Všichni si již dávno mohli všimnout, že vše živé je k životu poháněné neviditelnou silou, mezi jejímiž vlastnostmi je také schopnost uzdravit a vyhojit jakékoliv zranění, poškození a nemoc živých bytostí. Takto uzdravujíce působí tato síla od bakterií, prvoků, až po zvířata a lidi. A hojí i taková zranění, která na počátku života na zemi nemohla vzniknout. (Protože jejich příčinu člověk ještě nevyrobil.) Takto působící síla je v různých kulturách různě pojmenovávána. Od živé síly, prány, záření svatého Grálu až po vyzařování Ducha svatého od Stvořitele tohoto vesmíru a světa vůbec. Ateisté její existenci nemohou popřít, proto jí označují za placebo, vlastně efekt z „ničeho“.
Na základě tohoto poznatku vědí všichni moudří lékaři a léčitelé, že oni sami svými profesionálními (rituálními) úkony sice léčí, ale jen ona neviditelná léčivá síla uzdravuje. Pojmenovaná v lidovém přísloví Bůh. I moudrý chirurg „jen“ svými nástroji nastavuje u nemocného tělesné orgány a tkáně tak, aby se při následnému vyhojování „přirozeným procesem“ se nastavila možnost optimálního působení „oné síly“ samouzdravení. Internista na základě znalostí odchylek průběhu biologických procesů u zjištěných nemocí vnáší zase do vnitřního prostředí organizmu takové chemické látky (léky), o níž bylo vědeckým empirickým pozorováním zjištěno, že zjištěné odchylky metabolizmu nemocného zmenšují nebo odstraňují. (Pokud možno za cenu co nejmenších vedlejších škod.) Z tohoto odpozorovaného následku byly tyto chemické látky, ač jinak nebiologické, nazvány léky. Neboť ony napomáhají navodit nebo přiblížit přirozený běh fyziologických procesů. Všechny lékařské obory jsou tedy „jen“ materiální způsoby upravování cest k působení přirozených sil „samouzdravení“. Lékaři, léčitelé, psychoterapeuti, kněží, maséři, šamani apod. jsou, ať chtějí nebo nechtějí, „jen“ pomocníci a usměrňovači boží síly. Odstraňují různými empiricky osvědčenými metodami z těla nemocného mechanické a bioplazmatické poruchy. Jimi vlastně odstraňují nějak zablokovanou ozdravnou sílu z proudícího vyzařování Stvořitele života. (Často si tyto bloky zdraví nevědomky vytváří nemocný sám.)
Hmotní narušovatelé zdraví jsou skrze smysly vidět. U nich není problém s nalezením způsobu materialistického neboli „medicínsko-vědeckého“ odstranění. Horší je to u činitelů, pozměňujícího ducha a duši. V této rovině reality se toho mnoho s rozumem a hmotnými zákroky nespraví. Proto od nepaměti se pokusů léčivé nápravy takto nemocných ujímají iracionalita a nadracionalita všeho druhu. (Šamani a náboženství.) A s jejich přístupy spojené rozumem neuchopitelné léčitelské rituály. Ty, „vyhodnocovány“ následně rozumáři, jsou vystavovány zuřivým útokům těch, kteří sami „věří“ jen na hmotu. Moudřejší pozorovatelé však jen „zdvihnou obočí“! A hodnotí až výsledek! Ti méně moudří z nich naleznou následnou „hlubokou pravdu“, že duchovní a duševní úrazy nemedicínsky léčených včetně jejich na těle viditelných následků se opravily samy!!! Já jsem však během svého života ještě nikdy nepozoroval, že by se cokoliv událo nebo spravilo samo! Ani před počátkem vesmíru se z „nic“ samo neudělalo něco neboli vesmír! Takže jestliže u kohokoliv nemoc zmizela, muselo se to stát skrze vliv stále působící síly Tvůrce tohoto světa. Nějak! My „normální“ obvykle nevíme jak. Ale poznal jsem i lidi, kteří pohyb těchto „jemnohmotných“ sil vidí a mohou je proto různým způsobem lépe usměrnit.
Výše uvedeným úhlem pohledu na nemoci těla a duše člověka jsem jen poukázal na známý axiom duchovního poznání, který lidová moudrost vyjádřila pořekadlem: Lidé všech „léčebných řemesel“ svými pracovními úkony sice léčí, ale výsledek svého snažení nemohou zaručit. Protože jen Vyšší síla (Pán Bůh) reálně uzdravuje!
V této souvislosti si dnes mnozí lidé kladou otázku, jakým způsobem vlastně prováděl uzdravování Ježíš Kristus. Tedy člověk, který v dějinách právě svými zákroky uzdravování proslul. Na rozdíl od dětsky naivních věřících nepochybuji o tom, že Ježíš uzdravoval nějakým porušováním zákonů stvoření. Tedy vytvářenými „výjimkami“ z chodu zákonů jeho Otce. Jsem přesvědčen, že uzdravoval právě skrze jejich znalost. A skrze znalost možností uzdravení se lidem Stvořitelem daným odedávna. Ježíš byl na rozdíl od masy duchovně nevyspělých nepochybně vybaven jasnovidnou schopností přímého vidění toku různých sil. Duchovního i biologického života. A také schopností vidět aktuální odchylky funkce ducha nemocných. Jinak by neříkal: „Co činím já, můžete také. Ba ještě více!“ Neboli měl nepochybně na mysli možnost využívání neviditelných uzdravujících sil Boha Otce.
Tedy ponořme se nyní také do možností uzdravování skrze využití znalosti zákonů stvoření! Znamená to ovšem, že na počátku cesty musíme nejprve prohlédnout duchovní příčinu nemoci! A následně pak najít cestu k uvolnění cesty k působení ozdravných sil.
Nepochybně nedosahujeme v současnosti plných ozdravných výsledků jen proto, že po nehmotných příčinách vzniku nemocí materialisti a my všichni nepátráme! A pokoušíme se zahladit (léčitelskými rituály a léky) jen na těle vyjevené následky poruch funkce duše a ducha. Tímto jednostranným přístupem k více úrovňovému jevu, jakým je bezesporu nemoc, vlastně překážíme nalezení komplexní cesty k definitivnímu uzdravení všech nemocných! Je tomu tak proto, že lékařské elity se myšlením odklonily od přirozeného, tj. Stvořitelem očekávaného přístupu k uzdravování. Tím je posloupnost odstraňování zdravotních poruch jako výsledku odchylek chování lidí od respektování zákonů stvoření. Náboženství jej nazývá „boží vůlí“, ale já bych jej pojmenoval „boží očekávání“. Neboť Bůh sám nám dal možnost odklonu od správného! Udělením svobody i k nesprávnému rozhodnutí. To se děje vždy při inkarnaci naší duše do těla, neboli při božím „povolení“ života v hmotné dimenzi reality. (V těle.) Mystickým obrazem v bibli bylo toto rozhodnutí vyobrazeno jako „pád andělů z dokonalosti ráje do duality dobra a zla ve zemi“.
Prozřetelností bylo samozřejmě zneužití svobodné vůle „svobodnými“ duchy v těle ke zlému anticipováno (dopředu připuštěno). Pro mnohé je překvapením, že právě z lásky Tvůrce k nám lidským duchům byla nám nastaveno nejen upozornění, ale i cesta k opravě rozhodování. A to tím, co vnímáme jako tělesně a duševně nepříjemné! Také jako „trest“ boží. A mezi těmito „tresty“ jsou zejména nemoci, bolesti všeho druhu, životní neštěstí. Tyto nepříjemné okolnosti života jsou tu proto, že mají odkloněnému lidskému duchu připomenout, aby se zastavil, přemýšlel a opravil. (Meditace, modlitba, pokání, očista, oprava směru života.) Neboli aby se v myšlení, cítění a konání vrátil do očekávání Otce stvoření. Nepříjemnostmi nemocí jsme tedy všichni naším pravým Otcem v první řadě nabádáni k poučení se. My to ovšem z nepoznání vnímáme jako nezasloužené trestání „odněkud“.
Na základě výše uvedené úvahy nám pak už snadno dojde, že Ježíš Kristus léčil přímým působením silným vyzařování své dokonalé osobnosti na duše nemocných. Tím způsobil v jejich duchu a duši opravu způsobu jejich činnosti. Čímž odstranil překážku k spuštění chodu sil „samo“ uzdravení. Uzdravením ducha a duše uzdravovaných bylo obnoveno přirozené proudění energií biologického života (běh meridiánů) a nemoc zmizela. Přihlížející viděli zázrak, neboť místní felčaři léčebnými zásahy příčiny nemocí nedovedli uzdravit.
Vydejme se tedy Ježíšovými stopami i v současnosti také správnou cestou k „zázrakům“ uzdravování. Na počátku je třeba si připomenout, že nemoc začíná vadnou činností ducha. Manifestací činnosti ducha jsou myšlenkami, city a skutky vyjevené pohnutky k životním činnostem. Naučme se tedy nejprve nacházet vadné pohnutky k vlastnímu žitému životu. Správné chtění neboli pohnutky k jakékoliv činnosti na zemi nelze najít jinak, než „odkoukat“ od Tvůrce vesmíru! A chod stvoření může každý vidět. Neboť Hybatel vesmíru vše existující miluje (chce, aby existovalo), udržuje v geniální harmonii (moudrost při pozorování dějů) a neustále tvoří (vše je v pohybu)! Když je reálně ve vesmíru pozorovatelné lidsky pojmenováno, tak se to stává vzorem pro lidskou lásku, moudrost a tvořivost (práci)! Z toho odvozeno, láska správně fungujícího lidského ducha tedy musí neustále „téci“ ke Stvořiteli (vděčnost za život), k lidem (eros a filia) a všemu existujícímu živému i neživému (agape). Prvními poruchami činnosti nemocného ducha jsou tedy nevíra v Boha neboli ve smysl světa a vlastního života, ve spravedlnost dění ve světě. Z toho automaticky vzniká opak, tedy nenávist k čemukoliv. Tedy odstraněním jakýchkoliv pocitů nenávisti (negace lásky) z ducha a duše se začíná léčba těla! Všeláska vlastně otevírá cestu pro samo vyléčení, neboli zázrak. Je to ale jen první krok.
Druhým krokem je úsilí o poznání způsobů běhů životních energií neboli poruch meridiánů. Toky životní energie obnovují neustále harmonii orgánů, žláz s vnitřní sekrecí a nervového systému. K takovému prohlédnutí postoupíme jen úsilím o moudrost v rovině duchovního života (náboženská rovina), v rovině duše (psychologie a psychoanalýza) a v rovině těla (fyziologie). Neboli dojdeme k poznání, že musíme vyčistit ducha a duši správným myšlením, životosprávou, vyhnutím se jedům a parazitům. K tomu nás směrují poznatky duševní a tělesné hygieny a správná výživa. Skrze tyto přístupy vytváříme druhý předpoklad pro rozvinutí sil samo uzdravení.
Třetím krokem je obnovení aktivity všech soustav a součástí, z nichž se my lidé skládáme. Tj. tělesnou fyzickou prací aktivujeme svaly a klouby, tvořivým myšlením a sebevzděláním aktivujeme mozek a nervy. Citovým a společenskými kontakty s pozitivně vyzařujícími lidmi aktivujeme citovou a hormonální soustavu v člověku. (Správná rodina a společenství.)
Těmito zjednodušeně vyjmenovanými třemi předpoklady jsme otevřeli cestu pro úspěšnost jakýchkoliv konkrétních metod léčení. Neboť jimi odstraňujeme kořeny nemocí a poruch duše a těla. Následně léčbě napomáhajícím lékařům a léčitelům zbývá „jen vyhmátnout“ osvědčené cesty k usnadnění rozběhu oněch přirozeně uzdravujících procesů. Neboli najít odpovídající lékařské a léčitelské postupy, takové ty „rituály“.
K pozitivnímu výsledku nám křesťanům jistotně pomáhá stále v auře planety Gaia přítomný Ježíš Kristus. Uvedu dva mnou ke spojení používané rituály. Představím si, že konkrétní vonný a léčebný olej mi dal sám Ježíš Kristus. A označím jím bod každé ze sedmi čaker na těle. (Viz z evangelia: jsem s vámi až do konce světa!) Tím jej vlastně požádám, aby maximálně možně nastavil mého ducha a duši léčebnému vyzařování božímu. A následně si představuji, jak dýchám zlaté ozdravné záření boží a rozvádím jeho působení po těle. Nejen že se okamžitě cítím lépe, ale i přístroje ukáží zlepšení zdravotních ukazatelů. Druhý ozdravný postup spočívá v tom, že si u léčebné potraviny i čaje (i léku) představím, že mi jej také podal Ježíš. Opět nabude optimální léčebné působení na duši. Následně i na tělo. Tento rituál vlastně odpovídá modlitbě našich předků u každého společného jídla. Je-li při něm přítomen více vyzařující člověk, jídlo pak nabírá kupodivu léčebný efekt podle něho. Z tohoto pozorování je odvozeno i východní zvaní potulných mnichů k společnému jídlu nebo jejich obdarovávání jídlem. (Vlastně společenství ve stolování se „svatým“.) A je nutné poděkovat za léčebné působení „ozařovaného“.
Josef Staněk
Poslední články autora:
