Časy, v nichž bylo pokryto téměř celé území Česka původními lesními porosty, jsou ty tam. Asi od 6. století lesy stále rychleji ubývaly. Nejhorší situace pro ně nastala v době, kdy lesy pokrývaly pouhou třetinu republiky – na přelomu 19. a 20. století. Potřeba smrkového dřeva totiž stále narůstala. Původní smíšené lesy byly nesmyslně likvidovány a nahrazovány rychleji rostoucími smrkovými porosty. Tento smrkový fenomén pokračoval, ve Státních lesích, ještě několik desetiletí po druhé světové válce. Přesněji až do 60. let minulého století. Což po roce 1948 postihlo ještě lesy soukromé, např. nejenom šlechtické, církevní, ale též řádových společenství. Jejich lesy bývaly převelice dobře obhospodařované. Jak po stránce lesnické, tak vodohospodářské. Některé, nebo jejich části, připomínaly spíše lesoparky. Méně byly znehodnoceny lesy městské a lázeňské. Rozlohou nevelké selské lesy této „smrkománii“ unikly.
Za bolševika se stávali řediteli Lesních závodů ševci, holiči a další individua s podobnou odborností. Prvotním předpokladem bylo mít komunistickou legitimaci. To stejné platilo také pro jednoho ředitele krajské lesnické projektové organizace. Stal se jejím ředitelem, i když byl vyučeným soustružníkem. Panovalo totiž přesvědčení, že les roste sám. Význam lesů jako nezastupitelného životního činitele se stále snižoval. Vždyť přinášel do státního rozpočtu pouhá 3% zisku. Proto není divu, že na vysoké škole lesnické v Brně jeden z profesorů pěstění lesů (M. Vyskot), také s komunistickou legitimací, tvrdil, že smrk roste všude. Ano, ale jak. To odvážně tvrdil, i když už v 60. letech minulého století byly vyučovány stanovištní nauky, určující kde se jaká dřevina má pěstovat. Laicky řečeno, kde jsou pro ten který druh stromu nejlepší životní podmínky. Což stanovovali pracovníci lesní projektové organizace (Lesprojekt) na deset let dopředu, s výhledem na sto let. Leč ani to se nedodržovalo. Proto rozlohy smrkových porostů stále narůstaly.
Vývojová stádia lýkožrouta smrkového (Ips typographus).
Každému alespoň trochu myslícímu jedinci je jasné, že nebýt lesů, tak máme v Česku poušť. Zatímco dnes máme v některých Lesních hospodářských celcích díky špatnému hospodaření spoušť. A už se dostáváme k tomu, jak se dnes hospodaří v některých lesních závodech. Vzorovým je Lesní závod lesnické fakulty v Brně nacházející se zčásti v Moravském krasu. Opakem např. Vojenské lesy a statky, divize Mimoň. Nabídnu jejich severovýchodní oblast.
Začnu tím, jak si mnozí majitelé lesů na začátku 19. století považovali vody. Konkrétně slezská hraběcí rodina Hartigů. Objevil jsem jedinečný povrchový vodosběrný (meliorační) systém. Čtyři prameny byly svedeny do jednoho odtokového koryta. Tři z nich do nádrže se stavidlem. Nechal jsem před několika lety tento jedinečný systém na své náklady zaměřit. Poté jsem zašel na ředitelství divize Mimoň. Jednomu pracovníku jsem ho v místě ukázal, s tím, že jsem mu zaměření tohoto systému předal. Opravit jej a přidat k místu informační tabuli o něm by stálo několik desítek tisíc korun. Po několika letech se dodnes neudálo vůbec nic. Určitě na zviditelnění takové velmi vzácně se vyskytující zajímavosti. Určitě na to peníze mají. Stovky vagonů smrkového dřeva putují převážně do Číny. Což mimo jiné také potvrzuje, že se stáváme rozvojovým státem. Protože takové státy vlastní surovinu převážně vyváží. Navíc se v lese v některých mnohatisícových hektarových celcích nehospodaří; ale plení. Jak způsobem těžby, tak přípravou související s následnou obnovou lesních porostů.
Nezájem o obnovu jedinečného vodního systému z 18. stol.
Rozvojový stát vyváží vlaky dřevní suroviny do Číny.
Před vlastní těžbou těžkotonážními kombajny se ničí některé stávající cesty spolu s kořenovými systémy na jejich okraji. Což v samém důsledku, třeba u smrkových porostů, způsobuje vznik dřevokazné houby např. u smrku václavky. Při vlastní těžbě se devastuje půdní povrch spolu s některými okolními porosty. Po těžbě zůstávají hromady větví spolu se zbytky použitelné dřevní hmoty, která bývá shromažďována buď na okraji lesních cest, nebo po pokácení tyčoviny zůstává na původním místě, nebo je do okolních porostů vtahována. Půdní profil hrubě narušuje hluboká orba místy až půl metru hluboká. A nejenom to. V jednom případě byl vyorán hraniční (mezní) kámen z roku 1709, kterým rodina hraběte Hartiga v roce 1709 označila své lesní pozemky. Před lety jich ještě bylo poměrně dost, ale jak jsem se přesvědčil, tak stovky jich zmizely závratným tempem. Podařilo se mi objevit pouze jediného poměrně nenápadného „sirotka“.
Likvidace jednoho z mála zbylých mezních kamenů z 18. století hlubokou orbou.
Dřevní odpad.
Těžkotonážní kombajn ničí jak cesty, tak kořeny okolních dřevin.
Nepotřebná kazatelna.
V roce 1749 císařovna Marie Terezie určila pravidla, jak umisťovat hraniční kameny katastrů. Byly umisťovány na průsečíky několikametrové sítě linií. To platí ještě v současnosti, což potvrzují nové státní hraniční kameny usazené před několika lety severně od Petrovic, jsoucích severně od Jablonného v Podještědí.
Co dodat? Zdánlivě už les nepotřebujeme. Spotřeba dřeva je totiž daleko menší, než kolik nám jí naroste. Mnohé totiž nahrazují umělé hmoty. Ani nedokážeme dřevní hmotu zpracovávat. Pil a dřevo zpracovávajících podniků ubylo. Jenže les spolu s podhorskými zarostlými mezemi zabírá třetinu republiky. Jeho zdravý růst má ještě celou řadu nezanedbatelných užitečných funkcí. A to kromě již dvou zmiňovaných i základní funkci klimatickou. Kromě toho, že vodu v lesních porostech zadržují, tak jí také vytvářejí. Voda se totiž při změnách teploty sráží na listech a jehličí a padá na lesní povrch. Odborně se tomu říká horizontální déšť. Dál např. zmíním ještě činnost půdoochrannou, vodoochrannou (zadržuje vodu ve vyšších polohách) a společenskou. Zároveň mírní větrné poryvy včetně orkánů. A i když by ze zákona nemělo, tak lesů stále ubývá. Vítězí totiž honba za ziskem. Viditelné to je zejména na stále přibývajících sjezdovkách s doprovodným areálem.
Znevažováním hodnoty lesa ponecháváme svým potomkům spoušť, jak nám to dokonce nabízejí mimoňští „lesáci“ devastující jim svěřené lesy. Tato spoušť se při budoucích výkyvech počasí může stát výhledově pouští. Moc daleko k tomu nemáme. Že si zároveň někteří neváží historických památek to už při nejmenším je nadmíru nešťastné. Protože ani k tomu nás v lesnických školách nevedli. Vraťme se do doby moudré císařovny Marie Terezie. V Krušných horách, protože severně od Jirkova ji snad ještě pamatuje studánka vyschlá už v 60. letech minulého století.
Před několika lety, když jsem autostopem cestoval Vysočinou, tak mě nedaleko Nyklovic zastavil asi 30tiletý muž jedoucí ve starším pracovním terénním autě. Zeptal jsem se ho, co dělá. Řekl, že pracoval jako umělecký truhlář v zámku v Lysicích, ale kvůli malému platu odtamtud odešel. A teď se zabývá úpravou a kácením rizikových stromů. Zároveň mi řekl, že vnímá nejenom energii stromů, ale také jejich mimosmyslové vnímání. Proto před každým zásahem každému stromu řekne, co s ním bude dělat a proč. Což je opakem toho, co se děje v současnosti v lesích. A to proto, že se zbytečně zraňují stromy, které ještě roky porostou. A to jak větve, kmeny, tak dokonce i kořeny.
Ve druhé části se budeme zabývat kameny. A to mezními. Mezi řadou novinek MT zavedla katastrální území výnosem z roku 1749. Po jejich zaměření vznikl geodeticky velmi přesný Tereziánský katastr, který v podstatě platí dodnes. V něm bylo určeno, kde a jak se mají stavět katastrální kameny – mezníky. Na průsečíku několikametrové sítě energetických linií. Podobně si už dříve svůj majetek označovala některá panství. A to ještě před rokem 1740, kdy se ujala vlády. Zmíněni byli Hartigovi, kterým byl nezodpovědně zbourán jejich zámek v Mimoni. Zdevastovala ho armáda – československá lidová. Opravila se střecha, udělala nová dubová okna, aby se za několik let zámek zboural. Když už byly připraveny nálože na odpal, tak zanedlouho přišla bouřka. Jeden blesk vyhodil do povětří téměř polovinu zámku. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Proč o tom píši? V zámku byla knihovna, do níž jezdil studovat hrabě Šternberk. Knihy se totiž po válce vyhazovaly oknem do přistavených nákladních aut. Ta odjížděla do nedalekého hradu Houska. Hrad byl pro veřejnost nepřístupný. O nějaký čásek později jsem hrad Housku navštívil. Za mřížovou branou stál muž, kolem něhož pobíhal vlčák. Co se s knihami ze zámku v Mimoni a z jiných lokalit stalo, to už nevím. Protože na moje dotazy neodpovídal.
Po tomto malém odbočení musím ještě zmínit zvláštní usazení několika stovek mezníkových kamenů patřících šlechtickému rodu Hartigů. Nebyly totiž usazeny tak, jak asi o dvanáct let později (1749) nařídila císařovna. Ale pouze jednou osou na jedné příčné linii. Průsečík energetických linií prasíly byl v několik decimetrů hluboké rýze propojující hranici panství v dlouhé podélné linii. To znamená, že před ním. Průsečík linií nám ukazuje prostřední kámen před mezníkem (viz přiložená fotografie). Proto byl celý hraniční (mezní) kámen na pozemku Hartigů. Mohl jsem si tuto zvláštnost ověřit u jednoho, mnou objeveného, zřejmě posledního tam stojícího pískovcového mezního kamene.
Závěrem se ptám. Kam to spějeme, když si nevážíme ani lesa, který je základem zdravého životního prostředí, a tím také zdraví všech občanů tohoto státu? Kam to spějeme, když si nevážíme jedinečného historického stavebního mezníkového systému? A nejenom to. Míjíme též unikátní historický vodovodní systém, který je dokladem toho, jak si naši předkové vody vážili, nejenom ve VLaS Mimoň, ale téměř ve všech lesních hospodářských celcích České republiky. V těchto uvedených příkladech mě napadá, že se k moci dostali lidé nikoliv se stranickými knížkami, ale peněžními konty. Daleko horší je ovšem to, že to v současnosti nejsou ševci nebo holiči, ale odborníci povětšinou vysokoškolsky lesnicky vzdělaní.
Jan Johann Jaroslav Miška
Poslední články autora:
