mapa stránek || vyhledávání

Melancholické listopadové zamyšlení

Krátký článek pro časopis Nový Fénix k dušičkám. Zde zveřejněno s měsíčním předstihem.

* * *

V listopadu už je všem lidem v Evropě zřejmé, že slunce, symbol života, zachází na odvrácenou stranu světa. Proto je přirozené, že si lidé více uvědomí, že i lidský život se jednoho dne přesune na druhou stranu reality. Je tedy přirozené, tedy Stvořitelem světa očekávané, že si duchové v zatím živém těle vzpomenou na všechny ty, které znali, ba i neznali. Zejména na ty, kterým jsou za vlastní možnost života v těle vděčni.

Křesťanská církev tuto obecnou náladu sjednocuje na dny 1. a 2. listopadu, na tzv. svatodušní svátky. Prvního listopadu slavíme svátek Všech svatých. Neboli kdysi na zemi žijících lidí, podle našeho hodnocení vzorových čistých duchů. Následující den, 2. listopadu, vzpomínají duchovně živí na všechny zemřelé! Tedy takové zemřelé, kteří ve svém pozemském životě usilovali o rozvoj a čistotu svého ducha. S větší či menší úspěšností, jako my. Duchovním úsilím v životě vyjadřujeme touhu o zpětné přiblížení se lidské duše ke svému Stvořiteli. Tomuto druhému svátku na památku zesnulých se lidově říká „Dušičky“.

Abychom hlouběji pochopili smysl těchto svátků, musíme nejprve intuicí poznat pravý smysl existence člověka v říši živých tvorů. Normálně myslícímu a intuicí vybavenému je zřejmé, že tím smyslem existence bytosti člověka nemůže být jen přijímání potravy a rozmnožování. Tedy v současnosti prázdnými lidmi uctívaný „konzum“ potřeb k tělesnému životu. Konzum potravy a sexu a vyhýbání se tělesně nepříjemnému pozorujeme jako přirozené u zvířat. Přece vidíme, že lidé jako bytosti se vždy chovali a nepochybně i dnes chovají jinak, než zvířata. Z rozdílu chování lidí a zvířat logicky vyplývá, že v bytosti člověka musí být ještě jiný typ jej oživující energie, než mají zvířata. Bible tuto energii pojmenovává jako „dech boží“, neboli duch. Přítomnost energie ducha v lidské duši je příčinou jiného se chování lidí k sobě i ke světu. Než ostatní zvířata. (Např. zvířata nepochovávají své mrtvé a nemají „Dušičky“.)

Po uvědomění si rozdílu člověka a zvířete můžeme přistoupit k hledání smyslu bytí bytosti zvané člověk.

Podle mne je smyslem života člověka poznávání zákonů všech dimenzí stvořeného!

Při cestě k němu hmotným stvořením, neboli životem na zemi, dochází úsilím i samovolně k rozvíjení všech skrytých dispozic lidské bytosti. I duchovních. Až nakonec tzv. osvícení, k přímému vidění velikosti Tvůrce hmotnosti. Přibližování k Bohu se může dít mnoha cestami. I třeba radostným tvořením (prací). Na jeho konci může člověk dospět až k vidění tvořivé činnosti Stvořitele. Neboli „tvořivé tváře“ Boha. Ale i rozumovým poznáním (vědou), na jehož konci vědec prohlédne dokonalost dějů. Neboli „tvář moudrosti“ Stvořitele. Dále je jisté, že prožitím špatného i dobrého v životě každého, se více či méně rozvíjí i duch každého člověka. Neznám nikoho, který by někdy neřekl: „Kdybych to věděl, jak to dopadne, nedělal bych to!“ Proto je život v těle pro ducha vždy dar boží, dar možnosti rozvoje poznání. Na počátku života máme všichni smysl a podstatu vlastní existence zakrytý „oponou“ hmotných smyslů těla. Začínáme jako taková „neprobuzená zvířátka“. Protože pěti smyslům těla člověka je řada dimenzí reality neprostoupitelná. (Zvířatům některé další ale ano!) Teprve až dospělejším pohledem člověka na svět (vesmír) se jeho duchu začíná více či méně vyjevovat nejen hmotná, ale i „odvrácená“ strana reality. Objevují se jevy jako intuice, tušení, „našeptávání“. Jakmile tohoto stavu rozšiřování vnímání skrytých dimenzí reality duch člověka dosáhne, začne v daleko větší míře a hloubce poznávat zákony stvoření. I etické. Nábožensky řečeno: začíná více „patřit“ na tvář boží. Až v důsledku tohoto hlubšího „pohledu“ si člověk uvědomí i svůj „nezvířecí“ původ. Také dospěje k poznání přetrvávání své duše i po smrti hmotného těla. Tedy poznáním vkročí člověk do „života věčného“. (Zrozením z Ducha.)

Z výše uvedeného je možné vyvodit, že pravým smyslem života jednotlivce je dosažení vidění chodu zákonů stvoření (Stvořitelovy vůle) očima ducha již za života v těle.

Jenže uvedený požadavek na směrování života je přetěžký úkol pro lidi zatížené bojem o udržení života těla! Proto si myslím, že plného osvícení není možné dosáhnout za jeden život ducha v těle. A navíc bez pomoci boží a duchovních bytostí. Proto duše těch zemřelých, kteří vyššího poznání, neboli přiblížení se Bohu v prožitém životě nedosáhli, si mohou „odpočinout“ na své cestě k Bohu v tzv. záhrobí. Tj. v dimenzi odvrácené strany stvoření. (V očistci.) Po „odpočinku“ v záhrobí dostávají možnost pokračovat v duchovním rozvoji. V jiném těle a v jiných podmínkách zrození. My, ještě živí, můžeme do jisté míry těmto v záhrobí čekajícím „dušičkám“ pomoci „telepaticky“. Tím, že jim poděkujeme za vše dobré, co pro nás udělaly. Jinými slovy se také říká, že se „za ně modlíme“. Úcta a poděkování zemřelým není ostatně nic jiného, než forma prosby k Bohu o to, aby On nebo Jeho bytosti zemřelým předkům v záhrobí pomohli. A tuto etickou povinnost nám připomíná svátek „Dušiček“! Abychom i my, až budeme v záhrobí přemítat o průběhu vlastního života, dostávali telepatickou pomoc skrze vděčnost potomků a pamětníků ještě živých. Jinými slovy prostřednictvím modlitby živých.
 

Josef Staněk
 

Poslední články autora:


hodnocení: 3.9
hlasů: 7
Tisk Tisk

Všechny komentáře jsou schvalovány administrátorem. Z tohoto důvodu mohou být zveřejněny se zpožděním od několika minut do několika hodin. Odstraňovány jsou komentáře obsahující vulgarismy, spam, invektivy, apod.

25 komentářů

Přidat komentář
  1. Pane Staněk,

    ano blíží se “Dušičky”. Nemusíte být melancholický.
    Mě by jen zajímalo, proč ti předci potřebují pomoct, když za života byli mnohdy tak “chytrý” až do aleluja, a pořád jen poučovali a sekýrovali. Copak oni se díky svému přístupu k životu neumí napojit na nějaký hmatatelný cíl svého dalšího života a pomoct si sami ?

    1. Mě by jen zajímalo, proč ti předci potřebují pomoct, když za života byli mnohdy tak “chytrý” až do aleluja…

      Protože řada z nich ani nyní pořádně neví, jak to v duchovnu funguje.
      Zatímco tady je prvním zákonem zákon gravitace, tam je prvním zákonem: svůj k svému.
      A zatímco tady musí být tělo z viditelné hmoty atomů syceno viditelnou hmotou z atomů, tam musí být tělo z částic syceno částicemi (v obrazech).

      Přitom myšlenky, které mají adresáta, jsou plné částic. Jsou-li pozitivní, sytí adresáta pozitivně a naopak. Proto se má o mrtvých myslet jen v dobrém – vždyť každý zde bude jednou tam. A nejen, že pozitivní myšlenky tam vždycky člověka potěší, ale když na to přijde, „mazáci“ v duchovnu pak rádi pomohou nováčkovi, který jim pomohl.

      Je tedy dobré ovládat své myšlení, protože opravdu všechno se člověku vrací.

      (Poněkud jinak to funguje, když se člověk dostane přímo do nejvyšší úrovně, ale takových lidí je velmi poskrovnu a mají mimořádné úkoly.)

    2. JK, zajímnavé je, že zde poměrně úspěšně popíráte jinak fungující zákon stejnorodosti. Již vícekrát jsem se zamýšlela nad tím, zda se opravdu hodně přemáháte, či zda realizujete jakýsi úkol osvěty, který Vám umožňuje neutralizovat působení zmíněného zákona. Vaše příspěvky mě zajímají, leč opravdu nemám vůbec chuť a ochotu číst reakce na ně. Mě tedy ten zákon stejnorodosti odsud vypudil, jen sem ojediněle nahlížím na Vaše počiny.

  2. …//Zatímco tady je prvním zákonem zákon gravitace, tam je prvním zákonem: svůj k svému. //

    Když v nehmotné, záhrobní dimenzi funguje zákon – vrána k vráně sedá, tak se těm předkům určitě velmi dobře daří a nic moc měnit nechtějí, neboť budou ve svém biotopu mezi svými. Věci si s podobně stejnorodými jedinci hezky vyříkají, vyhádají se, vyzvrací se a zjistí, že svůj pozitivnější přístup k ivotu mohli pěstovat již za života v těle.

    “Mazáctví” v duchovní dimenzi neexistuje.
    Proto si mrtví mazáci, poučovatelé ve všech dimenzích musí poradit sami a můžou si své rady pro nováčky strčit do kompostu.

    :-)

  3. Tak kolega Václav se vrátil po čtrnácti dnech domů. A opět tak mohu navštěvovat tento web.

    Pan Staněk píše a zmiňuje ducha, duši a Ducha.

    Celé je to o svátku “Dušiček”. Pan Staněk jistě ví, že pomoci někomu jinému lze jen a jen za života; a to toho co pomáhá a toho, který má pomoc přijmout, kterému má být určena. Modlení za toho v “záhrobí” je již zcela zbytečné, ten je již ve správě jiných vládců. A že by se tam odpočívalo, před novým zrozením? To je od autora projevem nepochopení, lépe, čiré nevědomosti.

    Omlouvá ho to, že je na cestě “jen” lucidního snění. Ty uvozovky proto, že někomu to stačí, že je to pro poznání dostačující. Každý si to může posoudit sám.

    Pěkný den všem.

  4. JK se cítí být duchovním mazákem a dává to zde dost najevo.

    AuV
    – „Modlení za toho v “záhrobí” je již zcela zbytečné“
    Ono je stejně zbytečné i modlení za ty ještě zde.

  5. Svátky dušiček jsou zejména příležitostí pro lidi co žijí v egoistickém naladění a nepochopení života.
    Tito lidé zaplní silnice kouřícími auty a nakoupí spoustu svíček a umělých květin čímž podpoří využívání levné pracovní síly někde v Číně. Vnitřně si pak prožijí negativní emoce v podobě postesku nad ztrátou bližního, lítostí, že mě tu nechal samotného, takže lítostí nad ztrátou a svým osudem. Přitom se dá z křesla domova, nebo někde v přírodě si na bližního vzpomenout kdykoli během roku. Zavzpomínat na to dobré co jsme spolu mohli prožít, co mě dotyčný naučil a poděkovat za to.
    Dušičky jsou jako většina záležitostí v tomto světě poplatné světonázoru a životnímu stylu, který tu je dlouho, ale už je na odchodu. Dochází pomalu ke změně vědomí a nástupu skutečné duchovnosti. Jednou se k té opravdové duchovnosti dokodrcá přes prožité každý.

    1. Milenium,
      Vy jste vždycky a proti všemu, ale nikdy neřeknete, jak to má být správně.

      Dušičky tady nejsou jen v posledních letech, byly to svátky pohanů, snad i Keltů a všech možných náboženství. Není to tedy nic nového. Už i ty starší národy spojené s přírodou vyciťovaly, že je to období, kdy „brána komunikace se záhrobím“ se otevírá.

      https://www.google.cz/search?q=p%C4%9Bt+element%C5%AF&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwidoqbvy-7dAhWkposKHe3CAmcQ_AUIDigB&biw=1024&bih=629#imgrc=9RS9EWo-2ob5vM:&spf=1538718176003

      Nedávno jsme tady probírali pět elementů, jak působí v průběhu roku na člověka. Vláda kovu – plíce + tlusté střevo vládne zhruba od konce října do 5. prosince. Dušičky 2. Listopadu jsou tedy přesně uprostřed a jsou přesně na vrcholu tohoto období „otevřené komunikace se záhrobím“. Volba tohoto data není určitě náhoda.
      Navíc – vláda plic (duše, pneuma- řecké slovo πνεύμα s významem „vzduch“, „dech“, „duch“, v širším smyslu „dech života“) a vláda tlustého střeva – nevědomí tomu velmi napomáhá.

    2. ad.
      Lojza 5.10.2018 (8:04)
      Potvrzuji, komunikace s dušemi za záhrobí je možná.
      Ale řekla bych, že jen v nutných případech, jinak i ty duše odcházejí žít svůj život a tak proč je kvůli prkotinám vyrušovat z jejich klidu a nového života.

    3. Oprava:
      Vláda kovu – plíce + tlusté střevo vládne zhruba od konce září do 5. prosince.

    4. Ano, komunikace s dušemi ze záhrobí je možná, jak píše matka. Je však vždy jen jednostranná. A tudíž, je to komunikace na prd. Pokud si ovšem ten člověk tady nestanoví, že mlčení z té druhé strany je souhlas.

    5. ad: Jak může Milenium vědět, jak to má být správně?

      Základní předpoklad je, že Milenium ví vše, protože vidí čtvrtým okem až do 5D.

    6. ad. AuV 5.10.2018 (12:18)

      Kdyby se jednalo o jednostrannost, nejednalo by se o komunikaci. Já psala o komunikaci.
      Nemáte ani šajn, o čem jsem psala a co se děje.
      Ovšem pokud budete duším v záhrobí kázat hlouposti, nebudou se s váma bavit. Jim nemusí nic docvakávat, ale Vám, jakožto živému člověku v těle, ano.
      Nemusí – ve´smyslu toho, že v té zóně, kde jsou, jim vše docvaklo. Pokud tedy se zde na zemi příliš neprovinili a strach a bolest z jejich vin je ještě trápí,….
      A pokud nechcete, ani Vám nic docvaknout nemusí. Pak Vám také nic nedocvakne a budete si dále lebedit ve svém výmyslu – konstruktu, který jste přitom mohl převzít od jiných lidí a vsugerovat si jeho pravdivost.

    7. Lojzo,
      nečtete pozorně a obviňujete druhého, jasně jsem napsal:

      “Přitom se dá z křesla domova, nebo někde v přírodě si na bližního vzpomenout kdykoli během roku. Zavzpomínat na to dobré co jsme spolu mohli prožít, co mě dotyčný naučil a poděkovat za to”.

    8. Ale četl jsem pozorně
      ad: Svátky dušiček jsou zejména příležitostí pro lidi co žijí v egoistickém naladění a nepochopení života.

    9. Lojzo,
      nelíbí se Vám mé označování ohledně egoismů. Vnímám, že si egoismus spojujete pouze s tím velkým egoistou kterého občas můžeme potkat a občas toto označení můžeme použít. Jenže ego je součást každého člověka včetně světce, jen u něj je už na velmi nizoučké úrovni.
      Projev egoismu se rovná ztotožnění se s tělem a podlehnutí jeho hmotnému vědomí, to znamená jeho nespokojenosti a odporům s tím co je a chtění něčeho jinak, nebo chtění všeho podle sebe.
      To je běžný stav člověka třetí dimenze, tedy jeho vědomí. Další vývojové stádium přináší uvědomění si, že ve mně něco takového je, a že to nejsem já, že to patří k tělu. Tímto uvědoměním to mohu začít pozorovat a zkoumat. Až tímto se s projevy egoismu těla mohu přestat ztotožňovat a tedy jimi být vláčen, a ego i jeho projevy začnou automaticky slábnout. Přijde pochopení co jsem a co nejsem, a že to tak je i s ostatními, tedy těly -hmotou, protože Duch je jen jeden společný. Ve všech je stejný Duch, jsem tam tedy také já, ale oddělen hmotným vědomým těla, tedy egem. Projevy egoismu si můžeme prohlédnout na příkladu, z mého okolí.
      Žena musí mít vše podle jejího rozumu, muž to nemůže ustát tak je raději v práci než s ní doma. Proto se do práce zažere a bere si hodně přesčasů. Práci bere velmi osobně a vážně a díky tomuto jeho egoismu nutně prožívá mnoho stresu, rozčilování a nespokojenosti protože se snaží prosadit ve velkém soustrojí něco jinak. Jako následek tohoto prožívání zemře už po šedesátce na infarkt. Ženin egoismus mít doma vše podle sebe tím dostává možnost maximálního naplnění. Ale její ego není spokojeno, začne si stýskat, že o něco přišlo (o manžela) a po třeba dalších 20ti letech si je schopné bědovat, že jí tu manžel nechal a, že je na vše sama. Že moc pracoval a to ho zabilo. Že to dělal protože jeho ego nedokázalo soužít s jejím silným egem jí ani nenapadne. Vše si děláme sami, teda ne my, protože my jsme Duch, vše si dělají těla a k nim příslušící hmotné vědomý-ego-satan. A děje se to z důvodu procesu zrání a vývoje Ducha. Ano, jednotného Ducha planety země, protože jednotlivé duše jsou zase jen zdánlivě a dočasně oddělené částečky. A Duch ve hmotě planety země je zase jen oddělenou součástí Ducha galaxie a vesmíru.
      Co je tedy opakem projevu egoismu? Je to spokojenost s tím co je. Takže nejdříve spokojenost, že mam muže, se kterým mohu trávit čas, mít děti, že mnoho obstará a když odejde, a za tohoto stavu odejde mnohem později než ve výše popsaném případě, tak je to přijetí jeho odchodu, nestýskání si a nalezení pozitiv v novém stavu. Takže třeba, že si teď můžu vše udělat podle sebe a nemusím prát trenky a ponožky. Na každé situaci je možné si ve stavu se slabým egoismem nalézt něco pozitivního, nebo ji prostě přijmout. To jde stále lépe čím je Duch v těle se slabším hmotným vědomým- se slabším egem. Kristus byl v těle, které již bylo ve stavu člověka 5D a proto neprojevoval egoismy. Dokázal nebojovat proti svému osudu a přijmout ho včetně ukřižování. On mohl „vidět“ do budoucnosti, a toto demonstroval slovy k Petrovi a Jidášovi, kdy jim řekl co udělají. Když by egoismem vláčený jedinec viděl že ho nejbližší zradí, že bude mučen a skončí na kříži prožíval by k tomu obrovský odpor a běsnil by a snažil se tomu vyhnout. Když jste vědomě nesmrtelným Duchem, tak mučení vykonaném na vašem těle neprožijte jako jedinec žijící v představě, že je tělem. Práh bolesti je zcela jiný. Ježíš zde sehrál roli při níž mnohé o skutečnosti prozradil a nyní je doba, kdy jsou už i jiná těla ve stavu egoismu tak nízkém, že daný člověk může jeho misi a příběhu porozumět a v mnohém mu být podobný.

    10. Hurá,
      kafemlýnek se svým ego-satanem a 5D se vrátil. Klidně si tu plácejte, co chcete, já jsem říkal, že jsem už vůči tomu imunní. Hlavně nezačínejte své plácání oslovením “Lojzo”.

  6. Mrtví předci si určitě poradí na jiném světě sami. Momentálně nejsou stejnorodí vůči nám, já se za ně na povel přimlouvat nebudu. Smysluplné tvrzení o Dušičkách, že nás předci potřebují, jsou znatelným alibismem. Mrtvoly nespadají pod taktovku místních světových pochybných světových vlád a guruů.

    Jestli se chce někdo jen na Dušičky a Vánoce 2x za rok modlit a připadat si, že je zbožným přínosem pro lokální okolí, bude muset na sobě zamakat. Protože slovy klasika praví: “Zahálka je počet všeho hříchu”.

  7. aj, zmátlo mne, že se neukázal můj komentář. No co už, su sklerotik, zapomněla jsem, že je třeba ho odsouhlasit a nepsat stejný komentář pořád dokola…

    ad. k článku “….Abychom i my, až budeme v záhrobí přemítat o průběhu vlastního života, dostávali telepatickou pomoc skrze vděčnost potomků a pamětníků ještě živých. Jinými slovy prostřednictvím modlitby živých…..”
    Odpuštění živých a jejich vzpomínka pomůže těmto duším, které z hmotného života zde odešly, rozzářit se….

  8. Jsem narozená 2.11. a do tohoto života jsem si to vybrala záměrně. Hlavně z toho důvodu, že jsem duše stará “jak černé uhlí” a v mnohém jsem už přežila svou vlastní užitečnost, proto potřebuji pravidelně “umírat” ve starém a rodit se do nového. K tomu není potřeba žádných speciálních duchovních praktik. Prostě se jednoho rána probudím a před očima se mi vybaví jeden z mých minulých životů – třeba ten, kdy jsem byla babka-kořenářka, která znala různé “čáry máry”, až ji za to nakonec upálili jako čarodějnici na hranici. Takových případů se děla spousta, nejsem žádná výjimka, jenže zjišťuji, že jsem se tehdy nesmířila s touto násilnou smrtí a stále mě to vnitřně stresuje a stahuje do negativních emocí. Nezbývá nic jiného, než to v sobě nechat kompletně umřít a být nad věcí. Teprve až to ve mně všechno umře, dostaví se úleva a hlavně se uvolní místo pro Nové (pozitivnější) věci.
    Podzim je skvělá doba na umírání starého a možností je mnoho:-) V minulých životech mě často trápilo, že společnost je tzv. “neduchovní”, že se stará víc o pozemské požitky než o duchovní hodnoty. V tomhle životě jsem přišla na to, že jsem se kdysi dávno, pradávno, prapradávno… přihlásila do nějakých vesmírných duchovních projektů, že se stanu tzv. “Vyslancem světla” a budu se ze všech sil podílet na duchovním vývoji a vzestupu lidstva. Tak jsem s úctou a pokorou poděkovala Vesmírným silám, že mi bylo umožněno toto prožít a pak jsem Vesmírné síly požádala o kompletní odzasvěcení od všech těchto duchovních projektů. Důvod? Všechno jednou skončí a když se delší dobu dělá hlavně pro druhé, vyvstane pak potřeba věnovat se hlavně sobě a pořešit si svůj osobní vývoj. K tomu se mi teď bezvadně hodí všechny zkušenosti nabyté v minulých životech. Všecko do sebe přesně zapadá: setkávám se přesně s těmi osobami, s nimiž mám společnou karmu k vyřešení a vyčištění, dělám přesně tu práci, která mi umožňuje vyvažovat duchovno a materiálno, vnímám, jak si tady jeden druhému nastavujeme zrcadlo a každý máme svůj tzv. “Osobní vývojový hologram”. A to je přesně ta unikátní pestrost, která sem láká k fyzickému vtělení spoustu bytostí z různých ras a civilizací. Třikrát tomu zdar:-)

    1. se máte, já mám jen tělo starší jak černý uhlí. A navíc na nose bradavičku, na ní chloupek a na ní vešku a na ní DDT. To je Vám ti radosti…..

  9. Nerozumím komunikaci se záhrobím nebo pomoci duším v očistci, zvláště ne telepaticky. Myslím, že takové úlety křesťanství škodí, pořád je ještě dost lidí, kteří se v něm orientují slabě a spíš je ty nesrovnalosti odradí, než pomohou k víře a životu podle křesťanské morálky.
    Nechápu, kde se v křesťanství vzaly takové originální vynálezy. Je to jak za Havlíčka Borovského : není nad originál, každý po něm touží, všichni chodí po mostě a já půjdu louží.
    Článek píše :
    Po „odpočinku“ v záhrobí dostávají možnost pokračovat v duchovním rozvoji. V jiném těle a v jiných podmínkách zrození.My, ještě živí, můžeme do jisté míry těmto v záhrobí čekajícím „dušičkám“ pomoci „telepaticky“.
    Můj názor : nejde o to o Dušičkách blbnout telepaticky, melancholicky nebo nějak jinak. Jde o to, vzpomenout si na rodiče a předky, uvědomit si, co vše museli překonat, aby nám pomohli na cestu, kde nyní jdeme. Tím získáme sílu překonávat potíže naše současné. Takže nám to vyčistí duši. A bez namáčení. Jak psal Hrabal : Jsou některé skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.
    Článek obsahuje , myslím, 13 slov v uvozovkách, dokonce i dušičky v uvozovkách, takže uvovkopojmy mohou znamenat cokoli.
    Je to takový gnosistický poetismus, jak samotného čtenáře učiniti básníkem, jsme se učili ve škole.

    1. ad. Pardal
      “..Nerozumím komunikaci se záhrobím nebo pomoci duším v očistci, zvláště ne telepaticky..”

      Z toho si nic nedělejte. Já rovněž těmto úletům mimo křesťanství a zdravý rozum též nerozumím. Jenže až se vám to stane, přestanete rozumět i tomu křesťanství i zdravému rozumu dáte vale.
      Podstatné je v případě, že Vás to potká, nebát se. A neškodit tedy sám sobě, ani oněm duším, které se mohou projevit – třeba i sebepodivněji, nebo spíše neočekávaně, neočekávány :-). Až “své” vyřídí, odejdou :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2018

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Odkazy:

Slunovrat Záhady-Zdraví.cz slunecnikvet-anna.blog.cz Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Společnost pro mezioborová studia, z.s. Česká Konference