…aneb, přečtěte si zajímavý, trochu i zábavný a v mnoha směrech snad i pravdivý postřeh o „prduších“
Spolužačka ze základky mi poslala mail s tímto názvem, takový článek jako pohled na nás, stárnoucí lidi. Sám říkám známým, se kterými se potkávám, že jsem důchodce začátečník. Věk na to mám. Moje manželka ještě pracuje, i když je také již v důchodu. Je to ale pro nás ideální stav. Já plním doma s radostí úkoly, které mně zadá, a ona přesně ví, po téměř pětačtyřiceti letech v manželství, co jsem schopen zajistit. A k našim dvěma důchodům přináší ještě jednu výplatu navíc.
Pět vnoučat nám vyrostlo mimo republiku a když bych ty chvíle, kdy jsme s nimi byli face to face, sečetl, tak každé z nich jsme za jejich života (od 13 do 21 let jejich věku) mohli sledovat, mluvit s nimi, tak cca tři až pět týdnů. Díky počítačům máme ale možnost být teď s nimi v kontaktu přes skype, mail, facebook…, ale neumíme hrát ty jejich hry či zařadit se do komunity „skejťáků“. A ono to tak je v pořádku, je to vývoj naprosto jiné generace. Nejsme totiž již takoví ti prarodiče z „Honzíkovy cesty“, povídky od Bohumila Říhy (z r. 1954), kdy Honzík byl posazen do vlaku (zřejmě bez přestupování) a na nějakém nádraží na něj čekal děda. Ještě zdráv a vesel, ale na tehdejší dobu děje této půvabné knížky třeba „již“ pětašedesátiletý starý pán.
Nevím, kdo ten zajímavý článek napsal. Jsou tam citováni dva odborníci – Tamara Tošnerová, která napsala knihu Jak si vychutnat seniorská léta. A ještě je tam uvedeno jméno známého psychologa, pana Petra Šmolky. O něm jsem se dočetl, že je mj. asi nejznámějším českým partnerským poradcem. Příběhy o variacích mezilidských vztahů poslouchá více než čtyřicet let. I díky tomu má dnes už téměř jasno, na čem partnerské vztahy většinou ztroskotají, v čem nejvíc a nejčastěji chybujeme a co bychom naopak měli zkusit dělat jinak. „Obecně platí pro ženy: Jakýkoli požadavek formulovat jasně. Pro muže: Je potřeba se do ženy vcítit,“ říká.
Za sebe trošku do mlýna. Nehodnotím mezilidské vztahy, i když i ze svého okolí vím, jaké problémy i ve stáří vznikají a jak je „staří“ manželé (ne)řeší. Jen přidám něco, k čemu mne přivedlo mé poznání. Karma. Teď si někdo řekne, co to sem ten … plete? Vysvětlím. Karma je neměnný zákon, který zařídí každému jednotlivci tu sklizeň, jakou si svými činy zasel. Příčina – následek! Ve svém současném životě něco provedeme a ještě teď můžeme „ochutnat“ úrodu. Něco je uloženo pro příště, něco čerpá on či ona i z životů předchozích. Vztahy – manžel a manželka, syn, dcera, matka, otec, soulad i nesoulad, harmonické i konfliktní vztahy, jsou těmi, jejichž kvalitu si jedinec přináší z minulého života. Nebudu to více na úrovni teorie pitvat. Fakt je, že tady je „škola života“. Škola, kde nás situace mají naučit odpouštění, toleranci, pochopení, nesobeckosti, trpělivosti, empatie…
Když se manželé ve zdraví dostanou do důchodového věku, může se setba projevit i v tom, co je popisováno v převzatém článku. Ale tam jsou popsány jen takové drobné nesoulady, nepochopení, možná si dělají i drobné naschvály? (Že by platilo, co se škádlívá, to se rádo má?) Jsou však známé i činy, kdy dochází až k domácímu násilí, k bití, někdy až k zabití. Pokud mají starší partneři „všech pět pohromadě“, myslí jim to, mohou ten neharmonický život ve stavu, kdy si to ještě oba uvědomují, brát jako to, co přináší k řešení ten karmický dluh. Třeba tím odpuštěním dojde k vzájemnému vyrovnání dluhu…
Poznámka – protože karma není známa a v mezilidských vztazích, řečí psychologů, není uznávána, není třeba v diskuzi toto nijak pitvat. Je to ode mne jen vhled do mezilidských vztahů, možnost proč se něco děje tak a tak, aniž by se došlo k poznání příčiny.
A jsem u překopírování článku a již nebudu rušit:
Čím déle jsou partneři spolu, tím víc se hádají. Odchodem do penze vše vrcholí. Vzdejme se snů, že ve stáří budeme se svými partnery či partnerkami sedět na zahrádkách a usmívat se na sebe. Zábavní muži se mění v nerudné dědky, starostlivé ženy v komandující semetriky.
„Kdo se s tím nesetkal, obvykle nevěří, jaké naschvály si senioři v partnerství dokážou dělat“, říká Tamara Tošnerová, psychiatrička specializující se na problémy lidí vyššího věku. „Nemyslete si, že lidé, kteří spolu vydrží do penze, pak žijí jako dvě hrdličky. S hrdličkami se opravdu nesetkávám, když už, tak každá sedí na svém bidýlku.“
„Co dnes děláš k obědu?“ ptala se nedávno jedna penzistka druhé. „Vařenou brokolici.“ „To říkáš často, vy ji máte rádi? Můj muž vařenou brokolici přímo nesnáší.“ „No právě, můj ji také nesnáší, proto ji dělám.“
Pětačtyřicetiletá učitelka popisuje vztah svých pětasedmdesátiletých rodičů: „O víkendu jsem je pozvala na chatu. Za dva dny spolu promluvili celkem pět vět. Když jsem se mámy ptala, proč jsou pohádaní, nechápavě se na mě podívala. Vždyť spolu nemluvíte, říkala jsem. A o čem s ním chceš, prosím Tě, mluvit, odpověděla.
Čtyřicetiletého muže šokovalo, když náhodou vyslechl hovor své matky a jejích kamarádek. Slyšel, jak mluví o jeho otci: „Nemít vás, holky, nedostanu se vůbec mezi lidi. On už nechodí nikam, a když se oblékám, říká, zase jdeš utrácet, co?“ „Pořád tak šetří?“ „Je to rok od roku horší. Zapisuje všechno, co jsme koupili, dřív psal jen větší výdaje, teď už i sirky a každý rohlík.“ „Počkej, vydrž. Až bude po něm, prodáš ty jeho obrazy a pojedeš k moři.“
„Pořád si to říkám, ale jednou mě rozčílí tak, že bude po mně dřív než po něm. Překvapený syn se rozhodl situaci řešit: „Tati, neměli byste si s mámou třeba někdy někam vyjít?“ „Blázníš? Jí by udělalo radost, kdybych za ní běhal jako pes se slevovým letákem v zubech. Pořád nosí domů nějaké krámy a nechápe, že v našem věku už přece vůbec nic nepotřebujeme kupovat.“ „Jak nepotřebujete? Mluvíš, jako by ses chystal umřít, vždyť je Ti teprve přes sedmdesát.“ „No však jo. To jen máma si pořád myslí, že je mladice.“
Nejde o náhodné nářky několika nespokojenců, jde naopak o jev velmi častý. Psychologové tvrdí, že je pro současnou společnost dokonce typický. Tak výrazné neshody mezi partnery vyššího věku, kteří mají za sebou dlouholetý vztah, dřív časté nebyly, protože se lidé nedožívali tolika let, jako nyní. Důchod je fenoménem teprve od poloviny dvacátého století. Lidé dřív neřešili, jestli si v penzi rozumějí nebo jestli půjdou společně do obchodu či na procházku, protože velmi často umírali už v době, kdy ještě pracovali. Jenže teď, když už nám partnerství vydrželo třicet i více let, přečkali jsme v něm všechny životní pohromy, hádky a pokušení, čeká nás jeho nejrizikovější fáze: pobyt v penzi…
Co si s tím počít? Nikdy jsme přece netrávili celé dny sami dva spolu jen tak doma. Starali jsme se o děti, dělali s nimi po večerech úkoly, řešili jejich problémy v pubertě, vydělávali na jejich studium, budovali chaty a chalupy, měli přátele a koníčky. Ale především jsme velkou část dnů trávili v práci. Být jen tak spolu s partnerem či partnerkou celé dny, to neznáme. Psycholog Petr Šmolka, dlouholetý šéf partnerské poradny, tvrdí: „Někdy opravdu až po mnoha letech soužití koukáme, co se to vedle nás vlastně vylíhlo. Věk má totiž i své stinné stránky. Často stačí, že většina vlastností se s postupujícím věkem zvýrazňuje. Nevěřte tomu, že z poněkud cholerického muže bude ke stáru dobromyslný méďa, kterého nic nerozhází. Mnohem pravděpodobněji z něj bude zlostný stařík. Umocnit se může i žárlivost a podobné vztahové a individuální lahůdky.“
S přibývajícím věkem se výrazněji projevují vlastnosti. Neplatí, že po třiceti a víceletém partnerství jsme jeden na druhého tak zvyklí, že se nemůžeme překvapit. Pravda je taková, že každá vlastnost či zvyk, který nám na partnerovi či partnerce trošku vadil, případně připadal roztomile zvláštní, časem naroste do obludných rozměrů a začne nás rozčilovat. Všechny rozdíly mezi mužem a ženou se ve stáří prohlubují. Žena chce něco řešit a mluvit, muž ne. Při hádce muž odchází. Ideální je, když má kam. Do garáže, do dílny, když má nějakého koníčka. Mnohem horší je, když nemá kam jít. Starší muže vidíte často na procházkách v přírodě, naopak starší ženy častěji chodí po nákupních centrech, koukají do výloh. To muži přímo nesnášejí, zatímco ženy nesnášejí procházky v lese. Když v penzi chodí každý sám, kde to má rád, je to ideální. Potíž je v tom, že muži si pod pojmem spokojený život v penzi představují něco jiného než ženy. Z mužů, kteří byli úspěšní v práci a zábavní ve společnosti, se ke stáru stávají morousové.
Nemůžou za to. Může za to jejich hormon testosteron, který s přibývajícími lety ubývá. A to se projevuje tak, že muži jsou podráždění, nemluvní, nespokojení. Partnerky, ba celé rodiny se diví, proč sedí celé dny v dílně, v garáži, zavření v pokoji nebo jsou tři hodiny na procházce. Když se jich někdo zeptá, jestli nejsou nemocní, je zle. Stárnoucí muž si zásadně nepřipouští, že by mohl být nemocný. O mužském stárnutí se v posledních letech mezi lékaři mluví víc než o stárnutí žen. Jeden z mýtů o stárnutí je, že se s ním ženy vyrovnávají hůř. V době, kdy se jde do penze, to rozhodně neplatí. Žena má totiž i v důchodu co dělat. Stále nakupuje, plní pračku, vaří, pomáhá s vnoučaty.
Nepřemýšlí o tom, na rozdíl od mužů, jak to v jejím bývalém zaměstnání ještě může fungovat. Na internetu se dají na stránkách určených střední a starší generaci najít rady, jak se připravit na manželství v penzi.
Otázkou je, zda tento typ rad k něčemu je. Většina oslovených penzistů se shodla, že ne.
Všem pěkné stárnutí v harmonickém vztahu až do posledních dnů!
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
