Od pradávných dob si lidé byli vědomi, že život a jejich pochopení věcí jsou nějak spojeny se sluncem. (Tehdy ještě nebyly odděleny pojmy slunce a jeho abstrakce, Světlo.) I veškerý život kolem nich probíhal v cyklech příchodu a odchodu světla a života. Jakmile ale lidská komunita na zemi vyspěla, mohla si položit otázku: proč se život děje a jaký má v záplavě neživého smysl. A jaký je v záplavě živého vlastně smysl existence člověka? A jaký v záplavě jich samých jako jedinců? Všichni proroci a filozofové do narození Ježíše si tuto otázku kladli a žádný z nich nedovedl na ni dát uspokojující odpověď! Od spojení s Vyšší mocí však dostali nápovědu: očekávejte zrození někoho, kdo lidem na tuto otázku odpoví. Toho neznámého pojmenovávali Syn boží nebo vtělení Boha. Ty, kteří tohoto vyslance Světla pochopí, vysvobodí ze tmy nevědomosti o smyslu svého bytí na zemi. Tím se stane Vysvoboditelem (Spasitelem) po Pravdě toužících jednotlivců i celých národů. Neboť ukáže správný směr bytí a způsob překonání krizí lidstva.
Jednoho dne, několik roků před začátkem našeho letopočtu, se v rodině zbožných (esejských) židů narodil chlapec s nevídanými schopnostmi. Dali mu jméno Ježíš (počeštěně). Ten postupně v průběhu dospívání začal projevovat nezvyklé schopnosti a vědomosti. Po dospění v rozporu s místnímu rabíny začal učit, že smyslem života člověka není hromadit majetek a smyslové prožitky v době tělesného života. Nebo život člověka na zemi smrtí těla nekončí. Že pravým smyslem bytí člověka na zemi je přiblížení se vnímání činnosti Podstaty světa v dějích kolem něj! Tuto Podstatu světa pojmenoval jako svého Otce nebeského.
Za podstatu a příčinu světa byl osvícenými označován pravý Bůh. Tomu od doby Mojžíše nebylo dovoleno dávat jméno! Konáním očekávání (vůle) pravého Boha mají jeho ctitelé vybudovat na zemi hmotný odraz ráje, který se nachází v blízkosti Nevyslovitelného. Ctitelé pravého Boha mají tedy na zemi vytvořit Království boží i ve hmotnosti, jak se říká v Otčenáši. (Nikoliv vládnout jiným národům a lidem.) Každý člověk bez ohledu na původ, nikoliv jen Židé, je podle Ježíšova výkladu povinen z vděčnosti za možnost života na zemi o vizi ráje na zemi v rámci svých možností a okolností usilovat. Navíc jen tímto úsilím se on sám a jeho duch zdokonaluje! Plní vůli svého Tvůrce. Úsilím a prací se přibližuje dokonalosti bytostí v duchovní dimenzi (ráji).
Podle Ježíšova poselství duch člověka neroste k Bohu hromaděním majetku a pozemských vědomostí, jak by mohlo být vyrozuměno ze Starého zákona. Neroste snahou pošetilců kolem nás, kteří se ze všech sil snaží „umřít jako bohatí a slavní“. Ježíš učí, že duch v lidském těle roste jen přibližováním své činnosti dokonalosti činnosti svého Otce! Jen takové usilování o poznání a realizaci dokonalosti je pravým smyslem života člověka, ducha v hmotném (zvířecím) těle! Vyvozeno z toho, smyslem existence národů je vytváření optimálních společenských podmínek k tomu, aby se to mohlo dít.
O vánocích zrozený tedy začal na rozdíl od tehdejších učitelů zákona božího učit, že smyslem života lidí, tedy nevyvinutých duchů ve zvířecím těle, je úsilí o napodobení činnosti Dokonalého! Tedy vytvoření ráje ve hmotnosti, zde na zemi. A také dále: Jestliže lidé toto Ježíšovo poselství nepochopí, a zůstanou u svého „hlavně když nám chutná“, Zřizovatel vesmíru, který vládne všemi živly, „slepým v duchu“ jejich výklad života připomene! A naopak! Těm, kteří jej milují, poskytne takovou pomoc, která jim jednoho dne zřízení božího království na zemi umožní. Tisícileté království. (Vyšší civilizační stupeň ve stvoření.)
Z počátku pochopilo Ježíšovo poselství jen pár pastevců a rybářů. Jenže světlo osvícení se nezadržitelně šíří v duchovní tmě, v pozemských královstvích zvířeckosti, tělesnosti. Po třech staletích pochopili i mocní tohoto světa, že zásada „hlavně když nám chutná“ a báchorky kolem nejsou přece jen tou pravou pravdou o světě. Přestali „na vysokých školách kde čeho“ neučené Ježíšovy následovníky pronásledovat. Jeho poučení o smyslu života se dokonce pod názvem křesťanství stalo oficiální v Římské říši. Jeho původce Ježíš byl náhle rozpomenut, začal být oslavován. Jenže se tehdy už nevědělo, kdy se ve své době bezvýznamný duchovní učitel vlastně narodil. Ani rok, ani den. A tak se tehdejší moudří na koncilu, i na základě nejisté tradice, dohodli na způsobu stanovení přesného data narození. Správně využili i působení symboliky. „Zrození“ slunce při slunovratu je pro všechny lidi na severní polokouli symbolem zrozením života. Dokonce i lidí s mozkem připoutaných do hmoty. Světlo bylo i v antice pro nedokonale abstraktně myslící pojmem pro Boha. Osvícení je obdarování kontaktem s Bohem. Ježíš (Nazaretský, Nazorejský, Nazarský /pravdivý/) přinesl osvícení. Musel tedy být poslem od Boha. Zřejmě se tedy zrodil o zimním slunovratu. Bylo praktické i moudré spolu s návratem životadárné energie slunce do těl začít slavit i návrat oživení do ducha člověka skrze Ježíšovo učení! Tím oživením ducha, jak výše uvedeno, je nalezení pravého smyslu existence světa a člověka. (Nikoliv „hlavně když nám chutná“ nebo „umřít bohatý“, o což usilovali a usilují pošetilci dodnes.)
Logikou symbolické řeči začal být tedy slaven den narození Ježíše v den zimního slunovratu, 24.12. Od té doby, sedmnáct století křesťané v této době „hodují s Bohem“. Tím způsobem, že akceptují Jeho dar – poslání objasnění smyslu svého bytí skrze Syna božího. Duchovní impuls křesťanského poselství otvírá i živočišnému člověku duchovní (věčný) rozměr jeho bytí. Uvědoměním si nesmrtelnosti podstaty každého člověka začíná u kohokoliv to, čemu se od Ježíšovy doby říká „zrození z Ducha“. Životu živočišného člověka se otevírá možnost vstoupit do věčné dimenze stvoření a dokonalých duchů.
Josef Staněk
Poslední články autora:
