…aneb téma k večernímu rozjímání
William H. Hunt – Světlo světa
V mých mnoha předchozích článcích jsem se zamýšlel a poté i diskutoval o tom, co hledače na jejich cestě zajímá a co jsou pro ně skutečné překážky. Kdo se cítí být tím, kdo hledá, prosí, klepe, ví, o čem na úvod píšu. Existují tedy i přímo fakta, nad jejichž působením a realitou lze přemýšlet téměř donekonečna, v našich podmínkách až do smrti. I tak však nelze vždy dojít až na úplný konec, protože tu zůstává nějaký stín pochybnosti v ne dokonale vyčištěném poháru. Připravuji si lampu s dostatkem oleje a rozsvěcuji světlo. Jsem vzhůru; Pán může přijít kdykoliv.
Co třeba náboženství; proč ho lidé přijímali, proč ho vůbec rozšiřovali a proč chtěli také, aby jejich blízký soused, vedlejší kmen, národ či stát právě toto náboženství přijal?
Jeden americký komik jménem Bill Maher o náboženství vyslovil názor, že je to porucha myšlení a ta brání lidem používat selský rozum?! Ihned se pak nabízí otázka, co je to ten selský rozum, v našem povědomí má ještě přívlastek zdravý! Co může takto charakterizovaný lidský rozum namítnout proti doporučení – „ČLOVĚČE, POZNEJ SEBE SAMA“? A souvisí to nějak s náboženstvím? Bez konkrétní citace připomenu Ježíše Krista a jeho nabádání k lásce, k následování k víře… jeho učedníci tak možná i činili a Slovo je pojalo?
Zdánlivé odbočení. Prý je věda klíčem k naší době, k tomu, v čem a čím žijeme. Rozvíjející se věda musela od počátku bojovat s nejméně třemi nepřáteli – s monarchismem, s vládou kněží a s nevědomostí! Dnes je věda již spíše považována za přítele lidstva. Před ní a vedle ní pak bylo náboženství, které se dá ze své pravé a původní podstaty také považovat za přítele lidstva. Ale s vědou neprožívalo souznění a v historii byly až smrtelnými nepřáteli. Věda však získala mocného spojence – filosofii. Její rolí bylo vyzvedávat objevy vědy a určovat jim správné místo ve vesmíru racionálního myšlení.
Soudný pozorovatel však může nacházet v obecném pokroku světového osvícení jednu pozoruhodnou skutečnost. Společně s pokrokem vědy probíhá i probuzení ducha. (Nevadí, jestli to někdo necítí.) Představou toho, co přináší toto probuzení, je tvořivý vývoj a obraz uspořádaného vesmíru, který nevniká z chaosu slepých impulsů fyzikálních sil, ale je příběhem tvořivosti v samém pulsujícím životě, jeho kráse a především v působení duše, která sem přináší princip Slova, Ducha a Moudrost, který je pak samotným záměrem Boha. Jak ale toto dokázat?
Někomu stačí rozhlédnout se kolem sebe, uvědomit si naši planetu, která se řítí mrazem vesmíru a přitom je plná života, který tu v koloběhu vzniká a zase zaniká. Někdo chce pro život jiné důkazy. A vědci z oblasti „ducha“ říkají, že třeba naše století bude stoletím, kdy hlavním úkolem psychologie bude prozkoumání podvědomí. Jde se na tento úkol zaměřit bez vědomí existence dosud nepoznané síly Boha, Stvořitele, který je obsažen ve všem a v němž je vše, co je jako vědomí, ať již nižší či vyšší.
A tady působí náboženství, jako cesta a návod k návratu duše do svého Domova. Náboženství ví o mysli, o duši, o srdci lidské bytosti, kde se protínají všechny směry působení lásky. Duch skutečně vystoupil na světlo dne a je třeba, abychom mu, projevenému Slovu, s patřičnou pozorností naslouchali. A opravdu není třeba se obávat, že věda podlehne náboženství. Náboženství pracuje v jiném modu než věda a je útočištěm opravdu milionů trpících a zarmoucených. Co takovým lidem nabídne věda, v čem pomůže pro klid, pro odstranění stresů, emocí či deprese?
Je dnešní svět již na vrcholu svých sil, svého vývoje k nějaké dokonalosti anebo je to naopak svět úpadku, kdy je člověk nejen nemocen, ale navíc je často ponechán napospas tmě, přirovnáním k pobytu v hustém lese, mimo cesty, bez kompasu, kdy navíc trpí ztrátou paměti, kdy zapomněl, k čemu je vlastně princip člověka, duše, předurčena. Jiný obraz tak musí logicky nabízet cesta k záchraně, říká se ji spása či osvobození. I to se nachází především v náboženství.
Ne všichni lidé si však mohou stěžovat. Někdo byl obdařen zdravím, krásou, talentem a úspěchem. Sklízí úrodu štěstí a radosti. (Do závorky patří, že osud může i takovému člověku přinést rychlý a nepochopitelný pád již třeba zítra, co člověk ví o karmických odměnách a dluzích?) Druhý se potácí v chudobě, nemocích a s nataženou dlaní škemrá o trochu naděje. Nikdo nemůže říci, že jeho štěstí je věčné a ani ten druhý si nemusí zoufat, protože již zítra se může vše změnit k lepšímu bytí. Život dává zkušenosti a nejsou zadarmo.
Člověk je ve své podstatě duchovní bytost, která ve fyzickém těle prožívá zkušenosti zdejšího života, není tomu nikdy naopak. Nejsme fyzické bytosti, které hledají duchovní prožívání. A ať si to někdo přizná či vůbec o tom nechce slyšet, existuje Nejvyšší Síla, Energie, BŮH, který své malé jiskřičky, své duše, dočasně umístěné do oddělenosti, s Láskou očekává. Duše však musí vždy učinit ten první krok, jinak to nejde. Je kapkou v opačném konci stvoření a než se dostane do původního oceánu všelásky svého Otce, musí porazit léčky vášní své vlastní mysli. Naučit se odpouštět. Uvědomit si, co je pokorou na cestě k Otci, na cestě pokání. Projít trpělivostí a nesobeckostí. A i to je náboženství.
Bylo jich mnoho v ne vždy šťastné historii. Malých a již zapomenutých, i velkých, které hýbou světem, které dnes prožíváme, které by někteří nejraději ze světa vypudili, ale které mohou zavinit válečný konflikt, pro vědecky založeného člověka, nepochopitelný. Náboženství vždy naplnilo nějaký prostor, nově vytvořené vakuum, kde Slovo nemělo zastání a uspokojilo lidi v jejich oblasti působení a dávalo jim po různě dlouhou dobu nové impulsy. Jako život sám má však i náboženství svůj čas zrodu, mladosti jako bouřlivého rozvoje, zralosti, ale také úpadku až nakonec i smrti.
Většina náboženství byla po odchodu svého zakladatele (toho, co přinesl učení) všelijak lidmi, následovníky pokroucena. Často i z toho důvodu, že následovníci pochopili svoji výjimečnost právě pod vlivem působení vášní mysli a uvědomili si, že jejich podvod nebude odhalen a oni z toho jen získají. Vždy však náboženství přinášelo nějaké morální a etické principy, které jeho vyznavači měli dodržovat již jen proto, aby se jim na onom světě dostalo odměny. A proč to neříct; aby byli i dodatečně vymyšlenými rituály a dogmaty ovládáni. Věřící se ptali na vznik světa, fascinoval je prázdný prostor i životem obdařená příroda, viděli pohyb a chtěli znát hybatele. Věřili ve věčnost, kterou měli přislíbenu, věřili ve zdroj světa, do kterého je údajně vedli kněží. Náboženství nabízelo jistotu a atribut, že Bůh je vším, co vytvořil a postupně se v něm a s ním dopracovali k nějakému chápání řádu vesmíru.
Náboženství uznávalo dobro, které je v Bohu, zatracovalo zlo, jímž disponují ďábelské síly. Současně ale představitelé náboženství jednali často v rozporu s tím, co kázali a přiváděli lidi do válek a zabíjení, a to i v zájmu Lásky. Jak falešné bylo toto počínání! Bůh vždy chtěl, aby jej duše v lidské bytosti, skrytá pod mnoha závoji, poznávala a nacházela si k Němu cestu; ti ovládající však udržovali v lidech záměrně nevědomost, o myšlence, o Slovu, o poznání a jejich záměry a nástroje byly často předaleko od spravedlnosti a kázaného řádu. Opravdu kázali opak Slova Boha, chtěli podřízenost osudu a přijímání toho, co Bůh lži, přímo Satan posílá.
Všem, kdo hledají, se nabízejí zásadní otázky. O hierarchii světa, o věčnosti času, prostoru, o podstatě vesmíru a o jediném Tvůrci. Pracují s myslí, pracují s pohybem, žijí osudem a přijímají rány či zlostně odhazují vše, co se jim nehodí. Kde hledat na mnoho otázek, které lidstvo provází od úsvitu jeho dějin, odpovědi? Nabízí je snad věda, která je, přiznejme si, velmi rozvinutá? Odpoví jim na existenci démonické složky bytí? Existuje něco, co je nehmotné a lze nějak pochopit, že jsou lidé stále více i pomocí nových sofistikovaných nástrojů manipulování k poslušnosti?
Některá náboženství nabízejí poznání jiných úrovní člověka, jeho různých těl, které podléhají změnám a která jsou na své pouti k Otci postupně odkládána tak, až duše zazáří svým plným a čistým světlem. Je něco v hmotném světě skutečné a v čem se ta skutečnost projevuje, když již zítra tu nemusí stát náš dům, nemusíme mít své děti či ve spánku vydechneme svůj život? Jakou roli hraje duše, jakými silami disponuje a kam směřuje? Jak se vyrovnat s vědomím, jeho nižší úrovní v propojení s myslí, jeho rozprostřením se v nejnižší části stvoření a nebo naopak, v jeho výstupu do duchovních oblastí, kde může pro svoji duši nacházet pravý Domov. Jak, kdy a v čem provází člověka, duši, jakou roli má pro mysl? Náboženství přináší svému vyznavači kroky, které ho doslova a často umísťují do nepříznivé situace, do malého člunu, jež je uprostřed rozbouřených vln oceánu života. Člověče, zachraň se. A víš jak?
Mé rozjímání se blíží k závěru a je tu dotaz, kterým se hloupý král Midas ptal boha Silénia – „co je nejlepším osudem člověka“? Ten odpověděl: „Politování hodná rasa, ti lidé! Děti smutku a náhod! Proč mne nutíš říkat to, co by lépe mělo zůstat nevysloveno? Nejlepší, čeho se člověku může dostat, dostat nemůže – je to vůbec se nenarodit. Druhá nejlepší možnost je zemřít brzy.“
Lékem na všechny uvedené bolesti a nemoci by mělo být lidem náboženství ve své čisté podstatě. Po mnoha a mnoha zkušenostech; odstraňuje tento lék příčinu lidských nemocí? Ty pokroucené formy různých učení, které byly přetvořeny v rozličné, údajně boží cesty – pomáhají? Je na světě méně bolesti a smutku než dřív? Náboženství je přinejlepším jen utišující prostředek; je to úleva od bolesti; ve velkých dávkách člověka zcela znecitliví. Ale nemá schopnost léčit.
Co dnešní křesťané a jejich války proti bližnímu svému? Co náboženství muslimů, je milující? Co nové směry, teosofie, křesťanská věda, moderní spiritismus, rosenkruciáni…, změnily tyto nové směry svět k lepšímu?
Ježíš Kristus na obraze Gebharda Fugela
Každý člověk, jako nejvyšší bytost, vlastní třetí oko. Je to jediný vstup do mikrokosmu lidské bytosti. Je branou, která vede do vyšších sfér, mimo tento svět pláče a skřípění zubů. Vede ke Světlu, ke Slovu, vede však i k další ztrátě cesty u toho, kdo není dostatečně poučen a připraven. Vnitřní chrám Boha je pro nás připraven, ne všichni se však do něj v tomto svém životě dostanou. Hledač tam nevstoupí po kolenou, na nichž s odříkáním absolvoval křížovou cestu, po zdánlivých obětech na poutích a jiných činnostech v umělých rituálech, které vymyslel sám člověk! Pravá cesta je jen jedna a je již od počátku úsvitu života člověku dána. Vystoupit ze smrti do života, to je cíl pravého náboženství.
Lze odložit za života kabát hmotného těla a vstoupit dovnitř a zase se navrátit k plnění svých povinností. Jde to jednoduchou technikou, které učil i Ježíš Kristus.
Václav Žáček /Venda/
