Reinkarnace – ilustrace Zdroj: Himalayan Academy Publications, Anantashakti / licence: CC BY-SA 2.5
Duchovní věda říká, že život lidí je vlastně životem duchovních bytostí, které ve svém fyzickém těle nabývají v materiální sféře životní zkušenosti. A naše duše ve fyzickém těle jsou právě těmi duchovními bytostmi a jsou zde umístěny v takovéto škole života, ale také se dá říci i ve vězení života! Pobytem zde a prožíváním všeho dobrého i zlého postupně vyspívají a po odžití mnoha životů tak získávají určité zkušenosti a jistou úroveň poznání. Neustále se tímto obnovujícím se vývojovým procesem a reinkarnacemi na své cestě zdokonalují. A tento proces růstu je pak může, v určité fázi vývoje, přivést na cestu praktického duchovního života, která je startem a základním předpokladem návratu k samé podstatě stvoření.
A nebo je tu opačná, a s politováním dodávám, že častější možnost, při níž duše získávají poznání svého hmotného prostředí, a to ve světě působení svých nesčíslných přání a tužeb. Může se o těchto lidech říci, že žijí v nevědomosti? Z pohledu člověka usilujícího o opak, o zbarvování se závislostí na světě, může. Současně však dodám, není to žádné odsuzování. Stručně – božský původ naší podstaty je zapomenut – na přechodnou dobu. Lze proto nabídnout i jistou rekapitulaci: Máme duši, její původ není z tohoto světa a tudíž tu není její pravý domov. Duše při žití ve fyzickém těle jako svém nástroji, bez kterého v tomto regionu nemůže existovat, může dojít do fáze postupného poznání (rozpomenutí se) a cílem jejího dalšího vývoje může být návrat do místa svého vzniku – do původního domova! Často tu naznačují, že „může být, že může dojít…“ – vyplývá z toho i to, že tedy nemusí.
Pro objasnění zmíním v krátkosti známý a velmi důležitý biblický příběh z 1. kapitoly Starého Zákona, knihy Genesis, příběh Adama a Evy, který je samotným prvopočátkem cesty duše. Významnou roli v něm zastává záporná postava, chceme-li Negativní síla, biblický Had či Satan. Tento svůdce přemluví pramáti Evu k ochutnání Bohem zakázaného ovoce poznání a ta pak k tomu svede i druhou část populace, Adama! V této jedinečné alegorii nešlo, jak je to zpravidla interpretováno, jen o sexualitu, jako náplň prvotního hříchu. Mnohem důležitější je, že se jim zachtělo vlastnictví myšlenky a realizace nabídky hadího svůdce, jejíž kvalita by z nich udělala bytosti srovnatelné svou mocí se silou Stvořitele, samotného Boha! Nabídce neodolali a stali se tak vůbec prvními vzbouřenci Stvořitele, vzpurnými dušemi, které byly vyhnány za trest z Ráje. Navíc obdrželi na cestu řadu nepopulárních darů, pramáti Eva rodit potomky v bolestech a oba v potu tváře tvrdě získávat svůj chléb. Co si však tito prarodiče lidstva s sebou odnesli, co bylo podstatou prvotního hříchu a nabídky Satana, a co již nešlo vzít v žádném případě zpět?! Po ochutnání jablka získali svobodnou vůli!
Celý tento proces se stal na úrovni duchovního světa, jiných dimenzí Stvoření. Adam a Eva v této dimenzi byli v počátku příběhu čistými a nahými dušemi a teprve potom následovala jejich dlouhá cesta vyhnání, na jejímž konci byl pak i začátek – oživení lidských těl v hmotném stvoření, ve světě duality. Stále však jsou tou podstatou, Boží jiskrou, duší! Proč říkám nahé duše? Do té doby byli oba jednoznačně poslušni svého Stvořitele, byli by plni lásky a dobroty, která je hlavní manifestací jejich tvůrce, Boha. Objevila se však tendence „poznávat“, vzbouřit se, a Satan nabídl něco, čemu první lidská ega neuměla odolat. Mnohem později, až to jejich vývoj dovolil, jim bylo dáno přikázání, které je počátkem cesty návratu zpět: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je první a největší přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.“ Uplynuly stovky let a stále nedošlo k přijetí této cesty. Stále u většiny lidských bytostí vítězí ten princip svobodného rozhodování; líbí-nelíbí. Ale potěšitelné je nejen moje poznání, že naše lidská podstata je tou čistou duší! A tak i platí, podle mne, že člověk může přijmout nelehkou cestu zpět a vymanit se tak z tohoto regionu „duchovní tmy“.
Předchozí slova a myšlenky jsou ode mne, nepatrného človíčka, hledače pravdy. Dovolím si proto uvést – překopírovat část ze vzácné a inspirující Knihy Mirdad, autorem je Mikhail Naimy – kapitola „O hříchu a shazování fíkových listů“. Je inspirující!
Mistr Mirdad v ní vypráví svým společníkům – učedníkům:
Cožpak jste nečetli příběh člověka a jeho pádu, vyprávěný tak prostě a přitom tak hlubokého významu? Nečetli jste, jak se stvořený člověk živil božími plody a stal se sám malým božím dítětem? Neuměl ještě tvořit, byl pasivní a nedotvořený. Přestože již mu byly dány veškeré božské vlastnosti, nebyl schopen prohloubit svůj talent a stejně jako dítě neměl dosud tušení o svých možnostech.
Člověk trávil čas jako opuštěné semínko obklopené životodárným prostředím Edenu. Semínko v misce zůstane semínkem a zázrak života nebude probuzen k životu, pokud je neponoří do půdy vhodného složení a jeho obal vlhkost neporuší.
Člověk však neměl ve svém okolí žádnou vhodnou půdu, kde by mohl vyklíčit a zapustit kořeny. Jeho bytost neměla žádný spřízněný protějšek. Jeho ucho dosud neslyšelo hlas jiné lidské bytosti. Jeho hlas nepronikl dosud do uší jiného člověka, a nevzbudil tak jeho odpověď. Jeho srdce bilo, ale bylo to srdce opuštěné.
Ve světě plném spárovaných živočichů byl člověk naprosto sám. Cítil se odcizený, neměl žádný úkol, který by měl vykonat, ani cíl, jehož by měl dosáhnout. Eden, to pro něj bylo něco jako dětská kolébka pro nemluvně. Byl ve stavu nečinnosti, jako by žil v dobře vybavené kuřecí líhni.
Měl na dosah strom poznání dobrého a zlého i Strom života, přesto nikdy nenatáhl ruku, aby ochutnal jejich plody. Jeho chuť i jeho vůle, jeho myšlenky i touhy, to vše bylo dosud zabaleno v plenkách a čekalo na ruku, která je pomalu rozbalí. On sám však tuto práci vykonat nemohl. Proto mu byl vytvořen pomocník, společník a partner, jehož úkolem bylo pomoci mu při nalezení jeho cesty.
Kam jinam měl jít hledat pomoc, když byl již sám nadán božskou silou. Vždyť překypoval božími dary. To, co následuje, je nanejvýš příznačné.
Eva nebyla stvořena tak jako Adam, je kostí z jeho kosti a masem z jeho masa. Na scéně se neobjevuje nový tvor, je to stále tatáž jediná bytost rozetnutá vedví. Adam je rozdvojen na Adama-muže a Adama-ženu.
Opuštěná tvář, kterou nic neodráží, potřebuje zrcadlo nebo společníka. Tehdy se Adamovo jméno, poprvé vyslovené hlasem někoho jiného, rozletělo rájem Edenu, srdce, jež dosud bilo o samotě, nachází pro svůj rytmus společníka a v obou tělech bije stejný tep. Ocílka našla svůj křemen a hned začaly sršet jiskry. Je to, jako by někdo zapálil svíci na obou koncích.
Ta svíce je však jen jedna a také má jediný knot. I světlo je jen jedno, i když se zdá, že vychází ze dvou míst. Tak zrno v misce nalezlo svou půdu, kde může klíčit a odkrýt své tajemství.Tak se z nevědomé celistvosti zrodila dualita, která má sloužit tomu, aby celistvost skrze zakoušení rozdílnosti uchopila vlastní jednotu. Také v dualitě je člověk stále věrným obrazem a podobou Boha. Bůh, toto prvotní uvědomění, se promítá do Slova a Vědomí, které jsou sjednoceny ve svátém pochopení.
Dualita není trest, je to přirozený proces, jenž je nezbytný pro poznání božské celistvosti. Jen hlupák by v tom hledal něco jiného. Jen blázen by si myslel, že tak omračující děj by se mohl odehrát během tří set, tří tisíc nebo tří miliard let!
To stačí tak málo, aby vznikl bůh?
Cesta duality je dlouhá a jen omezenec by ji měřil pozemskými léty. Věčnost se neměří ani na intervaly od zrození k vyhasnutí jedné hvězdy.
Když pasivní, beztvarý Adam neschopný tvorby získal svou druhou tvář, začal být najednou aktivní, plný pohybu a schopný tvořit a rozmnožovat se. Co bylo jeho prvním činem? Ze všeho nejdříve pojedl ze Stromu poznání dobrého a zlého, a tak rozdělil celý svět, který je od té doby stejně duální jako on sám. Nic už nebylo jako dříve, nevinné a netečné. Každá věc ve světě je od té chvíle buď dobrá, nebo špatná, užitečná, nebo nebezpečná. Od té chvíle se vytvořily dva znepřátelené tábory. Do té doby byly jedno.
Had, který svedl Evu, aby ochutnala plody stromu poznání, byl jen niterný hlas duality, jež se domáhala svých práv. Duality nezkoušené, ale již aktivní a usilující o to, aby byly vytvořeny a realizoval se jejich smysl…
…Následkem tohoto činu byla smrt. Člověk, který se z boží vůle stal aktivním prvkem světa duality, umírá, a tak se stává opět pasivní celistvostí. Smrt tedy není trest, ale jen fáze duálního života. Dualita ze své podstaty vytváří věci podvojné. Pro každou věc hledá její stín, pro každý rub vytváří jeho líc. Tak Adam nalezl svůj protějšek v Evě a oba svým životem vytvořili stín smrti. Adam i Eva však přesto, že tráví svůj život ve stínu smrti, mají ještě přislíben druhý život, celistvý život boží“ Kniha Mirdad
Ne každému je dáno, aby pochopil napoprvé hluboké duchovní pravdy, které jsou ukryty v symbolech, skryty v metaforách, utajených mezi řádky i tohoto úryvku. Vždyť každá lidská bytost ve svých mnoha zrozeních prochází procesem poznání a ne všichni mají stejnou startovací čáru. Co však může udělat každý a jaký je první krok k návratu? Moudří jej nazvali a zakódovali do doporučení – „Gnóthi seauton“.
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
