé fantazii) něčím jako lokomotivou a my jim, v rámci celého křesťanství, naložíme desítky či stovky vagonů nastřádaných nesmyslů (a disputací), které v nich nakonec tu víru mohou (doufám, že se tak nestane) zadusit.
Autor tuto pasáž zakončuje slovy:
„Tomu se v křesťanství nelze vyhnout z principu: Buď ukážete, že vaše spiritualita úplně a kontinuálně s dosavadním křesťanstvím souhlasí, nebo jste heretik. A takhle to měl už apoštol Pavel.“
Jenže tady je právě to smutné, že jsem si tím sám prošel, toiž že v okamžiku, kdy narazíte na pochybnosti, nesoulad s pravdou, dřívějším poznáním, nebo dokonce na přímý rozpor věrouky s vědou či nejnovějšími poznatky, tak jako by končila ona prvotní náklonost a končí to jen na začátku lehkém varování:
„Bratře, hledej jen ve své vlastní Svaté Knize, a nijak neodbočuj s cesty, čeká Tě jen zklamání, protože naše Víra a Věrouka je tak pevně postavena, má své kánonické knihy, své katechismy, svá kréda, a každý, kdo bude myslet jinak, než zdědil, ztratí dozajista svoji pravou víru a bude dozajista bloudit až navěky věků. A nakonec, (bohužel skoro vždy) nezapomeň na peklo pro všechny modloslužebníky.“ Citace z článku: Synkretismus aneb uměle vyvolaný strach z úžasné možnosti (novo) gnostického hledání přímé zkušenosti (4.)
Pokud to nepochopíte a jdete nakonec svou cestou – naleznete první pojmenování svého stavu – jste heretikem, protože vyznáváte herezi, v křesťanství samozřejmě speciálně jednu z křesťanských herezí nebo úplně nějakou novou (stačí jen nepochopit absolutní doslovnost čtení Bible a nekritické přijímání textu). Není to vnímáno často od některých pravověrců (Dohlížitelů, Zpátečníků, Watchmenů) dobře, když myslíte sami za sebe, a i kdyby jste to nazvali, jak je řečeno v citovaném názoru, třeba pokusem „o reformu nebo reformací, návratem k pramenům nebo aggiornamentem (pozn. edi. – citace: Aggiornamento (italsky vlastně aktualizace, zesoučasnění) je proces přibližování katolické církve současnému životu. Od Druhého vatikánského koncilu se církev snaží o svou obnovu, sblížení se s jinými církvemi a zintenzivnění misijního života. Ústředním dokumentem aggiornamenta je koncilní konstituce Gaudium et Spes. K dalším významným událostem aggiornamenta patřila úprava Kodexu kanonického práva (vyšlo 1983), liturgická reforma, jejíž nejvýraznějším projevem je slavení bohoslužeb v národním jazyce oproti latině, a další jevy. Pojem aggiornamento poprvé použil papež bl. Jan XXIII.,)“ tak Vás to nikam neposune.
Já osobně dodnes nezapomenu na jednu smutnou příhodu, když jsem zapůjčil svoji tehdejší gnózi (fakt veskrze ryze osobní) – sbírku extrémně mystických křesťanských básní – jednomu kazateli, a jeho jedinou odpovědí po přečtení bylo, že jsem kacíř a vyznávám New Age. Jak opačná a lidsky i křesťansky úžasná byla slova povzbuzení od jedné starší sestry ze sboru, která básně četla taky a její odpověď byla v tomto smyslu jiná – „Děkuji, čiší z nich upřímnost a láska, drž se jí (přesnou citaci si nepamatuji úplně).“ Tak jsem to v tehdejším smyslu slova vnímal, ten rozdíl, tu schopnost pochopit, že každý z nás je Bohem uchvácen jiným způsobem a to dle Božího rozhodnutí v moudrosti, ne našeho vlastního, přesto se často lidé dovolávali toho, že dohlížejí na stádce Boží ve jménu pravého Božího Ducha. A že chtějí kontrolovat i kam že to ten Duch Boží (bez jejich kontroly) vlastně vane.
Kacíř – (z něm. Ketzer, resp. řec. katharos = čistý) – v historii křesťanství používané negativistické označení heretika či stoupence náb. hereze. Kacířství bylo spojeno většinou s kritickými postoji vůči církvi, se zakládáním nových náb. organizací a s modifikacemi životního stylu. Označení k. je soc. labelling, který jeho nositelé odmítali přijmout. V určitých soc.-hist. souvislostech se toto označení měnilo v poctu. Pojem k. začal být používán v polovině 12. st. v souvislosti s válkami proti albigenským neboli katarům, od nichž označení k. pochází a jejichž dualistická odchylka od katol. doktríny se rozšířila na velkém území jižní Francie. Kacířství má bohatou historii v čes. zemích, kde zasahovalo do formování státu, kultury, společnosti; k. Jan Hus je chápán jako nár. hrdina, husitské války jsou v jistém smyslu důsledkem jeho kacířství, doba pobělohorská je podle katol. pohledu na dějiny důsledkem obrany proti kacířství (viz též husitství). Po obvinění z kacířství následovala často exkomunikace, exulanství. Boj proti k. stimuloval křížové výpravy a činnost inkvizice. Dnes role k. v původním významu ztratila smysl, její analogie se však vyskytují ve vztahu k tzv. světskému náboženství (viz též revizionismus). Citace: Sociologická encyklopedie (aut. článku paní Jana Vodáková)
Pokračujeme pomalu k závěru – opět přímá citace, autora komentáře:
„Přímá cesta k jednoduchosti? Ano, samozřejmě. Vlastně souhlasím s panem Šédlem: Založte si vlastní církev a vytvořte si vlastní kánon. Vlastní kontinuitu s Kristem a jeho učedníky. Je to způsob mnohokrát vyzkoušený, Vznikaly koneckonců v křesťanství od počátku, Jenže ty nejstarší brzy skončily (patrně i pod politickým útlakem těch, které dnešní církve považují za své kontinuální předchůdce) a málo o nich víme. Jsem vděčný za složitá a krkolomná řešení, spory, slepé uličky atd. Např. trady katolík nebo i lefebvrista pro mě rozhodně není nějakým přežitkem, ale spíš kritickým zrcadlem mého vlastního kulturního optimismu.“
Ano, ten závěr je v podstatě smutný, ale bohužel vypovídající (není tu určitě jenom ojedinělá subjektivní zkušenost) – odchod z církve a přechod k tzv. osobnímu necírkevnímu nedogmatickému křesťanství (nebo děsivá úplná ztráta víry po setkání s reálným křesťanským prostředím?), nebo u mě lépe k (novo) gnostickému křesťanství či křesťanskému (novo) gnosticismu není jednoduchou cestou, ale v současné době, alespoň pro mne, je jedinou možnou a pravdivou cestou. Po vzoru Buddhy odcházím jako monachos z domova do bezdomoví – viz. mé kompletní vysvětlení mé víry v několika článcích:
Subjektivní pochopení gnosticismu, aneb osobní cesta přímé zkušenosti (1.)
Subjektivní pochopení gnosticismu aneb rozdíl mezi (staro) a (novo) gnózí: (Staro) gnóze (2.)
Subjektivní pochopení (novo) gnóze – nové cesty osobního gnosticismu (3.)
Synkretismus aneb uměle vyvolaný strach z úžasné možnosti (novo) gnostického hledání přímé zkušenosti (4.)
Jinak zajímavým způsobem se věnoval tématu i religionistický časopis Dingir – konkrétně toto číslo dostupné online ve formátu pdf přímo zaměřené na téma – OPUSTIT VÍRU, OPUSTIT SPOLEČENSTVÍ.
A na úplný závěr, stále cítím, jako možnost, tu myšlenku, tu vizi – Gnosticismus: Vize (novo) Gnostické církve v ČR? Čtvrtý Živoucí Proud křesťanské víry (1).
A tím by tato cesta, a toto zamyšlení skončilo, odkaz na článek pošlu i zprostředkovaně autorovi, a bylo by hezké, kdyby i na tuto hozenou bílou rukavici reagoval, ale není to povinné. Od té doby, co jsem odešel jako Buddha do bezdomoví, tak nikdy, nikomu svoje přesvědčení nevnucuji, protože bych ho popřel. Josef Š.
Josef Šédl
https://samanskecesty.wordpress.com/
Poslední články autora:
