Krátký článek pro časopis Nový Fénix k dušičkám. Zde zveřejněno s měsíčním předstihem.
V listopadu už je všem lidem v Evropě zřejmé, že slunce, symbol života, zachází na odvrácenou stranu světa. Proto je přirozené, že si lidé více uvědomí, že i lidský život se jednoho dne přesune na druhou stranu reality. Je tedy přirozené, tedy Stvořitelem světa očekávané, že si duchové v zatím živém těle vzpomenou na všechny ty, které znali, ba i neznali. Zejména na ty, kterým jsou za vlastní možnost života v těle vděčni.
Křesťanská církev tuto obecnou náladu sjednocuje na dny 1. a 2. listopadu, na tzv. svatodušní svátky. Prvního listopadu slavíme svátek Všech svatých. Neboli kdysi na zemi žijících lidí, podle našeho hodnocení vzorových čistých duchů. Následující den, 2. listopadu, vzpomínají duchovně živí na všechny zemřelé! Tedy takové zemřelé, kteří ve svém pozemském životě usilovali o rozvoj a čistotu svého ducha. S větší či menší úspěšností, jako my. Duchovním úsilím v životě vyjadřujeme touhu o zpětné přiblížení se lidské duše ke svému Stvořiteli. Tomuto druhému svátku na památku zesnulých se lidově říká „Dušičky“.
Abychom hlouběji pochopili smysl těchto svátků, musíme nejprve intuicí poznat pravý smysl existence člověka v říši živých tvorů. Normálně myslícímu a intuicí vybavenému je zřejmé, že tím smyslem existence bytosti člověka nemůže být jen přijímání potravy a rozmnožování. Tedy v současnosti prázdnými lidmi uctívaný „konzum“ potřeb k tělesnému životu. Konzum potravy a sexu a vyhýbání se tělesně nepříjemnému pozorujeme jako přirozené u zvířat. Přece vidíme, že lidé jako bytosti se vždy chovali a nepochybně i dnes chovají jinak, než zvířata. Z rozdílu chování lidí a zvířat logicky vyplývá, že v bytosti člověka musí být ještě jiný typ jej oživující energie, než mají zvířata. Bible tuto energii pojmenovává jako „dech boží“, neboli duch. Přítomnost energie ducha v lidské duši je příčinou jiného se chování lidí k sobě i ke světu. Než ostatní zvířata. (Např. zvířata nepochovávají své mrtvé a nemají „Dušičky“.)
Po uvědomění si rozdílu člověka a zvířete můžeme přistoupit k hledání smyslu bytí bytosti zvané člověk.
Podle mne je smyslem života člověka poznávání zákonů všech dimenzí stvořeného!
Při cestě k němu hmotným stvořením, neboli životem na zemi, dochází úsilím i samovolně k rozvíjení všech skrytých dispozic lidské bytosti. I duchovních. Až nakonec tzv. osvícení, k přímému vidění velikosti Tvůrce hmotnosti. Přibližování k Bohu se může dít mnoha cestami. I třeba radostným tvořením (prací). Na jeho konci může člověk dospět až k vidění tvořivé činnosti Stvořitele. Neboli „tvořivé tváře“ Boha. Ale i rozumovým poznáním (vědou), na jehož konci vědec prohlédne dokonalost dějů. Neboli „tvář moudrosti“ Stvořitele. Dále je jisté, že prožitím špatného i dobrého v životě každého, se více či méně rozvíjí i duch každého člověka. Neznám nikoho, který by někdy neřekl: „Kdybych to věděl, jak to dopadne, nedělal bych to!“ Proto je život v těle pro ducha vždy dar boží, dar možnosti rozvoje poznání. Na počátku života máme všichni smysl a podstatu vlastní existence zakrytý „oponou“ hmotných smyslů těla. Začínáme jako taková „neprobuzená zvířátka“. Protože pěti smyslům těla člověka je řada dimenzí reality neprostoupitelná. (Zvířatům některé další ale ano!) Teprve až dospělejším pohledem člověka na svět (vesmír) se jeho duchu začíná více či méně vyjevovat nejen hmotná, ale i „odvrácená“ strana reality. Objevují se jevy jako intuice, tušení, „našeptávání“. Jakmile tohoto stavu rozšiřování vnímání skrytých dimenzí reality duch člověka dosáhne, začne v daleko větší míře a hloubce poznávat zákony stvoření. I etické. Nábožensky řečeno: začíná více „patřit“ na tvář boží. Až v důsledku tohoto hlubšího „pohledu“ si člověk uvědomí i svůj „nezvířecí“ původ. Také dospěje k poznání přetrvávání své duše i po smrti hmotného těla. Tedy poznáním vkročí člověk do „života věčného“. (Zrozením z Ducha.)
Z výše uvedeného je možné vyvodit, že pravým smyslem života jednotlivce je dosažení vidění chodu zákonů stvoření (Stvořitelovy vůle) očima ducha již za života v těle.
Jenže uvedený požadavek na směrování života je přetěžký úkol pro lidi zatížené bojem o udržení života těla! Proto si myslím, že plného osvícení není možné dosáhnout za jeden život ducha v těle. A navíc bez pomoci boží a duchovních bytostí. Proto duše těch zemřelých, kteří vyššího poznání, neboli přiblížení se Bohu v prožitém životě nedosáhli, si mohou „odpočinout“ na své cestě k Bohu v tzv. záhrobí. Tj. v dimenzi odvrácené strany stvoření. (V očistci.) Po „odpočinku“ v záhrobí dostávají možnost pokračovat v duchovním rozvoji. V jiném těle a v jiných podmínkách zrození. My, ještě živí, můžeme do jisté míry těmto v záhrobí čekajícím „dušičkám“ pomoci „telepaticky“. Tím, že jim poděkujeme za vše dobré, co pro nás udělaly. Jinými slovy se také říká, že se „za ně modlíme“. Úcta a poděkování zemřelým není ostatně nic jiného, než forma prosby k Bohu o to, aby On nebo Jeho bytosti zemřelým předkům v záhrobí pomohli. A tuto etickou povinnost nám připomíná svátek „Dušiček“! Abychom i my, až budeme v záhrobí přemítat o průběhu vlastního života, dostávali telepatickou pomoc skrze vděčnost potomků a pamětníků ještě živých. Jinými slovy prostřednictvím modlitby živých.
Josef Staněk
Poslední články autora:
