Vědomí celkově
Chceme-li si ujasnit to, co dnešní doba a my lidé v ní představujeme, tak se na věc musíme podívat důkladněji. Hned na začátku je jasné, že toto „podívání se“ musí být vedeno od člověka, tedy od čehosi, co je skutečně člověkem. To znamená, že tento pohled musíme vést zevnitř člověka samotného, tedy z jeho podstaty. Co to znamená, si objasníme v dalším textu.
Začneme tedy s tímto člověkem.
Co tvoří člověka?
Mnozí asi budou překvapeni touto otázkou. Co tvoří člověka? No přece hlava, tělo a končetiny. Na další otázku, která bude znít v tom smyslu – čím se tedy liší živý člověk od mrtvého, už dotyčný nebude schopen vlastně ani řádně a fundovaně odpovědět.
Člověk má pocit, že to, co představuje člověka, je pouze to, co vidí očima. Vůbec si neuvědomuje, že to není jen hluboký omyl, ale vlastně i nesmysl. Člověk je přeci jen něco víc, nežli jeho fyzický obraz. Pokud by tomu tak bylo, a člověk by byl pouze to, co je fyzické, pak by nikdy nemohl vytvořit žádnou kulturu, protože by se vlastně nelišil od zvířat ničím jiným, nežli svým vzhledem, a to je přeci jen na vytvoření čehokoliv hodně málo.
Člověk se od svých předchůdců ve vývoji liší přeci nejvíce svým VĚDOMÍM. To je to, co ho odlišuje od živočišné říše nejvíce.
Zvířata mají také vědomí, nemají ale to, co má člověk, tedy nemají SEBEVĚDOMÍ. To znamená, že si nejsou vědomi sami sebe v tom smyslu, kdo a čím jsou. Nemají povědomost o svém vzniku (narození), ani o svém zániku, tedy o své smrti. Mají vědomost o sobě samotném, o tom, že žijí, ale o tom, že existují jako jedinci už nikoliv. Nemají povědomost o tom, že přišli na tento svět, a ani o tom, že z něho také odejdou. V krajních situacích sice vykazují strach ze smrti, ale tu ne zcela chápou. Jsou prostě jinde. Jde o jiný svět vnímání.
Svět lidí je světem zcela odlišným a to právě díky tomuto vědomí. My z podstaty tohoto vědomí víme mnohé, co ani náhodou nemohou vědět bytosti, které stojí vývojem pod námi. Není to jen pojem narození a smrti, je toho mnohem více. My například víme či rozumíme tomu co to je „zadní“ stěna u předmětů, které vidíme pouze tak, že vidíme jen jejich přední část. My svým vědomím dobře chápeme, že tyto předměty musí mít i to, co nevidíme, tedy onu zadní část. To zvíře není schopno pochopit. Ano může se o tom přesvědčit tak, že předmět obejde, ale nechápe tyto stavy tak, že by jim rozumělo, či je vnímalo z podstaty věci, jako takové.
Vtip je v tom, že bytosti pod námi, tedy zvířata, nechápou trojrozměrný prostor. Oni v něm žijí, to ano, ale svým vědomím mu nerozumí. To má dalekosáhlé důsledky, jak si ještě ukážeme, a také to souvisí i s námi lidmi, protože tím, že tomuto stavu zvířat dobře porozumíme, máme šanci porozumět i našemu lidskému stavu, tedy trojrozměrnému prostoru, v němž žijeme, mnohem lépe. Žijeme zde, působíme zde a máme za to, že vše kolem nás je normální a jasné. Ono je to ale přeci jenom trochu jinak. Ten dojem vzniká z naší nevědomosti a z našeho přesvědčení, že vše je tak jak má být.
Podívejme se tedy napřed na onen svět zvířat.
Vezměme na příklad koně. Dnes to už ani zdaleka není zvíře venkova, ale nebylo to tak dlouho (padesátá léta minulého století), co tomu tak skutečně bylo. Jako chlapec si velmi dobře pamatuji zvláštní chování těchto ušlechtilých zvířat, když šlo o to, aby šli nebo vjeli do neznámého prostoru. Koně s povozem se bránili vjet do průjezdu, do stísněného prostoru, do míst se zvláštní budovou, která byla nějak výjimečná a mnoho dalšího. Koním se na oči dávali zvláštní klapky, které zabraňovaly těmto zvířatům vidět do strany, a tedy vidět i to, co je děsilo. Někdy stačilo také to, že člověk, který takového koně vedl, ho vzal za ohlávku a šel vedle něho tak, aby kůň neviděl do strany.
Proč se koně takto chovali, jsem jako chlapec nechápal. Vysvětlení, které jsem dostával od lidí, kteří s koňmi pracovali, mě jen mátlo. Tvrdili mi totiž, že tato zvířata se bojí domů a velkých věcí obecně a také věcí neznámých. To jsem nebyl schopen pochopit. Jak se může kůň bát domu, případně zdi? To jsem opravdu nebyl schopen pochopit.
Dnes je mi to jasné, proč jsem tenkrát nemohl najít řešení tohoto problému. Já jsem se totiž na věc díval svým rozumem, tedy svým lidským vědomím jsem hodnotil danou situaci. Nechápal jsem, že zvíře má jinak vyvinuté vědomí a i když vidí totéž co my, závěry jeho vědomí jsou zcela odlišné. Dneska tomu rozumím, jako chlapec jsem to nechápal a nechápali to ani lidé, kteří s koňmi pracovali. Oni jen věděli, že se takto chovají a to bylo vše. Proč je tomu tak, ale neřešili.
Ale proč je tomu tak?
Člověk i kůň mají stejný orgán – oči. Vidí jimi stejné věci a signály z tohoto očního orgánu jsou zpracovány stejně. Postup vytvoření obrazu je v mozku obdobný u člověka jako u všech vyšších živočichů (savců). Takže rozdíl musí být nikoliv ve zpracování, ale v interpretaci tohoto obrazu. Tedy v tom, že zvíře si vytváří jiné závěry ze stejného obrazu, nežli člověk. Na první pohled se to zdá být nemožné. Ale skutečně?
Zkusme podrobit zrak důkladnějšímu zkoumání. Jistě, je to náš nejdůležitější smysl a tak bychom měli o něm vědět trochu více, nežli jen to, že jím vidíme.
Co vidíme? Vidíme obraz, který je před námi. V tomto případě je jedno, zda jde o obraz krajiny, či skutečný namalovaný obraz nebo třeba o soustavu předmětů před námi. Vidíme totiž plošný vjem! Ale ano. Vidíme jen to, co je z našeho směru viditelné. Vidíme plošný obraz! Máme ale jednu velmi dobrou pomůcku a tou jsou dvě oči. Takže obraz, který vnímáme, jsme schopni rozčlenit do předmětů bližších a vzdálenějších a to díky úhlu, který je dán vzdáleností mezi námi a obrazem a mezi vzdáleností našich očí. Čím víc se tento úhel blíží „pravému“ úhlu, tím vnímáme onen předmět dále. Lidé, kteří přišli o jedno oko, mívají často s tímto určením problémy. Ne vždy jsou zmateni. Oni totiž ze zkušenosti vědí, že vzdálenější předměty jsou obvykle mnohem menší a tak si touto pomůckou (velikost předmětů) vypomáhají. Obecně ale ztrácejí schopnost vnímat a rozlišovat rozdíl vzdálenosti.
To ale znamená to, že my vůbec nevidíme prostorově, ale vidíme pouze „pokřivenou rovinu“. Vidíme stejně, jako vidí vyšší zvířata (kůň). To co z daného obrazu udělá prostorový obraz je naše VĚDOMÍ. To je nutné si znovu a znovu uvědomovat, když hodnotíme tyto věci.
Zvíře tedy má obraz děje před sebou takový, jaký skutečně je. My ho upravujeme pomocí svého vědomí. Takže tady je onen zakopaný pes. Kůň tedy vidí předměty přímo a vyhodnocuje je tak, jak je vidí. Podívejme se tedy na to, co to vlastně vidí.
Kůň se blíží k budově. Tato budova se před ním stále více a více zvětšuje a to do rozměrů, kdy mu může nahnat obavy nebo strach. Ona se nejen zvětšuje ale zároveň se před ním i pootáčí. To je dáno tím, že se k ní blíží a postupně jí obchází tak, aby jí buď minul, nebo zajel s povozem do dvora. Toto zvětšování a vlastně i pootáčení vnímá i lidské oko. Vědomí člověka to ale vyhodnocuje jako statickou neměnnou stavbu, která je stabilní a tento jev (proměna budovy) vzniká pouze pohybem člověka směrem k této budově.
To zvíře, respektive jeho vědomí nedělá. Naopak to vyhodnocuje jako pohyb této budovy.
Pokud se nad celým problémem zamyslíme, tak nám svitne, že zvíře skutečně žije a vnímá v dvojrozměrném prostoru. Mate nás pochopitelně skutečnost, že toto zvíře vnímáme a s tímto zvířetem žijeme v našem trojrozměrném prostoru. Chyba není v tom, že by to zvíře jako celek, tedy jeho tělo, nemělo být v trojrozměrném prostoru, Chyba je v tom, že ono vnímá jen dvojrozměrný prostor, kdežto my lidé jsme schopni vnímat jak dvojrozměrný tak i trojrozměrný prostor současně. Tedy abych byl přesný. Naše lidské vědomí je toho schopno, zatímco vědomí zvířete nikoliv.
Z uvedeného faktu ale plyne velmi závažné zjištění.
To neříká nic jiného nežli to, že dvojrozměrný i trojrozměrný svět jsou zde na Zemi přítomny a to současně a zároveň na jednom a tomtéž místě. Zároveň nám ale také říká i to, že to, zda vnímáme ten či onen stav, tedy zda vnímáme, dvoj nebo trojrozměrný svět, záleží čistě na našem stavu našeho vlastního Vědomí. Tedy na základě toho nejdůležitějšího výdobytku, kterého jsme dosud evolucí dosáhli.
Je zde tedy zároveň přítomen jak dvojrozměrný, tak i trojrozměrný svět, tedy chcete-li dvojrozměrná i trojrozměrná dimenze. Přímo se vnucuje otázka, zda zde také není přítomná i jednorozměrná dimenze a pochopitelně zda tu také není i dimenze čtyřrozměrná, případně vícerozměrná.
Pokud tomu tak je, a za chvíli si ukážeme, že ano, pak to znamená prudké otřesení vědomím člověka, který se domnívá, že vesmíru a potažmo Universu (tento termín používám jak pro viditelné tak i neviditelné světy) nerozumí dostatečně na to, aby z údajů o Kosmu dělal kvalitní a fundované závěry.
Zároveň to znamená i naprosto jednoznačné odmítnutí těch, kdo volají po tom, že na Zemi sestoupí čtvrtá, pátá či desátá dimenze a vše bude jen v dobru. Je jasně vidět, že tyto hlouposti šíří lidé nevědomí, kteří o vlastním VĚDOMÍ člověka nemají ani tušení, natož aby chápali, co je tím míněno v evoluci Kosmu.
To se ale silně předbíháme a je zapotřebí věci nahlížet postupně a popořádku.
Tak jak je to tedy s tím vědomím, které vnímá jen jednorozměrný svět?
Vědomí jednorozměrného světa.
Tak co milý čtenáři, je takové vědomí nebo není?
Cosi jsme si řekli o vědomí zvířat (vyšších savců) i o vědomí člověka. K těmto stavům vědomí se ještě vrátíme, ale nyní je na pořadu zjistit, jak je to s vědomím jako takovým a to na obecnější rovině.
Jednorozměrné vnímání světa je jistě daleko jednodušší procedurou nežli vnímání vícerozměrného světa. Takže je logické, že ho budeme hledat v oblasti primitivních tvorů, kteří ve vývoji zůstali poněkud pozadu. Takovými tvory jsou bezesporu červi a jiní živočichové této třídy. Jsou jimi i nižší bytosti jakými jsou i buňky či bakterie. Pro jednodušší pochopení toho co vám chci přiblížit, ale zůstaňme u těchto červů.
Primitivní červ nemá smysly v lidském smyslu toho slova. On cosi cítí, ale pro vysvětlení o tom, co je vědomí, zůstaneme jen u základního smyslu, a tím je schopnost poznat, že má před sebou potravu, kterou může konzumovat. Pokud tato potrava není s ním v kontaktu, tak o ní nic neví. Stane-li se, že ho tato potrava mine jen o nepatrnou vzdálenost, tak se o ní nikdy nedozví. Takže tady máme stav, který lze vyjádřit takto. Potrava ANO, potrava NE. Jde tedy o jednorozměrné vnímání okolí.
Skutečně, tento červ vnímá jen jednorozměrně. Otázka, která by mohla někoho napadnout je, jak by se tento červ choval, kdyby, čistě hypoteticky, měl lidské smysly. Skutečně, jak by se choval?
Takovýto červ by lidské smysly (čistě hypoteticky) sice mohl mít, ale nedokázal by je využít. Nejde o to, zda by dokázal vytvořit patřičný obraz ze svých očních orgánů, ale o to, že by svým vědomím tento obraz nebyl schopen pochopit jako celek. Musel by mít možnost svým vědomím chápat aspoň rovinu (dvoudimenzionální svět), což nedokáže. Takže by se mu tento hypotetický obraz rozpadl na jednotlivé body, které by v jeho vědomí nedávaly naprosto žádný smysl. Lze tedy konstatovat, že onen červ nemá smysly lidského typu ne proto, že je fyzicky nemůže mít, ale proto, že jeho vědomí na něco takového prostě nemá schopnosti.
Vývoj tohoto tvora musí pokročit především v jeho vědomí, aby se následně mohl uskutečnit i na jeho fyzickém projevu, tedy těle.
V tomto kontextu je vhodné si povšimnout jedné pozoruhodné skutečnosti. Tou je rozdíl vnímání tohoto tvora a rozdíl vnímání vědomí, které je na vyšší rovině. Konkrétně rozdíl proti lidskému vědomí.
Sledujme nyní co se to vlastně děje. Jak se liší chování toho kterého vědomí a co je z toho možné vyvodit. Mnozí z vás asi budou překvapeni následujícím tvrzením o zcela jiném chování vědomí na různých stupních. Tedy vědomí v jedno dimenzionální rovině a v tří dimenzionální rovině. Jednání pod vlivem vědomí červa je prostě jiné, nežli jednání pod vlivem lidského vědomí. Nejde o vhodnější typ jednání, jde o zcela jiný typ jednání, které se zásadně liší a to je to, oč tu běží.
Takže jak to vypadá?
- Potrava se blíží, ale červ nic o ní zatím neví.
- Vědomí červa – jde o budoucnost
- Vědomí člověka – jde o prostorový děj, v němž je možné uskutečnit i prognózu do budoucna (předpověď) v tom smyslu, že potrava se k červu dostane. To snadno můžeme odvodit z linií pohybu červa a potravy.
- Kontakt s potravou.
- Vědomí červa – jde o přítomnost
- Vědomí člověka – jde sice o přítomnost, ale v kontextu s prostorem. Lze tedy odvodit kde a jak, tedy z jaké strany je vhodné konzumovat potravu a zda není možné jí zabránit třeba v její další cestě jinam, pokud je stále v pohybu.
- Potrava se vzdaluje, červ jí ztrácí a dále o ní nic neví
- Vědomí červa – jde o minulost.
- Vědomí člověka – jde o prostorový děj, v němž je možné vidět, kde přesně potrava je a zda a jak je jí možno opět získat.
Zde na tomto příkladu vidíme, jak zcela odlišně se chová vědomí, které je pouze vědomím nižší dimenze, proti vědomí, které pracuje ve vyšší dimenzi.
Lze tu vypozorovat pozoruhodný jev. Čas nižšího vědomí, který je dán pouze pohybem potravy (budoucnost, přítomnost a minulost) se zde pojednou transformuje do PROSTORU!
To je velmi závažné zjištění a ještě si o tom později řekneme více. Nyní se ale vrátíme k našemu vědomí.
Vědomí čtyřrozměrného světa.
Tak a jak je to s vědomím, které je vyšší nežli lidské vědomí? A jak se toto vědomí bude projevovat? Ještě dříve nežli se pustíme do těchto otázek, tak si musíme znovu uvědomit několik stávajících skutečností.
Tak především.
Zde na Zemi je vše, co zde má být, už připraveno. Zde jsou všechny dimenze, které přicházejí do úvahy a jsou zde trvale dislokovány, tedy umístěny. Víme bezpečně, že tu je jak první, tak i druhá, tak i třetí dimenze. Z logiky věci pak zde musí být i dimenze čtvrtá.
Vzhledem k povaze věci se zde bude vyskytovat pravděpodobně i dimenze pátá, jinak by nedávalo smysl to, co se ukazuje jako duchovní vývoj neboli evoluce. Kolik je těchto dimenzí skutečně a zda existuje i šestá případně sedmá, nelze dnes říci.
Svým způsobem to nemá ani smysl zjišťovat, protože naše omezené lidské vědomí není schopné nic z toho pochopit a tím ani zpracovat.
Jak si za chvilku ukážeme, budeme mít velké problémy vůbec jak takž pochopit onu čtvrtou dimenzi, a to dokážeme jen do té míry, že vůbec pochopíme či porozumíme tomu, že se pohybujeme v teritoriu této dimenze.
Takže počet dimenzí pro nás prozatím zůstane tajemstvím. Jde o tajemství HMOTY jako takové. Tedy Hmotného světa. Z logiky věci se zdá, že těchto dimenzí nemůže být mnoho. Osobně to odhaduji na pět až šest. Pak celý systém HMOTY přechází do vyšších stavů, ze kterých byl původně vytvořen. To je ale už jiná kapitola. My zůstaneme u našich dimenzí.
Ještě nežli se pustíme do hodnocení toho, co ona čtvrtá dimenze je, chci znovu zdůraznit skutečnost, že dimenze jsou zde na Zemi přítomné. Jsou součástí tohoto světa. Bláboly těch, kdo jsou odhodláni čekat na sestoupení vyšších světů (dimenzí) na Zemi, jsou skutečně jen bláboly, které odvádějí člověka od skutečnosti a zavádějí ho do luciferského snění a tím ho vrhají zpět.
Takže jak na onu čtvrtou dimenzi?
Když jsme uvažovali s dimenzí nižší, tedy s dimenzí plochy (pokřivená rovina, jak jí vnímá např. kůň), tak jsme konstatovali, že největší rozdíl proti lidské dimenzi (trojrozměrnému prostoru) tkví v tom, že dotyční jedinci (zvířata) vnímají vše kolem sebe v pohybu. Konkrétně jsme mluvili o strachu koně. Který se obává budovy, která se před ním postupně zvedá a pak dokonce i pootáčí (jakoby se předváděla) a následně, pokud jí mine, zase postupně uléhá a mizí. Je to tedy pohyb, kterým se vnímání zvířat v jejich vědomí liší od vyššího vnímání, tedy vnímání člověka v jeho vlastním vědomí. Pohyb ale je dán tím, že jde o přemístění něčeho (předmětu) v čase. Předmět jako takový je stejný pro zvíře i člověka, rozdíl tedy musí být v chápání času. K času jako takovému se ještě vrátíme, nyní zůstaňme jen u pohybu.
Čtvrtá dimenze tedy musí být naším vědomím chybně chápána především tam, kde jde o pohyb, který je pohybem přírodním. Podobně jako onen kůň, který vnímá pohyb budovy, kterou my lidé máme za stabilní.
V kosmickém prostoru máme jeden pohyb vedle druhého. Naše Země se otáčí kolem své osy, celá pak se otáčí kolem Slunce. Kolem Země se otáčí Měsíc. Kolem Slunce se otáčí mimo soustavy Země – Měsíc i další planety od Merkuru až po Neptuna (Pluto) a i kolem mnohých z nich jsou další měsíce, které jsou na jejich oběžných drahách. Celá Sluneční soustava se pak otáčí kolem středu Mléčné dráhy, což je naše vlastní galaxie. I ta je v pohybu a s ostatními tvoří jakousi Supergalaxii, která je opět v pohybu. Mimo tento pohyb je tu spoustu dalšího pohybu i uvnitř Sluneční soustavy a to díky pásu planetek a pochopitelně i díky kometám, meteoritům a třeba i jen různým bludným balvanům, které křižují dráhu ostatních těles v kosmickém prostoru. Zkrátka a dobře, je tu pořádný mumraj.
Z logiky věci je patrno, že tento pohyb musí být obdobou „pohybu“, který vnímá zvíře při svém vlastním pohybu (pohyb předmětů či budov).
Je to pro člověka, který si zvykl vše hodnotit pouze ze svého zorného úhlu pohledu, poněkud šokující. Staví ho to do role, která není pro něho příliš lichotivá. Do role pouhého člena obrovského Božího díla, kterým Kosmos, tedy to, co vidíme na obloze a nejen tam, ale i zde na Zemi, bezesporu je.
Takže ten, kdo by chtěl mluvit o tom, že je účastníkem čtvrté dimenze, by automaticky musel vnímat (ne vidět, ale vnímat) kosmické dění zcela odlišně od nás lidí. Jeho vědomí by muselo být na zcela jiné rovině, kdy by veškerý tento kosmický mumraj vnímal jako cosi, co je stabilní a co je s tímto Kosmem v pevném svazku.
To je cosi, co se vymyká lidskému způsobu chápání skutečností. Je ale takové vědomí, které to chápe? Je vůbec možné, že existuje?
Z logiky věci takové vědomí existovat musí. Kde ho tedy máme hledat a kdo je jeho nositelem? Může lidské vědomí dosáhnout tohoto stavu čtvrté dimenze?
Abychom si na to mohli odpovědět, tak si také musíme něco říci o čase.
Co je to čas?
Mnozí jen pokrčí rameny. Jiní řeknou cosi v tom smyslu, že jde o cosi, co proudí jedním směrem a co nelze nijak jinak definovat nežli tak, že jde o změnu stavu za jednotku času.
To ale není přece definice času. Nemohu čas definovat časem. Takže co to je? Na tuto otázku budete hledat odpověď velmi těžce. Důvod je nasnadě. Jsme totiž v tomto čase ponořeni a v jeho proudu pevně uchyceni. Nemáme tudíž možnost tento fenomén vnímat zvenku jeho samotného a tím ho i definovat.
Ano, to je sice pravda, ale ne tak úplně. Naše vědomí nám už umožňuje něco, čím přeci jenom jsme schopni alespoň částečně porozumět tomu, o co zde běží. To něco je náš Rozum a s ním spojené fenomény jako logika a úsudek. Stačí to ale na tento problém? Jsme schopni to pomocí Rozumu vyřešit?
Ano jsme, alespoň tak, jak je zapotřebí, abychom si v tom udělali jasno. Přesto zde ale nebudu uvádět tyto důkazy a to proto, že naším úkolem je řešení a porozumění našemu vědomí a tak se omezím jen na nezbytná konstatování. O čase jako takovém si můžeme říci více na jiném místě, pokud na to zbude prostor.
Takže jen stručně.
Už staří Řekové rozlišovali kvalitu času. Jednomu typu času říkali CHRONOS a druhému KAIROS. Kairos byl tím hlavním a podstatným. To on byl tím časem, který stál za vazbou: PŘÍČINA a NÁSLEDEK. Chronos byl jen jakousi výplní neboli omáčkou mezi důležitými časovými zvraty.
Nabízí se srovnání s ději, které vnímají zvířata jako děj a my lidé jako cosi, co je stabilní. Ano, uvažujete správně. Tento čas, který staří Řekové nazývali chronos, je skutečně oním časem lidí a nikoliv časem vyšších bytostí s vyšším vědomím.
Celkové shrnutí čtvrté dimenze.
Takže nám ještě zbývá se porozhlédnout po tom, kdo že to toto vysoké vědomí má a jak působí.
Podle skutečné ezoteriky, která je duchovní vědou, a která je na hony vzdálená blábolu o ezoterice, jež obsahují stovky titulů, které naleznete v každém knihkupectví, se vyšší vědomí, která stojí nad člověkem a která jsou ještě lidstvu známá, dělí do třech velkých skupin. Ty skupiny jsou pak v hierarchii uspořádány nad sebou. První skupinu tvoří – andělé, archandělé a archeové. Zatímco andělé mají vědomí, které je sice dokonalejší nežli lidské, ale nevybočuje z třetí dimenze, mají archandělé již vědomí této čtvrté dimenze.
Jde o zcela něco mimořádného. Vědomí čtvrté dimenze umožňuje vidět onen čas, který zde žijeme jako prostor. Tedy umožňuje vnímat Kosmos zcela novým, pro člověka naprosto neobvyklým, nezvyklým a pochopitelně mnohem komplexnějším vjemem, či chcete-li, pak to nazvu nepřesným výrazem – pohledem.
Vzpomínáte si na červa? Tam jsme mohli dělat prognózu děje jak do budoucnosti, tak i do minulosti a to díky tomu, že jsme vnímali děj komplexněji než onen červ. Úplně stejně je na tom archanděl vzhledem k nám, lidem. On také vidí to, co my z povahy našeho vědomí prostě vidět nemůžeme.
Bible je mystická kniha. Příběhy v ní jsou vyprávěny hned v několika rovinách poznání. První rovinou je příběh – pohádka. V druhé rovině jde o příběh, který pochopí ten, kdo má již jistou schopnost umět číst i to, co je skryto. No a ve třetím přiblížení jde o skutečný příběh, který je nahlížen z roviny duchovně – duševního pohledu. V této knize v příběhu, který vypráví o vyhnání Adama a Evy z ráje se praví, že k branám ráje byl postaven jako strážce archanděl s planoucím mečem.
Znovu upozorňuji, že tyto příběhy jsou příběhy, které je nutno chápat v jejich skutečné a pravé podstatě a podobě, tedy z pohledu duchovně – duševního. Nejde tedy o pozemský děj!
V tomto příběhu se zaměříme pouze na tento jediný moment, kterým je strážná úloha archanděla. Co to vlastně znamená?
A proč archanděl?
Je to bytost, která má přehled o celém vývoji člověka od jeho vstupu na Zemi, a o vytvoření jeho sebevědomí, což je v Bibli popisováno jako Boží vdechnutí do nozder Adama, až po jeho ukončení průchodu Hmotností, tedy po ukončení trvání jeho cesty po Zemi.
Předesílám, že podle Duchovní vědy člověk prodělal již jistý vývoj na nebeských tělesech, která předcházela Zemi, a tím i Sluneční soustavě, a i po ukončení trvání Země bude vývoj člověka nadále pokračovat.
Vraťme se ale k archandělovi. On je strážcem našeho bytí a vývoje právě proto, že má celkový přehled o celém našem bytí, tedy i vývoji. On je garantem toho, že nevědomá (hloupá) bytost, tedy člověk, která opustila ráj (duchovní rovinu), se navrátí pouze tehdy, až se z ní stane vědomá bytost s patřičným sebevědomím. To musí být na dostatečné úrovni k tomu, aby bylo užitečným pomocníkem člověku, neboť úkolem tohoto člověka je, aby se zdokonalil natolik, aby mohl přispět svým dílem ke společnému dílu všech duchovních bytostí.
Archanděl má přehled o nás podobně jako my o onom červu a jeho potravě. Co víc. On má nejen přehled o nás, ale i o celkovém dění a proto je de facto výkonným nástrojem Boží tvorby. Vidí či spíše vnímá Kosmos tak, jak v příměru jsme schopni vnímat budovy, které se před námi vynořují, pootáčejí a opět mizí. My tyto budovy vnímáme jako stabilní a onen zdánlivý pohyb vnímáme jako změnu úhlu, pod kterým tento objekt nahlížíme. Rozhodně mu nepřipisujeme žádný pohyb, a to na rozdíl od zvířete, který tento pohyb vnímá. Jen si představte, že toto vše aplikujete na Kosmos, s jeho nepřeberným mumrajem pohybů. Člověk musí jen žasnout nad tím, co všechno ho teprve čeká a kam ho vývoj (evoluce vědomí) zavede.
Nyní se tedy podívejme také na to, jak dosáhnout toho, aby vědomí přešlo z jedné dimenze do druhé. Jak tedy může na příklad zvíře dosáhnout lidské dimenze nebo člověk čtvrté dimenze?
Mnozí se domnívají, že stačí nic nedělat a jen čekat až někdo sem na Zemi sešle to, že tu všichni budeme žít jako v ráji a zároveň, že budeme opatřeni veškerou moudrostí světa. Tato doslova pitomost není jen hloupostí, ale obrovským přečinem, tedy hříchem!
Proč? Člověk se má usilovat o pozvednutí sebe sama. Nicnedělání tak je v rozporu s tímto trendem a je navíc jen luciferským sněním. Klepejte a bude vám otevřeno – to je jedno z důležitých napomenutí v Bibli. Ten, kdo nic nedělá a domnívá se, že je to tak dobře, spláče nad výdělkem.
Mnoho těchto lidí mě ubezpečovalo, že co nevidět sem sestoupí dokonce Pátá dimenze a bude tady jak v ráji. Že jde o totální pitomost, si vymluvit nenechali. Inu i dnes existují blouznivci neuvěřitelných rozměrů.
Když se tedy vrátíme k tomu, jak se dostat z nižšího do vyššího stavu vědomí, tak vidíme, že to nelze uskutečnit vnějším počinem. Nelze to udělat tak, že zvíře si stále znovu a znovu bude trénovat průchod kolem budov, že člověk si bude představovat, že Země se netočí kolem Slunce, nebo že není den a noc. To všechno jsou jen akce, které odvádí pozornost jinam. Vývoj vědomí přece nemůže spočívat na takových počinech. V čem tedy tkví pokrok vědomí?
Pokud se zaměříme přímo na člověka, pak je jasné, že pokrok ve vývoji vědomí musí být uvnitř jednoho každého jedince, tedy v jeho JÁ (v jeho vědomí). Musí být veden vnitřně a to je možné jen tím, že se zaměří na vyšší vibrace svých vlastních počinů, na to, aby stahoval a nalaďoval se na myšlenky o vyšších vibracích a odmítal vše nízké a tedy vše, co je hrubší povahy. To v praxi pak znamená, že odmítne egoismus, sobectví, pýchu, nadutost, ješitnost, ale i hloupost a nízkost. Naopak se bude snažit o moudrost (neplést s chytrostí či vychytralostí) a o vědomou spolupráci s druhými. Bude se snažit pomáhat, ale tak, aby to bylo na úrovni vědomé spolupráce. Takže nepomůže člověku na břehu moře, který naříká, že má hlad, tím, že mu daruje rybu, ale tím, že ho ryby naučí chytat. Zkrátka a dobře. Musí přejít na vyšší příčku svého žití tím, že uvnitř sebe sama odmítne vše nízké a tak vyloučí i vše, co má nízké vibrace. Takový člověk úplně automaticky se odmítne oblékat do šatů, které představují nejnižší vibrace, tedy do kombinací černo – červených barev ne proto, že jsou to barvy s nejnižší vibrací, ale proto, že mu to začne být protivné. Vnitřní stav moudrosti a vnitřní stav vědomé spolupráce mu automaticky ukáže ve vyciťování, kde je pravda a kde je lež a proto odmítne tyto kombinace nízkých barev. Lidé, kteří jsou takto oblečeni, už nemusí ani nic dalšího nikomu říkat. Oni už svým oblečením hovoří o tom, že jde buď o lidi zmatené, to v tom lepším případě, nebo lidi zlé, to v tom horším případě.
Jan Amos Komenský, portrét z roku 1652
Známkou zvyšující se úrovně vědomí je i schopnost obětovat se pro druhé. Tady nemluvím o fenoménu, s kterým si mnozí tuto oběť pletou, totiž se sebeobětováním. Jde o vědomou oběť, jakou byla například oběť mistra Jana Husa, nebo třeba i to, že J. A. Komenský či T. G. Masaryk obětovali svůj život práci pro druhé. V případě J. A. Komenského za něho hovoří jeho uznání coby učitele národů, v případě T. G. Masaryka pak jeho práce na téma demokracie, kdy hovoří o tom, že demokratem může být jen člověk s pevnými morálními zásadami. Už jen porovnání tohoto posledního konstatování s bláboly o demokracii, které se zde vyskytují v současné době (vládnout může i blbec z ulice), dávají na srozuměnou obrovský morální propad současnosti před těmito lidmi.
Takže morálnost, moudrost a vědomá spolupráce s vědomou prací pro druhé je to, co umožňuje vzestup vědomí.
Tady je tedy odpověď na to jak dál.
Pokud chceme rozvíjet naší společnost, pokud chceme rozvíjet sebe sama ve smyslu svého pokroku, pak musíme rozvíjet to, co je v nás tím nejlepším, co představuje naše nejlepší stránky a co pomáhá nejen nám, ale všem.
Čtvrtá, případně pátá dimenze, ještě jinak.
V mnoha pojednáních se setkáváte s tím, že vstup do vyšších dimenzí je v nich líčen jako něco, co k nám na Zemi sestoupí jaksi samo od sebe a jediné, co je třeba dělat, je to, že zde v klidu počkáme, až se tak stane. Tedy je zde vybízeno k nicnedělání a k pasivitě, maximálně k tomu, že se budeme kdesi scházet a přát si, aby se tak stalo, aby co nejdříve ona vyšší dimenze už přišla.
Že se jedná o nesmysl, je z výše uvedeného textu jasné.
S čím si to tedy tito lidé, kteří mluví o dalších dimenzích, pletou?
Abychom to pochopili, tak se znovu musíme podívat na uspořádání Universa, tedy hmotných i nehmotných světů.
Úplně dole je HMOTNÝ SVĚT. Ten známe a žijeme v něm. Nad ním je svět ASTRÁLNÍ. Ještě výše pak MYŠLENKOVÝ (DUCHOVNÍ). Zde sice mluvím o tom, že astrální je nad hmotným světem a myšlenkový nad oběma, ale to je myšleno vibračně. Tyto světy jsou prostorově ZDE a nikde jinde. Nejde tedy o to, že by byly někde mimo, že by představovaly něco, co by sem na Zem mohlo sestoupit. Ony jsou ZDE.
Konec konců, emoce jsou produktem astrality a myšlenky pak myšlenkového světa a oba světy tak jsou námi prostoupeny, jen my je svým vědomím nejsme schopni vnímat přímo.
To je vše, co se dá k tomuto fenoménu říci.
No a jak to souvisí s těmi proklamovanými dimenzemi?
To už nechám na posouzení čtenáři.
P. S.
Na příspěvky pod tímto článkem budu reagovat jen v případě, že pisatel uvede celé své jméno. Představil jsem se, a za svůj názor se stavím, totéž ale žádám od těch, kdo se se mnou chtějí spojit v této rozpravě. Je snad pochopitelné, že totéž se týká vulgarit. Všiml jsem si, že to zde není řídký zjev. Taktéž požaduji, aby rozprava byla vedena k tématu článku a nikoliv k vyřizování vzkazů mezi pisateli. Při porušení těchto zásad požádám o uzavření možnosti vkládat příspěvky. Kdo by měl zájem o další informace, pak je lze nalézt na mém webu www.rozpravy.cz a to včetně kontaktu.
Antonín Mareš
Poslední články autora:
