Neznám žádného informovaného člověka, který by nesouhlasil, že současná západní konzumní a egocentrická civilizace degeneruje a přibližuje se velké krizi. Její trend ke stálému zvyšování těžby přírodních zdrojů a k zatěžování planety odpady není dlouhodobě udržitelný. Podstata problému není v tom, že by to kromě vědců nevěděli i skuteční vládci civilizačních okruhů, ale v tom, že žádný z nich není schopen najít cestu k přesměrování katastrofického trendu. Navíc se rozdělují na několik mocenských a názorových skupin s různými typy řešení. A hlavně soupeří o moc. Až tak, že hrozí velká válka atomovými zbraněmi. Pokusím se tedy sám v několika článcích, jako laik a navíc „nevědecky“, popsat příčinu krize a východisko z ní.
Podstatu krize vidím „třetím okem“ v tom, že současný stupeň technologického vývoje lidstva dosáhl skoro svého vrcholu. Ale jen v rovině hmoty, nikoliv v mezilidských vztazích a ve vztahu k řádu stvoření! Jenže ze zákonů harmonie živé přírody jsme již měli poznat, že jakákoliv větší disharmonie mezi „etážemi živého“ přivádí samočinně celek do kolapsu. Tím více je harmonie vratší, že dostala přídavek další „etatické“ úrovně živého! Tlupy a bandy neurvalého živočicha, člověka. Jestliže tedy současný člověk vědecky a technologicky vyspěl, musí vystoupit na vyšší kosmický stupeň vývoje. Aby se jeho populace nejen vnitřně, ale působením přírodních sil nezhroutila. Neboť tyto jsou vykonavateli působení Stvořitele světů!
Opakuji, nelze vývojem poznání vystoupit jen rozumově neboli vědecky, tedy bez výstupu v poznání mezilidských vztahů a ve vztahu ke Stvořiteli. Duchovní slepota současných mocenských a vědomostních pseudoelit tkví v jejich plně žitém ateizmu. Ačkoliv se tváří být „náboženští“ a svoje politické plány často obkládají „Bohem jako kečupem“. Chování vládce napodobují zákonitě masy národů a stávají se tak vlastně místo duchovních bytostí jen konzumenty tělesných slastí. Toto následování slepého masami lidí je možné jen proto, že vědomostní elity národů předkládají ve školách dětem bytost člověka a existující svět kolem pouze jako hmotnou entitu. Uvádějí vlastně děti do materialistické hypnózy! Blokují jejich šestý smysl a svědomí. „Vědci“ vykládají, jak svými rozumy a hmotnými přístroji nemohou nalézt ani duši ani ducha člověka. Tím méně je „měřit“ a definovat procesy v nich!
Přitom nejen bible a jiné transcendentní texty, kterými se ve volebních agitacích politici ohánějí, tato východiska k vyšší kvalitě společnosti obsahují. Znali je všichni proroci náboženství, ba znají je i primitivové v pralese. Jen proto, že vnímají realitu kolem sebe i vesmír ve třech hlavních úrovních:
Hmotné, tj. tělesné, rozumové, smysly vnímatelné.
Duševní (jemnohmotné), tj. v rovině energií, oživující mrtvou hmotu. Je to „kmitočtová“ rovina energií duší všeho živého a toků interakcí mezi nimi. Tedy živá síla, pohonná energie života kdekoliv ve vesmíru.
Duchovní, tj. energie a děje věčnosti. Tedy entita, nezávislá na čase, hmotné a duševní úrovni. Tato duchovní energie, pojmenovávaná lidskými pojmy jako Bůh, Stvořitel a mnoha dalšími, je na zemi obsažena ve formě své nejmenší částečky pouze v duši člověka. Je to právě ona, která svým vstupem do duše zvířecí změnila její charakter na lidský. To ona „molekula ducha“ dala duši lidoopí schopnost ptát se po podstatě věcí čehokoliv, po podstatě světa, tedy po Bohu. Na planetě Gaia se její inkarnací objevil nejnižší vývojový stupeň člověka, pračlověk. Ten jako první živý tvor se zde zeptal: Kde to vlastně jsem, kde jsem se tu vzal a proč??? Objevilo se lidstvo a jeho první civilizace.
Bible tento děj popisuje své době přiměřeným obrazem: Bůh (Podstata světa) nejprve oživil hmotu a vytvořil vše živé. A nakonec vdechl svůj dech, neboli nejmenší částečku Sebe, do duše nejdokonalejšího zvířete. Tím se na zeměkouli (a analogicky se děje ve vesmíru) objevil člověk jako třídimenzionální bytost. Tím v závislosti na délce vývoje i příslušné různé úrovně civilizací. V nich se lidské individuality vyvíjí a mění. Duševně i tělesně. První civilizační úroveň na zemi byla divošská kmenová. Pak, aby se uživila, se objevily pastevecká a zemědělská, pak městská a řemeslná, nyní vědecká a průmyslová. V tomto stupni vývoje se právě nacházíme. Jejím rozvinutím dochází k vyčerpávání možností planety. Začíná se pomalu projevovat neschopnost uživit se jako lidstvo! Tím se vynořuje nové dilema: buď válka o zdroje ukájení tělesnosti nebo nalezení a nastolení vyšší kvality civilizační. Vlastně vyšší stupeň „bohulibosti“, odpovědnosti vůči Stvořiteli. Ten znamená žití méně hmoty (těla) a více ducha. Neboli vědomostí o fungování stvoření a možnostech v jiných úrovních. Vlastně více kontaktu se Stvořitelem. Právě tento „kontakt“ otevírá možnost přívodu nekonečného množství jakékoliv energie všeho druhu. Neboť energie Podstaty světa je z pohledu člověka nekonečná.
Aby k tomu však mohlo dojít, je nutné nejprve v konzumní, rozumářské a egoistické civilizaci nově definovat smysl bytí člověka a lidstva.
Já jsem jej za svou bytost nalezl takto: Vydal jsem se v meditaci po jakési „šňůře“ zpět na počátek své vlastní existence a na konci jsem se nalezl jako nic nevědoucí, ale šťastný bod. V dálce jsem vnímal zlatožluté světlo, z něhož pocházel pocit blaha. V jednom okamžiku jsem pocítil touhu se přiblížit k tomuto Světlu. V tom okamžiku se ale Světlo ztratilo a já jsem se ocitl v hmotném těle. A blaženost byla pryč! Pocítil nejprve touhu poznat, kde jsem se ocitl (v hmotném stvoření) a poté jsem pojal úsilí se zbavit s hmotným tělem spojených tělesných strastí. Jenže to nešlo! Poznal jsem zákon, že vědomá bytost (duch) se může přiblížit k Dokonalosti Boha jen po dosažení určitého stupně vlastní duchovní dokonalosti. Jinak se opět zrodí daleko od Ní, v hmotném těle. Podmínkou přibližování k dokonalosti je touha po Ní neboli touha po Bohu.
Ta však vede jen skrze akceptování reality a následování svědomí (stálé s pojení s duchovním vůdcem nebo Bohem). Takovým způsobem života probíhá samočinné zvyšování kvality ducha po Bohu toužícího. Neboli dochází k tzv. duchovnímu růstu. Jinak řečeno, ke zmenšování připoutanosti ducha k hmotnému tělu. A po tomto úvodu přistupuji k vlastní odpovědi po smyslu bytí člověka a civilizace:
- Smyslem života ducha člověka v hmotném světě (na zemi) je rozvinutí všech typů poznání stvoření. Poznáním díla Tvořitele se přibližujeme poznání Tvůrce samého!
Tedy životem na zemi máme poznávat hmotné stvoření rozumem neboli vědou, jemnohmotné stvoření citovým poznáním duší všeho živého a poznáním duchovním poznat přítomnost Boha jako hybatele všeho existujícího.
- Smyslem civilizace je umožnit všem lidem ve všech jejich vývojových stádiích ducha vzestup nahoru ke Světlu. Aby nakonec po skončení životnosti jejich těla se jejich duch mohl vrátit do plné záře Boha (nebe).
Což ovšem současná západní konzumní civilizace ateizmu a egoizmu neumožňuje. (Egoizmus je „smrt duchovního vzestupu“.) Jestliže se tedy toto pojetí života rychle nezmění, bude přírodními silami zničena celá civilizace. Podle biblického předobrazu Sodomy a Gomory a podle všech archeology objevených zaniklých civilizacích. Získáním peněz nebo moci jako cíle ztratila současná západní civilizace smysl svého bytí ve vesmíru. Co ve stvoření dělat s pomatenci, kteří si dali za životní cíl, i přes mrtvoly, „umřít jako bohatí“?
Jak tedy musí vypadat nová civilizace, aby na zemi přežila?
Bude usilovat ne o to, aby všichni co nejvíce zkonzumovali a vytvořili zisk, ale aby všichni její členové byli převážně šťastní! A nyní je otázka, jak k tomu dospět. Přivedl mě k tomu otec, když před smrtí mi devadesátiletý řekl, že nejšťastnější v životě byl v dětství v materiálním nedostatku. Ale zahrnut láskou rodičů a šesti sourozenců. A žijící ve víře. Spali všichni v jedné místnosti a jeden měsíc v roce 1918, kdy jim armáda zrekvírovala všechno zrno, byli měsíc bez chleba. (Měli jen brambory a mléko.) Neboli tělo sice potřebuje své nutné materiální, ale pro štěstí jsou rozhodující mezilidské vztahy. Ale jak ty vytvořit?
A co je to vlastně pocit štěstí? Podle mého mínění pocit naplňování inkarnačního plánu zrození a tím vznik citového spojení s Bohem. Neboť svědomí je přímé spojení s Bohem nebo řídícím duchem. Má jej každý, pouze mnozí jej „zatloukají“ a různé psychologické „školy“ „vědecky“ vyvracejí. (Se slovy: těžkých hmoťáků: ukažte mi jeden atom svědomí?) To se pokusím odpovědět pokračováním.
Josef Staněk
Poslední články autora:
