Ze zatím napsaného v předchozích dvou článcích může být téměř jisté, že filosofie je vědou, určující podstatu člověka a jeho života k a v univerzu. A to jak materiálnímu, tak duchovnímu. Smyslem je nás, lidstvo, přivést k porozumění o důvodu lidského života. Proč LIDSTVO je zřejmé; nižší tvorové nehledají smysl života. Svůj život žijí v mnohem omezenějších mantinelech. Proto nikdo jiný než člověk nemůže žádným způsobem tvrdit a dokázat, že filosofické nauky jsou možné bez tézí. Filosof si bere pro podporu i citace autorit minulosti. Postupem času začal v oblasti světa hmotnosti převládat rozmanitý vědecký přístup. Chemie se vymanila z plenek alchymie, astrologie „porodila“ astronomii a matematika má být tím, co kupříkladu pomáhá chápat nové závislosti a vztahy.
Do dnešního úvodu a současného ukončení pokusu o chápání filosofie patří i konstatování, že člověk je složen třemi úzce provázanými složkami; je z ducha, mysli a fyzického těla. Ve svém tělesném vývoji po narození si nejdříve začíná uvědomovat pomocí smyslů okolní svět, tj. vnímání přímé fyzické zkušenosti v té pro život, jaký tu je, základní hmotné substanci. Pak přichází proces myslící, který navíc přináší teorie a koncepce, které již nemohou být chápány smyslovými tělesnými orgány. Tak vzniká a existuje prostor pro duši, která může žít a vnímat již mimo oblast omezené mysli.
Pokouší-li se lidská mysl rozpitvat a tím i poznávat Boha pomocí řeči či písma, pak je jen na nějakém začátku. Stejně tím jen popisuje, poznává /nedokonale/ a snaží se o pochopení pouze Jeho, v Jeho božských projevech v materiálním světě, v jeho nejnižší části stvoření. Kdo z lidí pozná svět vyšší, v němž pronikne do domova ducha? Asi zase jen duch. Tady se mohu zastavit a napsat něco, s čím čtenář nemusí souhlasit. To, že lidskými smysly je Bůh nepoznatelný. A není pak CÍLEM všech náboženství, dokázat, že toto omezení lze zrušit? V čím zájmu a proč se tak děje, to není pro to konstatování tak podstatné.
Existují /rozliční/ teisté a ateisté. Ti druzí, a to jsem i tady na tomto webu vypozoroval, tvrdí, že existence Boha je pouhopouhým výmyslem lidí, který má uklidnit mysl v situaci, kdy se obává, kdy je nešťastná. Tato, pro ně údajná existence Boha, je prý vynálezem pro ukrývání vlastní zbabělosti a protože Boha nelze spatřit ani nejvýkonnějším mikroskopem či obřím dalekohledem, tvrdí ateisté, že Bůh neexistuje. Pro pochopení omylu je jednoduchý příměr; jste-li v hořícím domě, snažíte se nejprve nalézt cestu k záchraně ven, mimo plameny a až poté se ptát, kdo požár založil, proč hořelo… atd. Není obtížné uvést myšlenku, že právě tak to je i s řešením otázky, zda Bůh existuje či neexistuje. Dostaňme se mimo, nad tento svět. Boha tedy nemůžeme poznat jen hlubokým uvažováním, četbou mnoha knih či filosofickými diskuzemi. A přes rozumové poznání? Získáme jistou představu o Jeho realitě a z mnoha nedokonalých dat si vyvodíme třeba i něco o existenci Jeho síly. Vědci prominou, ale je to jako by nějaký vědec tvrdil, po kupříkladu vyvrtání vrtu o hloubce 100 metrů do povrchu planety Mars, že ví již vše o jeho stáří, o jeho místě v naší sluneční soustavě, o jeho proměnách v milionech let.
Člověk vlastní pro svůj život hmotné tělo, mysl a rozum a má i duši. To první mu slouží k hromadění bohatství a fyzického prožívání. Tělo slouží tělu, mysl mysli, ale ze všeho je pro člověka nejvzácnější duše. Kdo přináší člověku dar poznání duše, což je první krok toho největšího náboženství, popisu Cesty ke sjednocení s Bohem? Odpověď tu již mnozí znají.
Náboženství, která si člověk vytvořil, i když v jejich samém počátku stál Syn, Učitel či Mistr, klade z jistých důvodů velký důraz na autoritu božských zjevení. Věřícím jsou předkládány ve svatých knihách nejen mnohá zjevení, ale poté i uměle lidmi vytvořené rituály, obřady a soubory dogmat. Zpravidla však již doplněných lidmi v institucích – organizacích pro to určených – a ti mohli, nutno dodat, k tomu mít i zcela zištné důvody. Dobré je pochopit, že do popředí je v náboženství stavěno lidské cítění a emocionální stránka lidské osobnosti, že tedy náboženské emoce, víra a oddanost Bohu jsou (údajně) pravé cesty k dosažení stavu absolutního poznání a nejvyšší blaženosti. Je tomu opravdu tak? Všechna náboženství nabízejí svým ovečkám vlastní formy pobožnosti, vlastní modlitby, své poutě a půsty, své chrámy, kostely a mešity, svá vyobrazení a sochy svého Boha, kterému je třeba se klanět, uctívat ho a dokonce mu přinášet i oběti. Všechno toto však neotevře duši její vnitřní zrak a nedovede člověka k poznání transcendentní reality, k poznání Jediného.
Náboženství jsou navíc konfliktní. I tím, že o sobě tvrdí, že právě ono je tím pravým. Ani není možné prostudovat všechna náboženství, přečíst všechny svaté knihy a pak sdělit, po osobním zevrubném studiu, která z nabízených cest je ta jediná a správná? Náboženství dává pouze informace z druhé ruky…, a nebo snad některé všem zájemcům nabízí vždy, za všech okolností, osobní zkušenost transcendentní pravdy? Někdo ale v minulosti, za svého života poznal tuto pravdu, někdo o cestě tohoto poznávajícího sepsal tu základní KNIHU a na nás je pak věřit. Ale sám se pak, paradoxně, na cestu tvořivé Síly ducha nedostat?
Mnoho lidí s možností jim danou jejich bohatstvím a mocí prosazuje poslušnost podřízených v tom, že požadují osvojení si dogmat a výkladů a přesné dodržování toho, co je má ovládat. Často také hraje velkou roli nevědomost, také speciální frazeologie a výsledkem je nejen to, že je velmi obtížné porozumět třeba jen principům, ale stává se, že světská síla si nepřeje pravé poznání. Pak totiž hrozí, že lid se může bouřit.
Dnešní krátké povídání ukončím nadějným konstatováním, že je důležité zasvěcení do tajemství vnitřního, duchovního a oživujícího SVĚTLA a že je nutné mít vnitřní vlastní poznání jako osobní, ničím nenahraditelnou zkušenost. A nejlépe, máme-li skutečného Učitele, který již v těchto vnitřních světech byl, který již dosáhl jednoty s Bohem a který zaručuje, při splnění jistých podmínek, přímé transcendentní vědomí duchovních tajemství, v podstatě však duchovní reality a v ní i těch nejjemnějších entit, které tam existují.
Ne nadarmo vyslovil Ježíš v zaznamenaném evangeliu Matouše 7,7-8:
„Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno… čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré věci těm, kdo ho prosí?“
(pokračování)
Václav Žáček /Venda/ z vlastního poznání a ze studia učení Sant Mat
Poslední články autora:
