Předložená nelogičnost je jednou z dalších otázek kladených křesťanům. Lidem žijícím jen přítomností a tělesností se zdá být zcela nepochopitelná. Abychom se ke skrytému smyslu mohli dostat, je nutné nejprve odhalit prvotní dilema dělící myšlení lidí. Tím je odpověď na otázku, proč vlastně existuje člověk jako bytost od všech ostatních zvířat se odlišujících?
Jedna skupina žijících lidí, označujících se za „stoupence možnosti rozumového řešení všeho“, totiž tvrdí, že člověk je nahodile „vývojem“ vzniklý konglomerát hmotných částic s časově omezenou dobou existence. Po uplynutí určité doby nastává to, čemu říkáme smrt těla člověka. Zúčastněné částice toho, co se nazývalo člověkem, se opět rozpadnou. Obvykle v hmotnou hnijící změť biologických komponent. Existence podstaty toho, co bylo jedincem člověka, tak navždy zaniká. Jako je to u bytostí zvířat.
Druhá skupina lidí, těch, kteří vnímají i nehmotný rozměr reality, v oponentuře k výše zmíněným tvrdí, že podstatou člověka je nehmotný druh energie. Ten nazývá duchem. Tato podstata člověka po jeho hmotného smrti těla z něj vychází a existuje jinde a jinak. A dále se názory zmíněných na osud takového ducha dělí. Jedni říkají, že si tento duch najde jiné tělo, nebo je mu „přiděleno“. A v něm pokračuje v životě v pozemské dimenzi „pod jinou značkou“. (Reinkarnace.) Druzí tvrdí, dokonce i formou církevních dogmat, že po skončení života původního „přiděleného“ těla je tento duch povolán k odpovědnosti za způsob jeho používání! Ke Tvůrci a Pánu života. Neboli je povolán k posouzení svých činů na zemi z hlediska věčnosti. A podle nich je neodvolatelně „zařazen“ do existujících nadzemských vibračních dimenzí. Nebe, peklo, ráj. V tomto druhém přístupu k bytosti člověk má dočasný pozemský lidský život a všechno konání v něm jasný nadčasový smysl.
Z tohoto závěru o nadčasovosti bytí člověka se pak zde na zemi mezi národy odvíjí celá řada filozofií a náboženství. Ta se tento smysl a záměr Stvořitele pokouší popsat, často dosti odlišně, a nastínit i správné návody k žití života. Všechna náboženství nepochybně nabádají lidi k postojům a jednáním, které jim mají zajistit, aby vyznění jejich života pro ně jako jednotlivce vyznělo optimálně z hlediska věčnosti. Aby obstáli před tváří Tvůrce života. Dávají svým stoupencům návody k jednání takové, aby očekávání svého Tvůrce vůči sobě nezmařili.
Jenže jak se má člověk „obyčejný“, zatížený každodenním bojem o přežití a uživení těla, v těch všech učeních a návodech k cestám do věčnosti vyznat? Zejména, když každý v teoriích záhrobí „učený“, ale také i „mocní“ v tomto světě, tvrdí něco jiného? A navíc tvrzené nemůže dokázat jinak, než hrozbami nebo pozemskou silou.
Z těchto důvodů „obyčejní“ lidé po staletí prosili Tvůrce života, aby jim poslal nějakého spolehlivého ukazatele správné cesty životem a k Bohu do věčnosti. Takovou cestu, která by byla srozumitelná i neučenému a použitelná ve všech životních situacích. Pro prohlédnutí složitosti počáteční situace pro inkarnaci takového posla božího si představte, že jen na naší zeměkouli bylo před 2. tisíci roky nejméně sto kultur a kultů, každý jiný. Některé kulty dokonce s takovými zvyky, při nichž byl z nedostatku potravy každý nepřítel i nesprávně věřící jednoduše sněden. (V Africe, Borneu, Americe.) Z toho je celkem pochopitelné, že takový vyslanec dimenze věčnosti, syn boží, měl a má šanci na úspěšné vejití jen do stupně civilizace od určitého stupně duchovní vyspělosti. Řekl bych, že taková civilizační úroveň se musí vyznačovat vírou v jediného Stvořitele vesmíru, (všude jsou přece stejné zákony,) ctít onoho Tvůrce světa relativně kultivovaně a mít pevně zafixované etické mezilidské normy chování. Těmito populací žitými podmínkami se v národě vytvoří duchovní „klima“, které je alespoň blízké vibraci ducha z božské sféry.
Po přehlédnutí situace na zemi před dvěma tisíciletími si myslím, že takové se vytvořilo v komunitě esejských židů. (Se střediskem v Kumránu.) Právě proto se tam tehdy narodil původně nenápadný člověk jménem Jošua. (Ježíš.) A od malička se začal podivně chovat. Vykládal bez předchozí učenosti („drze“) novým způsobem dosud za boží slovo považovaná, tudíž nenarušitelná písma. Hlásal do té doby neznámé teze o světě. Navíc uzdravoval nemocné jakousi silou vůle. A vůbec projevoval do té doby jen u proroků viděné „paranormální“ schopnosti. Není divu, že kam přišel, vyvolával pozdvižení mezi místním lidem. Jak si každý mohl až dodnes všimnout, kdo ve sféře jakéhokoliv mocného tohoto světa vyvolává jakýkoliv nepokoj mezi lidmi, odvádějící tyto od práce a předepsané víry, (jsou určeni ostatně jen na práci,) stane se terčem jeho zloby. I kdyby měla být záminka k „právnímu“ zásahu proti němu vymyšlena. (Názorně pozorovatelné i v současných médiích a „právních“ strukturách. Z koho je potřeba, udělají „světce“ nebo zločince!)
Právní zásah je nutný zejména tehdy, když lidi určené „jen na práci“ podněcuje k samostatnému myšlení!
Za těchto okolností bylo a je vyloučeno, aby skutečně nové duchovní zákony objasňující člověk unikl v tomto světě perzekuci a i zavraždění. A před každým takovým vyslancem božím vyvstane dilema: buď se přizpůsobí zákonům (vládcům) tohoto světa a zůstane na živu. Nebo zůstane věrným Pravdě, což není nic jiného, než vyzařovat vůli Boha Podstaty světa. Jinými slovy se v přeneseném slova smyslu stane „synem božím“. Ježíš zvolil právě následování Pravdy až do smrti. Tím, že vydržel držet se Pravdy až do okamžiku smrti na kříži, se stal Kristem.
Symbolem a ukazatelem správné a nejkratší cesty k Bohu Otci života.
Mnohé z průběhu jeho života je zapsané v tzv. evangeliích, neboli radostných zvěstech o možnosti vyjít z dočasnosti života do věčně trvajícího. Myslím si, že popsané tam je někdy více, někdy méně pochopené a zachycené. Právě pro četné nejasnosti a různosti výkladu evangelií o přímé cestě k Bohu tj. Pravdě, je nejjasnějším ukazatelem směru právě symbolika kříže. Dokonce každému člověku v jakékoliv pozemské pozici!
Protože kříž beze slov ukazuje správnost absolutní věrnosti Bohu.
Nyní je nutné pouze objasnit, kde objevit tu správnost ve věrnosti Bohu Otci života. A přitom je to snadné: S Bohem jednoho každého nás spojuje vlastní svědomí!!!
Ježíš vlastně beze slov, příkladem předvedl naplnění toho, co slovy hlásal. I to, že při cestě na druhou stranu života „nelze sloužit dvěma pánům – Bohu a světu!“ A myslím si, že každý už mohl pochopit, že zákony duchovní dimenze „království“ Boha a zákony přežití v hmotném světě jsou rozdílné! Toto dilema, čemu dát přednost, stojí před každým z nás! Před člověkem v jakékoliv pozemské pozici a není na to přesný recept! Nějaká „duchovní kuchařka“. Vždyť každý ví, že když dva dělají totéž, není to totéž! Dnes a denně pokouší každého z nás svět (jako Ježíše na poušti) nabídkou: pokloň se (přizpůsob se) zákonům tohoto světa a budeš se mít dobře! (Já vládce tohoto světa tě učiním pánem.) Ježíš na kříži stále připomíná: Pozor, jen dočasně! Cílem života člověka, který jednou skončí, není přece stát se „pánem dočasného“! Ale součástí věčného! A tam platí jiná pravidla! Pro toto připomínání je umučené tělo na kříži nepomíjející symbolikou dání přednosti zákonům věčnosti před zákony okamžitého prospěchu. Navíc beze slov! Memento morí! (Pamatuj na smrt!)
Ještě dodatek k zákonům věčnosti neboli duchovní dimenze. V životě se setkáváme s tím, že jsou často mateny neúmyslně i úmyslně. Jak je rozeznat? Jednoznačně! Tyto zákony nám spolehlivě umožňuje odcítit svědomí, řízené vírou v Boha! Právě svědomí každého člověka je takovým „okénkem“ do dimenze dokonalosti! Pro existenci svědomí se nikdo nemůže vymlouvat, že nevěděl. Realitou ovšem je, že existují pouze různě „otrlá“ svědomí. Takže dospíváme k závěru, že v životě jde právě o to vlastní svědomí zkvalitňovat. A v tomto úsilí nám pomáhá právě citová vazba k Ježíši Kristu. Tak se zdánlivě v rozporu s rozumem právě láska ke Kristu stává jednotlivcům i národům ukazatelem správného směru cesty životem. Nejen do dimenze věčnosti, ale i k obnovení poměrů na zemi, které by se přibližovaly ráji duchovnímu, dokonale Bohem stvořenému.
Josef Staněk
Poslední články autora:
