Dne 12. února si připomínáme deset let od úmrtí českého kameramana Josefa Vaniše. Dva týdny poté – 27. února 2009 – se upálil v Ngawě na ulici mladý tibetský mnich. V následujících deseti letech ho následovalo dalších 152 Tibeťanů – mladých i starých lidí, mnichů i laiků, mužů i žen.
Neexistuje žádná příčinná souvislost mezi oběma únorovými událostmi. Také první protnutí života pana Vaniše s Tibetem v padesátých letech lze nazvat další náhodou. Anebo si můžeme říct spolu s brazilským spisovatelem Paulem Coelhem, že „Náhody neexistují“?
Josef Vaniš se narodil roku 1927 ve Vysokém Chlumci. V osmnácti letech absolvoval obor filmový laborant a asistent kamery na grafické škole. Už za studií spolupracoval s filmovými podniky Aktualita, Favoritfilm, s bratislavským Týdnem ve filmu a pražským Zpravodajským filmem. Po letech asistentské činnosti (1942–1946) natočil již jako samostatný kameraman desítky zpravodajských, dokumentárních a krátkých filmů. Po absolutoriu nastoupil u Československého armádního filmu, který ho vyslal v roce 1953 společně s režisérem Vladimírem Sísem do Číny. Měli pomoci mladé čínské kinematografii a s čínskými filmaři zachytit na filmový pás stavbu velehorské silnice vedoucí z provincie S´-čchuan do Lhasy, hlavního města Tibetu.
Oba čeští filmaři byli poctivě připraveni na práci ve vysokohorských podmínkách, nečekali však administrativní a organizační potíže, které jejich práci narušovaly. V listopadu přiletěli do Pekingu a již zde se s vedením čínského štábu neshodli v názorech na obsah i způsob natáčení. To se později odrazilo ve vytvoření tří celovečerních verzí filmu Cesta vede do Tibetu. Československá, čínská i autorská verze se lišily obsahem i komentářem. Autorská verze byla oceněna na festivalu v Karlových Varech i v Benátkách v roce 1955 a film se promítal v našich kinech. Filmové kopie byly po rozchodu sovětského bloku s Čínou uloženy na dlouhá léta do archivu.
V únoru 1954 se Vaniš se Sísem vydali na devítiměsíční cestu napříč Tibetem do Lhasy. Vzdálenost 1760 kilometrů absolvovali automobily, na koních i pěšky. Natočili požadované záběry prací ze stavby zmíněné silnice, život prostých Tibeťanů žijících ve městech, vesnicích i v nomádských stanech, přírodní scenérie, obchodní karavany, architektonické a náboženské stavby i obřady. Ve městě Čhamdo se potkali s devatenáctiletým dalajlámou Tändzinem Gjamcchem.
Po františkánském mnichu bratru Oldřichovi (zvaném také Odorik z Pordenone) byli po 629 letech další Češi, kteří navštívili Zemi sněhu. Některé reálie se v nepřístupné a před světem uzavřené zemi možná od dob Odorikových nezměnily. Mladí filmaři tak přinesli jedinečné obrazové svědectví o vzdálené zemi, kultuře, náboženství, architektuře, umění a lidech. Fotografovali, pracovali s filmovou kamerou. Přes různá omezení (přísná náboženská pravidla či cenzura čínských úředníků) zachytili zemi, která byla v průběhu několika dalších let brutálně obsazena a změněna k nepoznání.
Třicetiletého Josefa Vaniše čekal po návratu z Tibetu dlouhý a profesně plodný život. Stal se spoluautorem 7 publikací, podílel se na 17 dokumentárních a krátkých filmech a na 60 celovečerních hraných filmech.
Pracoval s režisérem Karlem Kachyňou na filmech Závrať, Naděje či Vysoká zeď. S Dušanem Kleinem spolupracoval na filmech Radikální řez, Dobří holubi se vracejí, Vážení přátelé, ano, ale i na třech filmech ze slavné šestice „Básníků“. Spolupracoval i s dalšími významnými režiséry jako Zbyněk Brynych nebo Jindřich Polák. Podílel se na televizním seriálu Pan Tau nebo na filmech Kačenka a strašidla, Smrt stopařek (natočený jedinou ruční kamerou) Tichý Američan v Praze, Noc klavíristy, Dědeček, Kylián a já. https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Vani%C5%A1
Vedle celé řady různých ocenění získal Josef Vaniš Cenu Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo a v r. 1986 také titul zasloužilý umělec.
Josef Vaniš po dlouhá léta opatroval fotografické negativy, které s Vladimírem Sísem pořídili v Tibetu. Štafetu posléze převzal jeho synovec Jan Vaniš. Díky jeho vstřícnosti může nezisková organizace MOST ProTibet formou kalendáře 2019 seznámit zájemce s unikátními historickými fotografiemi.
Pan Vaniš zemřel ve věku 82 let, bez pár dnů padesát let po povstání ve Lhase, od kterého se datuje definitivní čínská okupace Tibetu. Jako mladý muž navštívil ještě relativně svobodnou zemi plnou nekonečných náhorních planin, jejíž obyvatelé vytvořili mírumilovnou duchovní kulturu založenou na učení buddhismu. Zemi pod ochranou bohů. Mohl z velké dálky po půl století více či méně sledovat zoufalé emancipační snahy Tibeťanů. Pár dní po jeho odchodu vzplály v Tibetu živé pochodně. Svět (i bohové) odvrací svou tvář.
Petr Ďásek, MOST ProTibet o.p.s.
Poslední články autora:
