Vezu si v kočárku svých 11 kilo štěstí a koukáme na sebe. Oba víme, co bude následovat. V nadšených modrých očích je napsáno: to je bezva, že jedeme, bude zase zábava a parádně si to užijeme. V nadšených zelených očích je napsáno to samé. Sjíždíme spolu na cyklostezku ve vzrostlé zeleni vysokých stromů. Modré oči vzrušeně hltají tu nekonečnou výšku třepotajících se větví a listů, pěstičky se nedočkavě otevírají a zavírají, chtěly by něco chňapnout. Zelené oči nadšeně hltají modré oči a božský pětizubý úsměv. Modrooké štěstí začne nadšeně výskat a směje se, jak umí jen batolata. Závidím mu a strašně moc chci taky. Rozhlížím se, jestli není někdo nablízku a opatrně polohlasem vykřiknu taky. Batole kouká, chechtá se a znovu zakřičí radostí. Osmělím se a křičím taky. A znovu na střídačku a teď už oba výskáme na plné pecky. Smějeme se spolu a křičíme, co to jde. Dělám si najednou, co chci, stejně uvolněně a doopravdy, jako to moje štěstí, i když je to „jen“ křik, který však na chvíli dává křídla. Cítím se neskutečně svobodně a hlubina štěstí nemá dno.
Věra z Vysočiny
Poslední články autorky:
