Za devatero horami a devatero řekami byl jedním šikovným člověkem stvořen virtuální myšlenkový svět. Ten svět měl podobu kazety s prostupnou membránou, kterou obousměrně pronikaly myšlenky lidí. Ten šikovný stvořitel byl velmi chytrý a hodný člověk a přál si, aby myšlenky, které proniknou membránou a uhnízdí se v jeho virtuálním světě byly vlídné, laskavé, plné moudrosti a oblažujícího Světla, aby byly takové, jaký je on sám.
Jenomže myšlenky jsou rozmanité, dobré i hříšné, jsou neposedné a zlobí, protože zlobivost je základní tvůrčí vlastností myšlenky. Bez zlobivosti by myšlenka ztratila svoji hlavní stimulační funkci – spor, který vyvolává pohyb a inspiraci. Ale protože všeho moc škodí, jak lásky, tak i zlobení, tak se onen hodný stvořitel nakonec rozzlobil taky a všechny myšlenky zavřel do klecí, které měly svoji stěnu sice průhlednou, ale nepropustnou.
Myšlenky si mohly ve svých příbytcích poletovat jak chtěly, vzájemně si neškodily, nezlobily, ….ale taky nikomu nemohly udělat radost, nemohly se vzájemně obejmout a projevit blízkost a lásku. Stvořený virtuální svět začal chřadnout, neměl z čeho čerpat energii a stal se sice hodným, ale strašlivě nudným, v podstatě neobyvatelným. Myšlenky pokorně stály za nepropustnou stěnou a čekaly na stvořitelovo odpuštění. A jestli neumřely, čekají tam dodnes.
Naštěstí vedle onoho smutného virtuálního světa existuje opravdový svět, kde si nejen myšlenky, ale i samotní nositelé myšlenek občas vjedou do vlasů, brzy se však usmíří a obejmou, protože vědí, že bez lásky, blízkosti a odpouštění žádná lidská činnost nemá cenu a smysl.
Věra z Vysočiny
Poslední články autorky:
