V předchozích šesti „Útržcích…“ jsem si zvolil pro letošní jarní a letní měsíce obsahem zdánlivě malý výlet s použitím především slavné Bhagavadgíty. Ale nejen jí. Jsou duchovní díla, jejichž pozorné pročtení nabídne čtenáři cestu a tak říkajíc, může mu otevřít i dveře do nitra, tam, kde na každého čeká moudrost.
Člověk neustále hledá. Ať již ve sféře materiální, která je mu blízká a tvoří jeho oblast bytí, či v té mimo tuto hmotu světa, v duchovnosti, jako ve světech mimo naše rozumové chápání. Chce mít z té první sféry různé věci, nejen ty nutné pro život, ale i ty často zcela zbytečné. Vlastnění předmětů, snaha po jejich získání a opatrování jej odlišuje od zvířat, která ve svém světě jednají přirozeně, pudově a získávání a vlastnictví jakýchkoliv věcí jde zcela mimo ně. Člověk hledá cíl a smysl světa v něm a kolem sebe sám, ať již po nabytém vzdělání, ať již jako badatel na poli analýzy získaných životních zkušeností, či jako člen různých formálních i neformálních organizací a skupin. Zvíře žije ve světě takovém, jaký je a například otázky vzniku života, co je po smrti… aj. jsou mimo jeho zájem. Ono prostě je.
Člověk neustále rozlišuje. Byly mu dány smysly a inteligence, kterými hodnotí to, co je pro něj dobré a co méně dobré. Má cit, určitou dávku intuice, paměť a svědomí. Něco z toho může být u někoho vyvinuto více, něco méně. Něco, co získá či vybuduje, je nákladné a okázalé. Naopak, některý člověk nemá přístup k takovým možnostem a jeho život je o mnoho skromnější. Zvíře má jen jediný zájem, nasytit se, a to podle své přirozenosti, a dále být naživu. Staví-li si hnízda, nory, jsou vždy jen pro ochranu života například narozených mláďat či pro přežití nepříznivých klimatických podmínek.
Člověk neustále poznává. Je to jeho přirozená vlastnost. S postupujícím věkem se umí lépe orientovat, má za sebou životní zkušenosti v celém komplexu – od získávání vlastního vzdělání a uvědomění si role svého já, od získávání místa a uplatnění se v životě, přes výchovu vlastních potomků, až k poznání stáří a smrti svých rodičů a až k uvědomění si své vlastní pomíjivosti a často již i přebytečnosti v dovršující se etapě konečného života v hmotném světě. Je dobré, když si uvědomí, kterým věcem a činům věnoval příliš času, který by až teď, na konci svých dnů a při získaném poznání, uměl využít jinak, snad i subjektivně lépe a kterého se mu nedostává.
V dnešní době je navíc člověk značně omezen civilizačními chorobami. Z větší části si je vypěstoval sám. Dokud je nemá, příliš na ně nevěří a dává průchod svým nižším touhám; po dobrém jídle a pití, někdy značně a zbytečně nadměrném, po získávání mnoha osobních prožitků, třeba v oblasti sexu, kdy často střídá partnery – partnerky, po změně stavu vědomí požitím alkoholu či drog, a také v oblasti informací, kdy tráví dost času neustálým chtěním mít přehled o dění v politice, sportu, umění…, a také často i ve zcela zbytečných zálibách, hrách, kde nejde o nic jiného, než porazit protivníka /karty, kulečník/ a nebo vyhrát peníze z hracího automatu.
Člověk pak takto naplněným životem pochopitelně utrácí svůj vyměřený čas, a také i sílu i zdraví. Nikdo neví, kolik času má ještě pro svůj život vyměřen, neustále plánuje pro zítřek, za týden, příští rok a také neví, jak velký rezervoár sil a zdraví mu ještě zůstává. Zvíře žije jen pro přítomnost. Neuvažuje o žádné budoucnosti, neplánuje ji. Ta přijde s novým dnem, novou nutností ukonejšit nový hlad a popřípadě čelit nepřízni počasí či útoku na samotnou svoji podstatu, stát se potravou.
Člověk, ale i zvíře, jsou nedílnou součástí vesmíru, kterému říkáme biosféra. Zvíře si to příliš neuvědomuje. Člověk ale má často tendenci se od něj izolovat. Je tu jeho primární „já“, tj. „mé“ tělo a „můj“ duch či „má“ duše, „má“ mysl a vědomí. Mimo toto „já a mé“ cítí, že je tu ostatní život, bytosti lidské i zvířecí říše a neživá hmota. Nad tímto egocentrickým pohledem se může vznášet otazník pochybností, zda je takový pohled správný? Vždyť člověk se nemůže oddělit od svého bezprostředního okolí. V biosféře je vázán a ta je tím, co mu dává limity pro kvalitu života. Ale ani vzdálené prostředí nelze opomíjet. Jsme se vším spjatí, neustále probíhá různá výměna, je na všech možných úrovních; nepřetržitý, stálý proud částic, různých molekul a atomů přijímá tělo nejen v podobě tekutin a pevné složky stravy, ale jsme přímo ponořeni v plynném i zcela subtilním prostředí ještě i nepoznaných vlivů, které přicházejí a o kterých naše „já“ nemůže rozhodnout. Žít jako fyzická, konkrétní bytost, to znamená neustále přijímat, měnit a vylučovat; naše žití probíhá v neustálém pohybu viditelné i neviditelné úrovně a provází nás neustálá nestálost. Izolovanost je neslučitelná se životem. Život všeho a všech se dá nazvat jako malé víry či bubliny našich projevů energií v obrovském oceánu zcela jiných energií a sil, vědou ještě nepoznaných, které ale v samém důsledku v dlouhém procesu tento život stvořily.
Člověk je okouzlen a je pyšný na sebe sama. Na své počítače, na jejich rychlost. Na přenosy obrazů ze vzdálených koutů světa. Na stroje, které ho dopraví rychle na značné vzdálenosti. Na domy plné věcí. Na bazény, parky, své domy… Na zbraně, které umí v jediném okamžiku zabít tisíce nepřátel. Na léky, které něco léčí, ale současně vedlejšími účinky zdraví mohou ničit. Na výrobu potravin, do jejichž přirozenosti zakódoval nepřirozené vlivy. Na svoji civilizaci, která ničí sebe sama. Na svoje hry, na své ženy a muže, na krásu jejich pomíjivých těl a okouzlující módu… Co řekl Kazatel před mnoha léty:
Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. Marnost nad marnost! řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se. Veškeré řeky do moře míří, moře se ale nepřeplní. Tam, odkud pramení, se řeky vrací, aby pak odtamtud znovu plynuly. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Copak je něco, o čem se dá říci: Pojď se podívat na něco nového? Vždyť to tu bylo už celé věky, bylo to na světě dávno před námi! Není památky po našich předcích, tak jako nebude po našich potomcích: Ani památky nezbude po nich mezi těmi, kdo je nahradí… Kazatel, Starý zákon, kapitola první, verše 1 až 11
Bhagavadgíta ústy Nejvyššího Pána, z jejíž moudrosti jsem čerpal do drobných útržků, zve lidi, kteří se do ní ponoří a poznají s ní a přes ni svět, a současně jim říká v posledním zpěvu, že je třeba se vzdát činností, které se zakládají na hmotné touze; nazývá to odříkáním. V životě neustále člověk koná, ale je dobré naučit se upouštění od výsledku všech těchto činností; moudří to nazývají zříkání se.
Je nutné plnit povinnosti, které život vyžaduje. Být dobrým synem, dcerou, mámou či otcem. Nepoddávat se vášním, chtíčům, chtění, nepodléhat hněvu, závisti, nelpět. Uvědomit si vzájemnou propojenost života. Pokusit se pochopit význam slova JÓGA a pokud dospěje člověk k tomu, že vše nemusí být tou marností, může hledat na cestě například karma jógy bez sobeckosti s oddanosti ke Stvořiteli, jít za transcendentním poznáním, které očišťuje a osvobozuje, vydat se cestou meditace s cílem ovládnout mysl a smysly a nesčetné nabídky tohoto malého falešného „já“. Na milosti Boha je pak, jestli naše pokání, trpělivost a láska dosáhne pokorného nazírání na svět a jestli potkáme člověka, který nás dovede na správnou cestu. Je potřeba narodit se za života znovu, ochutnat živou vodu a pravý chléb Otce, naučit se poslouchat hlas Božího Syna a jeho Slovu bezvýhradně věřit.
„Člověk má v sobě mnoho koží, které pokrývají hloubky srdce. Člověk zná mnoho věcí. Sebe však nezná. Ba třicet nebo čtyřicet koží, takových, jaké má vůl nebo medvěd, a právě tak tlustých a tvrdých, pokrývá duši. Sestupte do vlastního nitra a učte se tam poznávat sami.“ ECKHART
Pěkný zbytek léta.
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
