Má ho každý. Nejmenší dítě si ho ještě příliš neuvědomuje. S narůstajícím vědomím sebe sama, uvědomění si svého ega, je čas více a více důležitý. Čas běží pomalu i rychle. Čas je relativní. Nedá se zastavit. Čas se nedá koupit. Čas vnímá člověk. Vnímání se stále rozšiřuje. Někdy máme času dost, někdy čas tlačí a je ho nedostatek. Zvířata o čase neví. Pro ně je hodina, minuta, sekunda nepodstatná. Mají-li hlad, hledají nasycení. Je jim jedno, jestli je zrovna pátek prvního v nějakém měsíci a roce. Mají svůj čas na lov, na početí, na trávení a vylučování a i na smrt. Střídají se jim roční období, budí se a usínají v nějakém čase, který je nijak nevzrušuje. Člověk žije v čase. Kdyby na naší planetě nežil člověk, nikdo tu nebude vnímat čas, jeho průběh, postup. Východ slunce a den, západ slunce a noc. Horko, ochlazení, léto, podzim, zima a jaro, sucho, mokro. Mimo člověka je to ostatním tvorům, kteří nesledují letopočet, století či kolik je právě hodin, zcela jedno. Čas v našem světě plyne jedním směrem. Čas je neviditelný; v jeho průběhu se dějí věci a události. Čas existuje v kontinuálním běhu věčné přítomnosti, minulost je již pryč a budoucnost teprve přijde; ale opět a zase v určité vnímané přítomnosti. Ta je věčná. Jen teď. Spolu s časem existují ještě dva pojmy, kterým může člověk porozumět.
Prostor a příčinnost…
Všechny tři /spolu s časem/ určují uspořádání a řád hmotného vesmíru. Čas a také prostor nejsou absolutní realitou. V drobné rekapitulaci lze uvést; jsou jednoduše naší vlastní metodou, jak od sebe navzájem oddělovat věci a události. Současně si uvědomuji, že čas /i prostor/ jsou omezení. Svobodná duše není omezena ničím. Proto pro ni čas ani prostor neexistují. Vědomá jednota s Nejvyšším je zdrojem nejdokonalejší svobody i nejvyšší radosti. Vztahuje se to však jen k duši. Vesmír sám v celé své vrstevnatosti je ustavičným projevem událostí. Ty mají svůj vesmírný řád. Lze na naší úrovni popřít skutečnost věčného nyní? Veškerá skutečnost prochází proměnou v čase, ale ten lze chápat jako skutečný jen a jen právě teď. Je snad známé nyní jen přechodem mezi známou minulostí a neznámou budoucností? A jak je pak časově to nyní ohraničeno? Vyslovené teď je vždy již jen nevratnou minulostí.
„Tělo je vždycky v čase, duch (Duch) je vždy bezčasový a duše je obojživelnou bytostí, která je zákony lidské jsoucnosti donucena přidružit se do určité míry k lidskému tělu, která však, když si to přeje, zažívá a sjednocuje se s duchem (Duchem) a skrze něho z božským Prazákladem. Duch zůstává tím, čím je po celou věčnost. Člověk však je tak stvořen, že jeho duše nezůstává vždycky ztotožněna s duchem. V prohlášení: „Jednou jsem věčný, jindy časný“ se vztahuje slovo „já“ k duši, která přejde z času do věčnosti, když se ztotožní s duchem (Duchem), a opět se buď dobrovolně nebo nuceně vrací z věčnosti do času, když se jí zlíbí, nebo když je donucena, aby se ztotožnila s tělem.“ /A. Huxley/
Vše, co bylo stvořeno, je odsouzeno ke změně a zániku. Planety, slunce, hvězdy, i vzácné či zcela běžné projevy ne věčného života vnímané člověkem. Čas, prostor a příčinnost se dají najít v některých základních otázkách; kdo a co jsme; co je důvodem tohoto stvoření; co je lidský život?
Základní otázkou by tedy mohlo být – co je to tedy čas? Hledat odpověď na wikipedii? Co je to prostor a jsou čas a prostor konečné, nebo nemají začátku a ani konce? Může existovat příčinnost bez času a prostoru?
Je-li čas a prostor reálný, pak je lidem dovoleno uvažovat pouze o malém úseku z jejich nekonečné rozlohy. V tom případě vše, co je za tímto úsekem, musí pro nás zůstat navždy tajemstvím; nejsou-li však čas a prostor reálné, pak musíme změnit své mínění o věcech světa, protože všechny tyto věci existují jen v prostoru a čase. Nejsou-li ani prostor ani čas reálné, nemohou být skutečné ani tyto věci. Co je potom ABSOLUTNÍ REALITOU?
„Čas je počítaný pohyb vzhledem k „před“ a „po“.“ – Aristotelés
Po prázdninách zdravím příznivce „Hledání Světla“.
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
