Aby mohl vyniknout rozdíl logik „vědeckého“, čili ateistického výkladu objevení se člověka na planetě Zemi, a „nevědeckého“, stvořitelského výkladu vzniku člověka, je nejprve nutné zkráceně popsat pohled „vědecký“, který je vyučován na ateistických školách…
Zní v hrubých rysech takto: pod vlivem mutagenních činitelů, tj. záření a genetickou mutaci vyvolávajících látek se v pramoři náhodně slučovaly atomy hmoty tak, až vznikla první buňka. Její DNK (dědičnost nesoucí podstata všeho živého) tvořilo tisíc genů, přičemž každý z nich se skládá z několika milionů přesně prostorově uspořádaných atomů (u člověka přes dvacet tisíc genů). Tyto první buňky, vedeny pudem adaptace na životní prostředí, se začaly samy od sebe sdružovat ve složité organizmy, modifikovat a doplňovat svoje genetické spektrum o další a další geny. Tak v průběhu milionů let prostřednictvím náhodně vzniklých genů se na Zemi objevila celá diverzifikovaná živá příroda.
Na konci této samovolně se vytvářející vývojové řady se jako poslední ze série náhod objevil tvor, kterého označujeme jako opici. Ani tam se však tyto fantaskní záplavy náhod nezastavily. Sdružené kooperující shluky buněk, nyní se chovající jako opice, se rozhodly dále se vyvíjet. Před dvěma miliony let se tak na Zemi prostřednictvím mutagenního působení radioaktivního záření objevily první zdokonalené opice – hominidé typu homo habilis, erectus a ergaster.
Zádrhel „vědeckého“ pojetí
Ani tyto vysoce organizované konglomeráty buněk nebyly dokonale přizpůsobeny měnícím se podmínkám životního prostředí, a proto se buňky v jejich tělech pomocí mutací dále vyvíjely. Náhodně se „v rámci přírodního výběru“ ustanovovaly další a další geny, přiřazované do DNK hominidů. V důsledku toho se před půl milionem let objevil další vyvinutější opočlověk neandrtálec a člověk heidelberský. Ani s jeho přizpůsobením životnímu prostředí nebyla však prabuňka spokojena. Proto se znovu samo sestavilo dalších 230 genů, které se v přírodě nikde nevyskytují a vložilo se neandrtálci do genofondu (těmito geny se totiž odlišuje genofond neandrtálce od genofondu současného člověka). V důsledku této „schopnosti hmoty sama od sebe se vyvíjet“ se na Zemi objevil současný člověk s jeho „dále se nevyvíjejícím“ genofondem. Teprve ten se začal cítit jako dostatečně vyvinutý a začal si sám říkat „dvakrát moudrý“ – Homo sapiens sapiens.
Takto popsaný způsob objevení se člověka na Zemi se suverénně vyučuje na školách sto let. Jenže s rozšifrováním genetického kódu člověka, opice a neandrtálce tento výklad „ovinuly nějaké mraky“, jak by to docela výstižně definoval Švejk. To jest fakt, že opice mají pořadí genů ve šroubovici DNK naschvál uspořádány tak, že je nemožné, aby z nich jejich dalším vývojem vznikl člověk. „Dialektici“ proto před časem učinili slovní únik z tohoto logického zádrhelu tím, že věc „vysvětlili“ následovně: člověk a opice mají společného předka. Vznikla tím sice ve světě vědy nepřípustná chiméra, kterou nikdy žádný archeolog nepotvrdil, ale posluchači škol si toho nevšimli.
Přání otcem myšlenky
Netrvalo však dlouho a objevil se další problém. Také genofond moderního člověka a jeho posledního „opočlověčího“ předchůdce neandrtálce, který vyhynul před 30 tisíci lety, se objevil jako neslučitelný s genofondem současného člověka. Tento nález opět donutil ctitele „samovolného vývoje“ ke „stažení do připravených pozic“. Opět byla do řetězu dosazena další nikdy nenalezená chiméra – tentokrát společný předek neandrtálce a současného člověka. A tak je nám stoupenci domnělého „vědeckého světového názoru“ dokládáno, že jsme my, lidé, zde na Zemi pouze díky základní vlastnosti hmoty sama od sebe se vyvíjet, komplikovat svoji strukturu, neboli snižovat entropii. Stoupencům samovolného vzniku života a člověka kupodivu vůbec nevadí, že všechny samovolné děje, které člověk na Zemi a ve vesmíru mohl dosud pozorovat, mají právě opačné směrování. Vše se vždy rozpadá na jednodušší, neboli se zvyšuje entropie (stav pravděpodobnosti). Že by za touto slepotou stoupenců samovývoje byla nějaká logiku blokující hypnóza v mozku, něco ve smyslu „přání otcem myšlenky“?
Tato výše uvedená „vědecká“ teorie vystřídala tedy předchozí „nevědecký“ biblický popis objevení se člověka na Zemi. Ten vznik a existenci života a člověka vykládal jako výsledek působení rozumem neuchopitelného Boha Stvořitele, který člověka učinil z hlíny a vdechl mu nesmrtelnou duši. Smyslem jeho zhotovení mělo být to, aby se objevil někdo, kdo by se Stvořiteli klaněl a chválil jej. Ale člověk se místo vděčnosti zvrhl a ne a ne být spokojen a chválit, zejména, když se mu nevede.
Za toto výkladové vakuum nabízím čtenáři jinou variantu, za kterou se se mnou může vydat na „výpravu proti proudu času“. Ne na „ayahuskové“ pramici indiánů (v obluzení houbami), ale ve vibraci prachobyčejného stavu rozšířeného vědomí. Takový vzniká vymístěním duše z těla a jejím pohybem v „jiné“ dimenzi a „jiným“ časem. Člen spolku Sisyfos prof. Koukolík tento stav „odhalil“ jako jev, který se dostavuje při „dráždění angulárního oblouku v mozku“. Ponechme členům spolků „vědeckého světového názoru“, kteří neví, o čem vůbec mluví, jejich vysvětlení, a ponořme se do bezčasovosti před Velkým třeskem.
V době před Velkým třeskem
Cítíme neskonale příjemné světlo a v něm se vznášející beztvaré bytosti. Jsou tím šťastnější, čím jsou zdroji světla blíže. Ty na okraji touží přiblížit se, ale to je možné jen na základě zvýšení vlastní dokonalosti neboli lepšího poznání Zdroje Světla (Boha). Ale dokonalost není v této dimenzi jak a na čem zvýšit. V dokonalosti není možné zvýšit poznání Podstaty bytí, neboť není konfrontace s opakem, s nedokonalostí. Světlo však vnímá touhu vzdálenějších po přiblížení a z lásky k nim koná. Poskytne jim šanci rozšířit jejich poznání Podstaty světa tím, že z dokonalosti vyjme částečku, fyziky definovanou jako bod menší než elektron (viz počátek Velkého třesku), a učiní z ní takové zkušební hřiště pro ty, kteří se chtějí přiblížit. Udělá to tím, že částečku z věčnosti rozštěpí na plus něco a mínus něco. Plus čas a mínus čas, plus prostor a mínus prostor, plus hmotu a antihmotu. Plus vesmír a mínus vesmír. Sloučené dohromady se však oba vesmíry opět složí v jednotku dokonalosti! Učiní tak v ději, který dnes nazýváme Velký třesk. Vznikne tím náš hmotný vesmír, který není ničím jiným než „pískovištěm“ pro hraní dosud nevyvinutých duchů. Na tomto hřišti dočasných nerovnováh se mohou zde účastní neboli inkarnovaní duchové snažit o lepší poznání Stvořitele. Za jejich snahu se jim pak dostane odměny, neboť po oddělení jejich ducha od těla se tento může více přiblížit ke Světlu, což bylo jeho původní pohnutkou pro vtělení (viz Ježíšovo podobenství o duchovních semenech a půdě). Námi vnímaný plus vesmír a jeho tušený stín mínus vesmír je tedy takovým výcvikovým prostorem pro nás nedokonalé duchy. Smyslem bytí v něm a nošení hmotných těl je z hlediska věčnosti lepší poznání Stvořitele.
Celé stvoření má podle současného stupně poznání lidského rozumu (viz teorie tzv. superstrun) deset dimenzí, které jsou však vnímatelné pouze duchem (jeho okem). Pokud je však lidský duch usazen v hmotném těle (neboli člověk žije), nebo se dokonce s tělem ztotožní, je vnímání existující reality omezeno smysly hmotného těla. A ty z existující reality registrují jen čtyři dimenze: tři prostorové a čas. Lidský duch, uvězněný ve hmotě, může tedy vnímat jen rozměry, které jsou s danou hmotností svázány. Pouze uvolní-li se od hmotného těla, obnoví se původní schopnost vnímání stvoření ve všech jeho dimenzích. Děje se tak při tzv. mystériích za stavu rozšířeného vědomí, vytrženích ducha, zjeveních a nakonec vždy a všem při smrti fyzického těla.
Dokonalý tvůrčí proces
Pojďme ale dál. Jakmile velký třesk z rovnováhy věčnosti dosáhl stavu, že se v něm objevily planety, na nichž by mohly vzniknout kvalitativně nové formy nerovnováhy neboli živé bytosti, vyšší bytosti dimenze věčnosti Elohim začaly konat (tento pojem pochází z kabaly: el – označení dokonalosti, odtud anděl; o – symbol nekonečnosti kruhu; him – sebe vědomá bytost, oddělená od Stvořitele; Elohim je tedy dokonalá, věčná sebe vědomá bytost). Sbírají a navazují „jako korálky“ atomy, z nichž vytváří purinové báze a aminokyseliny. Ty dále skládají v DNA a v bílkoviny živých těl. Tak sestaví složitou hmotnou sloučeninu, v níž se může usadit energie vyšší dimenze, živá síla. Tak se na Zemi objeví první život. Proto se nenašly žádné masy náhodně vzniklých nepovedených DNK a bílkovin mimo živé organizmy. Kdyby se tyto sestavovaly náhodně, jak tvrdí ateistické „bratrstvo náhod“, na jednu úspěšnou DNK by jako nepovedené náhody musela existovat celá moře nepovedených! Elohim však při sestavování postupují neomylně, protože si postup dokonale pamatují z variant předchozích velkých třesků, z nichž se vyvinuli oni. Jako jediná o nich hovoří Bhagavádgíta! Ta říká, že při každém „Třesku“ vzniká z nižších duchů nová generace vyšších duchů, nový chór „cherubínů a serafínů“. Jsou to ti lidští duchové, kteří se za života v těle stačí na „pískovišti“ Velkého třesku dopracovat k vyššímu poznání Stvořitele. A jsou to všichni, kteří si ten cíl dají, neboť jim při jejich snaze pomáhají Elohim. Ježíš Kristus říkal: „Tlučte (o poznání nebe) a bude vám otevřeno!“ A také: „Kdo tento život (biologický) ztratí pro život věčný (poznání dimenze věčnosti), získá jej (ji)!“ Kdo tento život naopak žije pro úspěch na tomto světě, nenaplní pravý smysl své existence a tím žije zbytečně z hlediska věčnosti. Proto se Ježíš označuje za Cestu (správné pojetí života v těle), Pravdu (pravý smysl života) a Život (následná neomezená vědomá existence ve Světle).
Elohim – tvůrci lidského genofondu
Ve čtyřech dimenzích hmotnosti neviditelní Elohim jsou ti, kteří rychlým způsobem a podle chemickofyzikálních podmínek té které planety sestavují a ovlivňují genofond. Proto akademik Josef Charvát v knize „Život, stres a adaptace“ žasne nad tím, že bakterie jsou anticipovány (dopředu připraveny) na všechna nově syntetizovaná antibiotika, se kterými se ve vesmíru nemohly potkat! (To je tvrdý oříšek pro evolucionisty!) Bakterie samozřejmě ne, ale Elohim ano. Elohim nejen poskládají korálky šroubovic DNA všeho vzniklého na Zemi, ale také každému člověku „na míru“ upravují DNA rodičů při oplození vajíčka v děloze matky. Děje se tak jevem, který genetici pozorují jako jev po oplození vajíčka matky. Označili jej jako „skákající geny“. Jednotlivé purinové báze jakoby z ničeho nic po spojení chromozomů rodičů odskakují nebo přiskakují v jednotlivých genech na místa ve šroubovici DNK a tím aktivizují nebo inaktivizují jim odpovídající geneticky dané schopnosti právě zplozeného. Předurčují tak v určité míře jeho osud! Ejhle ony v tranzu dávno pozorované sudičky! Každému lidskému duchu šijí Elohim hmotné tělo přímo na míru, s ohledem na jeho žádoucí vývoj, nebo na žádoucí „spálení“ negativní karmy z minulých životů. „Ani vlas na hlavě nespadne člověku bez Boží vůle,“ říká Ježíš. Tedy Elohim to byli, kteří lidským duchům sestavili těla, tj. „ony loďky“, na nichž mohou „vplout“ do těchto nedokonalých hmotných dimenzí. Sama od sebe a náhodou, jak věří marxisti-leninovci, dialektičtí materialisté (nyní přejmenovaní na redukcionisty), skeptici s vědeckým světovým názorem, se ve hmotnosti nesestaví ani „stará bela“.
Do obrazu dějů v našem vesmíru se tedy člověk může dostat jen tak, že si uvědomí, že žije v desetirozměrné realitě za stavu, kdy smysly a přístroji vnímá jen čtyři dimenze (viz teorie superstrun). Že dopady jeho činnosti ale zasahují i do rozměrů, do kterých nevidí, a vyvolávají tam procesy, jejichž následky nedohlédne. Před nimi nemohou člověka varovat smysly, ale pouze tzv. boží přikázání, získaná ve stavu rozšířeného vědomí. V tom je podstata Ježíšova varování, že nikdo neodejde z hmotnosti, dokud nezaplatí do posledního pěťáku za zde nadělané škody. I ty, které ve zdejších dimenzích nejsou viditelné. Čekají jej v antivesmíru (záhrobí) poté, co opustí hmotné tělo. „Běda pachatelům nepravostí! Bylo by pro jejich duši lépe, kdyby se nenarodili,“ říká Ježíš.
Závěr „nevědeckého“ výkladu původu člověka na Zemi tedy zní: Elohim pro nás připravili tělo a toto je velkým darem pro každého z nás, neboť nám skrze život v něm umožňuje přiblížit se poznáním stvoření k jeho Stvořiteli neboli ke Světlu (nebo také se vzdálit do tmavých končin záhrobí). Tak přijímejme život s vděčností za něj a žijme s pravou perspektivou! „Nositelům“ vědeckého světového názoru ponechme tu jejich!
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu PHOENIX v měsíci únoru 2008.
Josef Staněk
Poslední články autora:
