Velikonoce – slavnost obnovení víry, slavnost nového života, slavnost vzkříšení. Každý rok stejné rituály, přesto letos – po dvou kovidových letech – jaksi slavnostnější a možná trochu nejisté ve smyslu „vážně je to pravda?“, setkáváme se bez roušek, kostel nacpaný do posledního místečka, na rozestupy si nikdo nehraje, zdravíme se navzájem, objímáme… zpíváme….
Vše plyne. Moje štěstí zdvojnásobilo svoji hmotnost a rozoumek pracuje na plné obrátky. Učíme se rozlišovat, co se tzv. dělá a co se nedělá. Ano, jsou to vzorce chování, někdo by namítnul a poukázal na Čtyři dohody, ale bez základů mravní výchovy to zkrátka nejde a nefunguje. Jedno ze základních pravidel je: nebacat! Znalci chápou, o čem je řeč, pro bezdětné intelektuály vysvětlivka – neubližovat rukou. Trénujeme pilně a trpělivě. Nebacá se maminka, kočička, nebacají se plyšová zvířátka, bacají se jen zlobivé (ale opravdu hodně zlobivé) děti, a takové u nás doma stejně nemáme, takže zkrátka přikázání zní: nebacat. Jenže teď jsou ty Velikonoce. Batole dostalo do ručičky pomlázku a jdeme na to: Hody hody dopjovody…. Ale co s tou pomlázkou? Bacat bábičku???? Miláčku, není to první paradox, se kterým se setkáváš…:-))
Posílám krásný pozdrav z Vysočiny vám všem, Honzo, matko, Pardale, Degone, Míro, Václave, Lojzíku!
Věra z Vysočiny
Poslední články autorky:
