Skoro všechna náboženství a některé filozofie mluví o vtělených bozích, neboli „synech božích“. Jak vůbec naši předkové a zakladatelé civilizací a filozofických soustav přišli na tuto myšlenku? Divím se, proč to nerozebírají naši „dialektici“, kteří nevěřící na nic, než atomy. Vždyť už jen taková myšlenka je musí rozzuřovat. Vžijte se do myšlenkového stavu ateisty už jen při vyslovení pojmů jako „vtělený bůh (Krišna), „syn boží“ (Ježíš Kristus) apod. Jak si takový člověk vůbec vysvětluje to, že „atomy v mozku jiných lidí“ vůbec na takový princip přišly?
K této myšlence a představě nelze totiž vůbec dojít jinak, než v důsledku pokusu o řešení otázky po smyslu existence člověka a každého jedince zvlášť. Jen tehdy, dospěje-li naše mysl k závěru, že naše vlastní existence a existence všech ostatních lidí má i jiný než zvířecí smysl. Tj. nežli býti pouhou živinou pro „sežrání hmotných těl šelmami nebo červy“. Což je vlastně nevyslovovaný „smysl“ existence materialistů a ateistů. A jaký smysl bytí má vlastně existence člověka z pohledu těch hlouběji se zamýšlejících?
Ti ze šťastných ještě v těle žijících, kteří za různých okolností zažili odpoutání duše (vědomí) člověka od těla, to po tisíciletí měli možnost pochopit. Mnozí také více či lépe pochopili a sdělovali své vidění reality ostatním. Totiž zjištění, že oni sami a člověk obecně není jen tělo a že jeho podstata (vědomí) existuje i po zničení těla. O tom od nepaměti ostatně svědčilo zjevování, a dokonce hovoření duší mrtvých i o věcech, které za svého života nemohly zažít. (Častá varování duchů zemřelých předků.) Proto za takových okolností u normálního, ateistickou hypnózou nepoškozeného člověka musí vzniknou otázka: Odkud se tito duchové dávno zemřelých berou, kde se současně nacházejí? Odkud je „vyvolávají“ spiritisté? Neboli vynoří se otázka po způsobu „záhrobní“ existence duší našich známých nebo předků. Taková otázka je znakem normálního myšlení a logiky neindoktrinovaného člověka. „Vysvětlení“ lidí typu Sisyfos, že celá zjevení jsou hrou nedookysličených mozkových buněk může přijmout jen „dialektik“. Tedy člověk, vyznačující se schopností „vysvětlit všechno“. (Tč. typ žádaný v politice.)
Normální člověk však musí dojít k logickému závěru, který jsem udělal i já. Že jako lidé žijeme pro věčnost a dostaneme se k ní skrze její hodnoty! Tedy že v současném hmotném těle je naše vědomí (duch) uvězněno jen dočasně. A dále, že k té dokonalé věčnosti, nábožensky řečeno k existenci v záři Boha Podstaty světa, se musíme dopracovat poznáním života a celého stvoření, jeho zákonů, neboli vůle Stvořitele všeho. I nás.
Jenže jak? Když se rozhlédneme, nalezneme mnoho různých názorů, a to od moudrých i nemoudrých lidí. (Nemoudří – hlavně když nám chutná!) Průšvih je v tom, že z mnoha moudrých každý tvrdil a tvrdí něco jiného! A již tisíce let! Není tedy divu, že nejvíce po Bohu toužící a tím hlouběji uvažující začali u Něj prosit o radu! Prosili o to, aby jim Bůh Podstata světa poslal takový „pevný bod“, biblicky„úhelný kámen“, od kterého by mohli začít stavět soustavu poznaní, která by při každém novém objevu nespadla. Tedy poznatků, které by je po smrti těla zavedlo do světlého záhrobí, lidově nebe.
Jenže zadarmo není nikde nic, tím méně u absolutní Spravedlnosti samotné. A tak také asi 130 roků před naším letopočtem se od hlavního židovského proudu farizeů oddělila „sekta“ esejských židů (zbožných), kteří si vytvořili duchovní centrum v jeskyních Kumránu. Celé společenství se začalo intenzivně modlit k Bohu za to, aby byl právě k nim tento Mesiáš poslán. A tak se stalo, že se člence komunity Marii narodil mimořádně disponovaný syn jménem Jošua (Ježíš). Nejprve žil v přísném ústraní, ale po křtu od neformální hlavy esejských tzv. Jana Křtitele v řece Jordánu začal bez násilí učit poněkud jiné zásady života, než byly židy žity dosud. Není divu, že byl „majiteli pravdy“ neboli církevními hodnostáři židů a státní mocí napaden a zabit. Jako v tehdejších dobách až dodnes tisíce jiných podobných „neuctivých k mocí hlásané pravdě“. Leč tokem desetiletí a staletí se stala divná věc. Na ostatní hlasatele kde čeho se zapomnělo, na Ježíše nikoliv! Proč asi? Naopak počet stoupenců jeho myšlenek a návodů k jednání, zachycených v tzv. evangeliích (radostných zvěstích), přes jakékoliv perzekuce rychle rostl. Až se jeho přístupy k životu staly nejrozšířenější soustavou duchovních hodnot v celé římské říši. Pod názvem „křesťanství“. „Dialektici“ tento úkaz zaručeně „nějak“ psychologicky vysvětlí. To je dobře, alespoň se zasmějeme.
Jak ovšem křesťané v důsledku svého počtu začali mít společenský vliv, vyvstal přirozený jev. Náhle „prohlédli“ i ti, kteří v nastalé situaci spatřili možnost získat něco pozemského a nadpozemského „snadno a rychle“. Do křesťanské církve vtrhli nehodní, začali ji zneužívat a deformovat. Tak dnes máme nejen stovky „zaručeně“ pravých vykladačů Ježíšova poselství (církví), ale miliony pachatelů zločinů všeho typu, kteří se za následovatele Ježíše Krista prohlašovali a dokonce považovali. Jak se v tom vyznat?
Jedině podle toho, že Ježíš řekl, že je se svými následovateli až do konce světa. A je! Kdo se v čistotě mysli soustředí na jeho osobu, ucítí jeho vliv na své myšlení a cítění. Možná jej i uvidí. Právě pro tuto možnost se mu právě On stane v životních rozhodováních oním „kamenem úhelným“ pro činění správných kroků v životě. Ty jej naučí rozpoznat nesprávné výklady „moudrých tohoto světa“ (ověšených tituly mocných). Ježíšovo vedení jej pak po oddělení od umírajícího těla vyvede do záhrobního „království čistoty a lásky“, do dimenze pod září Světla, podstaty všeho existujícího. Ostatně podle zákona vzájemné přitažlivosti duchovně stejnorodého. Před dvěma tisíciletími narozený Ježíš se pro takové stal Kristem, synem Boha, Otce všeho. Stal se oním vyprošovaným vysvoboditelem duší z řetězu nutných vtělení. Ta se ostatně dějí vždy jen do bolestmi a životními strastmi obdařeného hmotného těla. Až do dosažení stavu, kdy duše (vědomí) plně vedená Ježíšem již v důsledku své vibrace (čistoty) může zůstat natrvalo ve Světlu blízkých úrovních stvoření. Tedy ve stavu věčné blaženosti. Tak to vidím já.
Ostatní ani současní „dialektici“ a ateisti o svou šanci nepřijdou. Mají svobodnou vůli k žití svých současných názorů a o následky toho nepřijdou. Nepochybuji, že Bůh Podstata světa je také má rád! Proto existují. Když nezmoudří nyní, dá jim zajisté příležitost skrze inkarnace do nového těla znova zkusit najít cestu ke Světlu. Mám ale pochybnost, zda se jim to podaří, aniž mezi z Panny zrozenými rozpoznají Syna božího, ukazatele pravé cesty bez oklik.
Josef Staněk
Poslední články autora:
