„Vyhýbat se utrpení, ať už se projeví jakkoliv a kdekoliv, ukazuje vždy, že ten, kdo tak činí je v zásadě nezasvěcenec.“ Herbert Fritsche
Každý z nás pod pojmem „já“ vnímá spoustu svých osobních identifikací: Já jsem muž, heterosexuál, vzorný otec rodiny, vědecký pracovník. Jsem pracovitý, sportovec, věřící v Boha, příznivec dobrého vína, zahrádkář, atd. Pokud jsem se takto identifikoval, musel jsem se předtím rozhodnout mezi dvěma možnostmi. Jestliže jsem muž, vyloučil jsem to, že jsem žena. Jestliže jsem heterosexuál, musel jsem vyloučit, že nejsem homosexuál, či jiný „sexuál“. Z našeho úhlu pohledu pak vznikne vždycky nějaké hodnocení: Já jako muž vnímám, že je správné být heterosexuál a není správné být homosexuál, transsexuál, bisexuál, metrosexuál nebo zkrátka nějaký jiný „úchyl“. Jestliže jsem pracovitý, odmítám lenost, jestliže jsem sportovec, nesnáším „gaučové povaleče“, jestliže věřím v Boha, bojuji proti ateistům, jestliže mám rád dobré víno, provokují mě abstinenti, atd. Dodatečně pak hledám pro toto své subjektivní vidění světa ty správné argumenty a teorie, proč je můj názor správný.
Tady bych chtěl vyzdvihnout již zmíněnou čínskou filosofii a východní náboženství za to, že pochopili polaritu tohoto světa a vyjádřili to principy JANG a JIN. Dalším obrovským přínosem v oblasti psychiky byli pánové Sigmund Freud a jeho „žák“ Carl Gustav Jung. Slovo „žák“ píši schválně do uvozovek, protože Jung byl správný žák. A správný žák předčí svého učitele. Nicméně tito dva pánové se shodli na tom, že principy JANG a JIN fungují i v lidské psychice. Jak už jsem psal v tabulce JANG – JIN v článku Polarita, v lidské psychice tyto póly představují vědomí a nevědomí.
Jestliže se tedy identifikujeme vždy s jen jedním pólem, musíme ten druhý pól odmítnout, potlačit, popřít. A tady přišel Sigmund Freud s termínem „odpadkový koš“. Všechno to, co nechceme prožít, co nechceme objevit, čím nechceme být – toto všechno házíme do tohoto odpadkového koše. Polovinu všech možností musíme už z principu odmítnout, vypudit je ze svého vědomí a tím pádem nasunout do našeho nevědomí (odpadkového koše).
Pokud jsme jeden pól odstranili z našeho zorného pole, nezrušili jsme tím ale jeho přítomnost. Odmítnutý pól přežívá v našem nevědomí, odpadkovém koši. A tady je ten kámen úrazu. My nemáme v našem nevědomí (odpadkovém koši) jako na našem počítači tlačítko „Vysypat koš“. A tak všechny tyto věci, které odmítáme, dále v tomto odpadkovém koši žijí a domáhají se projevu. Chtějí nás učinit celým, protože jedině prožití obou pólů JANG a JIN nás učiní celými, plnými.
Pro pojem odpadkový koš zavedl C. G. Jung svůj pojem „stín“. Je to poněkud mírnější vyjádření téhož a odpovídá více Jungově naturelu. V odpadkovém koši máme tedy všechny skutečnosti, které nevidíme, nechceme vidět nebo odmítáme vidět. Tím pádem si je ani neuvědomujeme. A tady spočívá právě to největší nebezpečí, protože obyčejnému člověku není znám tento princip odpadkového koše (stínu).
Odpadkový koš v našem nevědomí pak způsobí, že všechny naše sebeušlechtilejší záměry skončí pravým opakem. I lidová rčení to vystihla různými pořekadly:
„Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly.“
„Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“
(Ve fyzice je to známo pod pojmem „Zákon akce a reakce“. Pokud působím silou na nějaký předmět, dotyčný předmět působí stejnou silou na mě. Zákon akce a reakce je tedy také jenom polaritní zákon s principy JANG a JIN).
Odmítnuté věci v odpadkovém koši začínají žít svým vlastním životem a začínají nás čím dál více nutit, abychom se jimi zabývali. Začínají bobtnat a domáhají se projevu. Pokud tyto signály nepochopíme, nepřijmeme je, tak máme jistotu, že se ve svém životě budeme zabývat právě těmi skutečnostmi, které ve svém životě nejvíce odmítáme.
Tady jsme dospěli k určité zákonitosti, jíž nemůže nikdo z nás uniknout. Člověk se nejvíc zabývá tím, co odmítá. Přitom se musí odmítaným principem zabývat tak, že jej nakonec prožívá. Odmítáme-li něco, můžeme si být jisti, že se tím budeme celý život zabývat. Podle tohoto zákona hybatel technického pokroku začne techniku nenávidět, milovník přírody skončí v paneláku, z ateisty se stane fanatický věřící a z propagátora zdravé výživy těžce nemocný.
Abychom došli k poznání, musíme žít v polaritě. Druhý pól nám tvoří vnější svět, který se chová jako zrcadlo, v němž vidíme pořád jen sami sebe. V tomto zrcadle vidíme jen náš stín – resp. obsah odpadkového koše. Potkáme třeba nějakého člověka nebo se bavíme s nějakým člověkem a na tom člověku nám vadí nějaká jeho chyba. Můžeme si být jisti, že je to naše chyba. Pokud o někom řekneme, že je třeba lakomec, tak jsme to jistě my, kdo nemá k penězům správný vztah.
Obsah našeho odpadkového koše nám nahání hrůzu. Samozřejmě, vždyť ony odpadky jsou vše, co jsme od sebe odsunuli co nejdál, co nechceme prožívat, co nechceme v sobě vůbec hledat. V odpadkovém koši máme všechno to, o čem jsme přesvědčeni, že je třeba sprovodit ze světa, abychom byli dobří, šťastní a zdraví. Jenže je to právě naopak: Náš odpadkový koš obsahuje všechno to, co nám chybí k dosažení rovnováhy a zdraví.
Obsah odpadkového koše nám způsobuje všechny naše nemoci, dokonce i úrazy. Vyléčení naší nemoci je možné tak, že obsah odpadkového koše vyneseme na světlo, prohlédneme si jej a prožijeme. Tím se obsah odpadkového koše dostává do vědomí, člověk dosáhne rovnováhy a uzdravení. Více o tomto tématu pojednává vynikající kniha Nemoc jako cesta od autorů Dethlefsena a Dahlkeho.
Milan
Červenec 2017
Poslední články autora:
