Ještě se trochu vrátím. Rozdílné kultury vznikající na naší planetě jako projev dospívajícího lidského společenství, v nich postupně různá náboženství a filosofie, i třeba již dávno zaniklé, přinesly světu nauky, které, mohu-li to tak napsat, vytvářely a vytvářejí pomyslný žebřík pro hledání lidství – čím vlastně je a proč vůbec je? Po jeho stupních stoupá člověk vzhůru svým vývojem, krůček za krůčkem, století za stoletím. Jako individuum /individuální duše/ i jako třeba národ. Snad se tu nevyskytne zásadní nesouhlas, když tu ještě uvedu myšlenku a otázku, že když všichni nestojíme na stejné příčce žebříku, může být u mnoha lidí i značný rozdíl v chápání tohoto světa, v hledání odpovědí na základní otázky existence člověka, o jeho místě ve Stvoření, a to z pohledu již zmíněných různých kultur a jejich postupného vývoje, jako třeba ve své době v dominantních centrech civilizací – v egyptských, iránských /Persie/, indických, čínských, židovských, římských, řeckých…, až k poznáním v naší současné tzv. vyspělé civilizaci? A nyní již k poslední části, k MYSTICE.
Stručná definice, a že jich může být mnoho – podstata mystiky je všeobecně chápána jako transcendentní zkušenost ve sféře vědomí.
„V nejširším smyslu jde o rozšíření normálního vědomí, o probuzení skrytého potenciálu, například tím, že se člověku zvnitřní chápání za hranicemi normálního lidského uvažování a rozšíří se jeho duševní aktivita.“ /John Davidson/
Mystický stav je tak stavem určité extáze, transportu za plného vědomí k vnitřní radosti s prožíváním až silné rozkoše či nadsmyslového prožitku jedince.
„Někteří lidé chápou mystiku jako jistý tajemný druh cítění, instinktu nebo představivosti, ale mystické prozření je od představivosti rozumu a instinktivní intuice zcela odlišné.“ /L. R. Puri/
Tento indický vědec dokonce říká, že samotná mystika je nedefinovatelná, protože není ani teorií, ani vírou či rozumováním, není ani odhadováním, ani myšlením a cítěním, ani vnímáním, ani představou či uvažováním, ani zobrazováním, ani instinktem a ani intuicí. A to je podstatné, protože je to další stupeň žebříku v tom pomyslném vývoji člověka.
Mystický transport či mystické prozření. Čí transport, čí prozření? Odpověď – podstaty člověka, ne jeho fyzického těla, ale jeho nesmrtelné DUŠE! Lze namítnout, že transport či prozření je hloupost, nesmysl? Lze, samozřejmě, nikomu v tom nebráním a dokonce to může být i silně převažující myšlenka. Ten někdo namítne; mimo tento svět, který tak důvěrně známe, se nikdo nikam jinam nedostane. /Teď nemyslím, že by tím ten dotyčný oponent myslel, že se nedostaneme na planety kupříkladu i v jiném souhvězdí. Ještě je to sice v představách a možnostech vědy daleko, ale může k tomu v budoucnosti dojít!/ Kam se ale lze tím transportem či prozřením dostat? To snad existuje něco jiného mimo tento svět a jaký lze předložit důkaz, ptá se pochybující dotyčný?
Navodím běžnou situaci. Spíme. Potřebujeme při probuzení nějaký důkaz, abychom uvěřili, že jsme skutečně vzhůru a že bdělý stav mysli je rozdílný od spánku? Naše bdělost samotná je dostatečným důkazem, abychom si mohli být jistí nastalou změnou. Vnímáme tuto změnu jako fakt přímého bezprostředního vědomí. Skutečnost našeho bdění je svým vlastním důkazem.
Pro mystiky, v jejich značně rozšířeném vědomí, jsme tím, kdo spí, my všichni, a to právě teď. Až se jednou „probudíme“ vstupem do mystické transcendentní extáze, poznáme to my samotní. Neexistuje žádný jiný důkaz, který by potvrdil, že mystický transport je vyšším stavem vědomí. Ve spánku považujeme své sny za skutečnost, ale v okamžiku probuzení přesně víme, co je skutečnost a co byl sen. Je pro nás zcela jasné, že sen byl nereálný nebo aspoň, že tento svět je mnohem reálnější. Podobně, ale s daleko větší jistotou mystici vědí, že svět poznaný mystickým transportem /prozřením/ je skutečnější než náš svět hmotný. Transport je sám sobě důkazem. Žádný další logický důkaz nemůže být předložen, a ani jej není třeba.
Nikdo z nás nežádá žádný důkaz své vlastní existence. Kdo by neznal – „myslím, tedy jsem“. Proč by měli mystici hledat důkaz o transcendentní pravdě, kterou znají mnohem intimněji, než my známe svoji existenci. Navíc mystici jsou obecně známí jako uvážliví a moudří lidé a byla by to jistě zaujatost a tvrdohlavost, kdybychom trvali na tom, že oni samotní nedokážou poznat duchovní transport a mylně jej pokládají za nadvědomý stav.
Jaký důkaz o barvách a o světle může od nás žádat ten, kdo je od narození slepý? Jaký my mu můžeme dát důkaz? Žádný! Jediná možnost je vyléčit jeho zrak a ukázat mu světlo a pojmenovat mu jeho barvy. Jiná možnost není, buďto nám musí věřit, nebo spatřit barvy na vlastní oči. Podobně pro nás existují pouze dvě možnosti i v případě transcendentního poznání. Buďto uvěříme mystikům, nebo se samotní pokusíme dosáhnout mystického transportu. Jak jednoduché. Pokud totiž nevynaložíme žádné úsilí prožít vlastní zkušenost mystického transportu, měli bychom s dobrou vůlí připustit alespoň svoji neznalost. Když o něčem nic nevíme, neměli bychom tvrdit, že to není možné. Mystický transport – prozření a pak to zásadní, mystické poznání není slepou vírou, ale opravdovým poznáním, uskutečněním; není to iluze, ale transcendentní realita. Chceme-li ji poznat, musíme použít metodu duchovního transportu. Jinak to nejde.
I Ježíš za svého života řekl svým učedníkům to pro ně podstatné a hlavní:
„Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ /Jan, 14:6/
Na závěr ještě sdělím dvě důležité věci. Tou první je fakt, že metoda mystického transportu, tedy vědět jak, není něčím, co lze jen tak najít a zvednout „na ulici“. Potřebuje průvodce, žijícího člověka, který je skutečně vtěleným Slovem a který sám poznal, který ví. Jeho roli jsem tu na stránkách gnosis popsal již dostatečně. A ta druhá; mystické poznání není postupnou asimilací vědomí, jako je intelektuální poznání. Je to doslova záblesk transcendentního světla, ve kterém vidíme věci v jejich skutečné barvě v okamžiku věčného vědomí, je to poznání, které pomocí mystického Mistra mění bezprostředně celé naše bytí.
Za sebe ještě přiznám, že mystici vydefinovali pojem iluze našeho života. Ta bývá tím až červeným hadrem, který dráždí dost lidí. K tomu možná ještě příště.
Václav Žáček /Venda/
Podle duchovní nauky Surat Šabd Jógy v učení Sant Mat
Poslední články autora:
