Je dále nutné slabikovat v učebnici a snažit se o hledání pochopení významu slov a pojmů pro základní poučení? A hledat nutně například podle abecedy? A jako Adam, anděl, apokalypsa; B jako Bible, bohatství, Buddha; L jako Logos; M jako meditace; P jako peklo či Z jako zasvěcení… atd. Nějak na přeskáčku, podle momentální nálady? Tvůrci jakýchkoliv slabikářů propracují své dílo tak, aby se konečný efekt dostavil až po zvládnutí celé knihy. Těžko lze hodnotit kvalitu nádherné symfonie, její stavbu a harmonii, když se zaměříme jen na vnímání fagotů a tympánů, či bude i velmi zkreslené hodnocení úžasné sochy, když se soustředím jen na její materiál.
Ten z lidí, kdo se chystá vstoupit na cestu poznání sebe sama také brzy dojde ke zjištění, že vše má svoji posloupnost a vše do sebe postupně zapadá. Mělo by. Po dítěti, které se právě sotva naučilo číst, nebudeme přece chtít, aby objasnilo děj a složitost postav z nějakého románu Dostojevského. Po zvládnutí základů v rovině prvotní teorie se vždy postupně více a více přidává praxe. Opět v posloupnosti kroků, od věcí jednoduchých až k těm složitějším.
V první části jsem nastínil situaci, ve které žijeme, tedy úroveň světa kolem nás. Je to velké téma a čtenář si mohl uvědomit, jak významnou roli zde hraje lidská mysl. V souvislosti s ní jsem uvedl i nutnost získat rovnováhu ve svých činech, ale nutně i v myšlenkách, které jim předcházejí.
Ježíš Kristus učinil ve svém výkladu Zákona obrovskou zkratku; miluj Boha celým svým srdcem, myslí a duší a miluj bližní své tak, abys jim nečinil to, co bys nechtěl, aby oni činili tobě /volná citace/. Jestliže jsem se pokusil o to, aby si čtenář uvědomil svět kolem sebe a roli lidské mysli, která byla člověku dána, aby poznal dobro a zlo, tak pak je již na každém, aby s tím v každodenní praxi svého života nějak nakládal. Duše, která se poprvé inkarnuje do lidského těla, je silně překvapena novými možnostmi vlastního výběru toho, jak a o čem bude přemýšlet, pro jaké činy a skutky se rozhodne. Nejjednodušším kritériem je působení líbí – nelíbí. Velmi brzy však pozná, že i ten „vrchol“ stvoření, člověk, jednou zemře a odevzdá svoji propůjčenou tělesnou schránku zemi či plamenům ohně. A pro toto poznání je dobré si uvědomit hned na počátku další dva pojmy – spása a Spasitel. Pro to velké písmeno S mám jedno vysvětlení; skutečný Spasitel je pro člověka pravým pokladem, perlou, je tím, kdo byl seslán mezi lidi do této úrovně Nejvyšším s jedinečnou rolí.
Dnes proto hledání odpovědí na otázky – nabízí Spasitel spásu? Ano, jinak by jím nemohl být. Může existovat spása bez Spasitele? Ne, pokud si to někdo o něčem myslí, pak to není spása.
Od vzniku mnoha náboženství, od doby, kdy je přijali lidé v různých kulturách a civilizacích, dříve či později, ale i dnes, a to i přesto, že jsou jeho někteří vyznavači chudobní, vynakládají na stavbu a údržbu chrámů a kostelů značné prostředky a práci. Tam se pak podle kněží, ideologů jejich náboženství a různých dogmat scházejí, při různých rituálech, až s Bohem. Stoupenci většiny náboženství světa mají také tendenci prosazovat svůj názor, že jen jejich Spasitel byl skutečně seslán pro ně Bohem a všichni ostatní jsou falešní či dokonce méněcenní. Mystici oproti tomu zdůrazňují, že živí lidé by se měli učit od žijícího učitele. Evangelista Matouš to za budoucí křesťanské náboženství pojmenoval v kapitole a verši 7:15-16. /Pod rouchem beránčím jako draví vlci… A po ovoci poznáte je…/
Také by se mohlo zdát, že společným rysem všech náboženských přesvědčení bylo, a dokonce stále je, že zesnulý Spasitel, jako svatý muž je schopný i nadále pomáhat druhým. Podobně i mnohé kulty Egypta, Řecka a Říma vkládaly svojí víru do svatých mužů minulosti, kteří podobně jako Ježíš vedli životy plné zázraků a přetrpěli i tragickou smrt. Věřící lidé i v dnešní době jdou pro spásu či zázračnou pomoc tím, že konají poutě na různá svatá místa, ke kterým se vztahují až zázračné příběhy a jsou ochotni provádět i rozličné oběti, které dodatečně vymysleli „jen“ lidé.
Pevné místo pro pozemskou činnost Spasitele lze najít v mnoha naukách minulosti. Tak i v náboženství zoroastriánů, kde v Zend-Avestě Zarathuštra prorokuje, že panně z jeho semene se narodí Spasitel. Konkrétně na adresu tři mágů, kteří se přišli poklonit narozenému Ježíšovi, říká již předem:
„Vy, moje děti, budete první poctěni tím, že uvidíte božskou osobu, která se objeví na tomto světě. Hvězda půjde před vámi a přivede vás na místo jeho narození; a když ho najdete, věnujte mu své dary a oběti, protože je skutečně vaším pánem a věčným králem.“
/Jen tak mimochodem, tyto mágy a jejich dary použil ve svém evangeliu pouze sestavitel Matouš./
Co však má skutečný Spasitel, čím disponuje, aby mohl nabídnout pro určité lidi pravou spásu? Je to třeba vědomí a spojení se se „Slovem“, které bylo na počátku u Boha a které si v určitém vybraném člověku /jeho tělesnosti/ vytváří osobní příbytek tohoto tzv. Ducha Svatého. Tento člověk je pak skutečným Mistrem, v pravdě Božským Synem. Požehnaní jsou ti, kteří prostřednictvím něho vše za života v těle pochopili a poznali tak sebe sama. V apokryfních a gnostických spisech je Ježíš – jako Spasitel – běžně ztotožňovaný se Slovem či Moudrostí. Tady cítím povinnost se vrátit k ujasnění, proč „MOUDROST“, ta, v ženském rodě, má v popisu jmen nejvyšších úrovní obrovskou důležitost:
„V semitských jazycích mají všechny předměty, věci…, svůj rod. V těchto jazycích je rod velmi důležitý. Hebrejské a aramejské výrazy pro Ducha Svatého a tvořivou Moudrost Boží /Slovo/, jsou ženského rodu. Na druhé straně, Bůh je mužského rodu. Proto je Bůh nazvaný Otcem a Jeho tvořivá Energie, ta, která dává život celému stvoření, je Matkou všech věcí. Ona je také, řečeno metaforou, čistá a panenská, protože rodí všechny věci bez jakéhokoliv cizího přičinění.“
Téměř dokonalý pohled nabízí manichejský žalmista, který vyzývá Spasitele. Co jiného si přeje, než spásu:
„Zachraň mě, ó, požehnaný Kriste, Spasiteli svatých duší. Vystoupím do nebes (vnitřních regionů) a zanechám tělo na zemi. Zvuky trubky, slyším je, volají mne na věčnost. Odhodím moje tělo na zemi, které bylo do země stvořené.“
I hudba nebeských sfér provází spasenou duši v jejím výstupu. Na tomto světě jsou učení, cesty či filosofie a náboženství zastoupeny v opravdu hojné míře – a „všechna vyprávějí“ své slovo. Lidé naslouchají… a ptají se – je to spása? v čem je? A když přijde ve vzácné chvilce prozření jako „jeden pravý Hlas“, „Ztělesněné Slovo“, tedy dokonalý Spasitel, učí o podstatě všech věcí, protože vše zná. Je tím, který zná oddělit zrno od plev a nabídnout za svého pozemského působení pro lidi právě žijící pravé učení.
Ale lidé Ho, kupodivu, pak často neposlouchají, nedůvěřují Mu, protože jsou v zajetí mysli, která je okouzlena možnostmi falešného poznání falešným duchem ve světě hmoty. A jsou ke své škodě ochotni, pro uspokojení svých smyslů, dál páchat různé hříchy, které je odvádí od dokonalé cesty Slova. Jediným únikem od břemena hříchu a následujícího nekonečného koloběhu narození a smrti je spása! Tu je nutné opět sdělit, že cesta k ní musí být nejdříve objasněna. Sdělenou pravdou její pravé podstaty. Není důležité používat k tomu žádné člověkem vymyšlené symboly. Vždyť spásu nabízel a neustále nabízí osvícený Spasitel. Být spasen znamená z mystického hlediska být zachráněný z říše rození se a smrti, z tohoto Satanova regionu, a být tak navrácený zpět k Bohu, do původního domova duše.
Není proto projevem spásy to známé /z evangelia Jana/… když mrtví slyší Hlas Syna Božího, a ti, co ho slyší, budou žít…? Jak prosté může být vysvětlení – mrtví jsou všichni ti, kteří žijí bez vědomí Ducha v lidském těle. V nevědomosti. Přijmou-li však učení a žijí podle něho, dostávají se na cestu spásy. Nebudou již nadále žít zde na zemi, jejich život, již bez lidského těla jako hmotného vězení, se bude odvíjet ve svobodném světě duchovních regionů.
Kdy se nachází člověk na cestě spásy? Snad již je to poslední otázka. Tehdy, když porazí v sobě „falešného ducha“, kterým je označováno ego. Falešný duch sráží člověka stále a stále do světa hmoty, k plnění nespočtu smyslových přání. Pak teprve, po přijetí ideálu Mistra, jeho učení, dostává se člověk k naplnění svého života.
Osvobození ducha z hmoty
Mnoho členů lidské rodiny dnes věří, že vše existující je jen hmota, že život vychází jen z ní. Ač je v různých stavech, skupenstvích, o různé hustotě, stále je to jen a jen hmota a různě popsaným dějem se v ní postupně /prý/ uskutečnil vznik až jejího vrcholu, vědomého života. V jeho široké škále rozmanitosti, a to za působení různých měnících se podmínek, teplot, tlaku, elektrického a magnetického působení, atmosféry, vody a s působením chemických procesů. Tito takto věřící lidé to mají jednoduché a o nějakém osvobozování se nemusejí vůbec přemýšlet. Sami se cítí hmotou, kolem sebe vidí hmotu, měnící se, přetvářející se. Jednou i oni jako hmota skončí a dostanou se do procesu zásadní změny, ale to již bez jakékoliv účasti při jejím vnímání.
Kdo však věří v Ducha, který byl „Na počátku“, a to proto, aby se stal prvotní příčinou procesu stvoření v celé rozmanitosti a s jeho hlavním posláním, kterým je jeho oživující, doslova tvořivý princip, ten se vnímáním světa dostává do roviny, kdy začne uvažovat o vzájemném působení ducha na pozdější hmotu, pro tento svět nevyhnutelným. Nabízí se zdánlivě jednoduchá otázka na existenci podmínky nezbytně nutné ke vzniku života – co je principem přitažlivosti? K odpovědi není nutné hledat žádný složitý zákon či teorii fyziky. Je to LÁSKA. A v tom smyslu, při uvědomění si všech souvztažností, vyplyne jeden axiom. Prvek lásky je obsažen již v atomu, v jeho jádru. Jaká síla drží hmotu pohromadě, ať se jedná o skalisko kdesi na Vysočině, vodstvo na planetě či celou planetu v její dráze – za vesmírné rotace a pohybu, a to i všech dalších soustav, galaxií ve zdánlivě nekonečném vesmíru? Odpověď již byla podána a zvýrazněna.
Dnešní „Slabikář“ nabídl tři významné pojmy – spása, Spasitel a Láska.
Václav Žáček /Venda/
Podle pramenů vědy o duši Sant Mat a z vlastního poznání jógy Slyšitelného životního proudu
Poslední články autora:
