Cit.: „Pani Věro, a Vám to, čo píšete stačí?“ /Degon/
„Kdo mě nepřijme jako dítě, ten mě jistě nepřijme“, říká Ježíš.
Dosud jsem v této větě viděla jen jeden smysl: kdo mě nepřijme jako dítě (1. pád – nominativ), ten mě jistě nepřijme.
Ale stalo se něco, co mi odkrylo ještě jiný smysl tohoto verše: kdo mě nepřijme jako dítě (4. pád – akuzativ), ten mě jistě nepřijme.
Dítě totiž přijímáme absolutně, nezpochybňujeme jeho dar, hodnotu a smysl. Neříkáme – jo, já tě mám rád, ale moc se mi nelíbí ty tvoje uši, často pláčeš, nevyspím se s tebou a vůbec jsi trochu divný, nevím co si myslíš, nerozumím ti…..
Ne – dítě přijmeme bez výhrad bezpodmínečnou láskou, protože dítě dá poznat stav absolutního štěstí. Příchod dítěte zredukuje všechno ostatní na nulu a stává se vším. Nastává čas, kdy nepotřebujete vůbec nic. Nepotřebujete žádné rozbory duchovních traktátů, žádné ezoterické plky, protože všechno je tak čiré, nekomplikované, v duši je klid a mír a nic víc už není potřeba.
Jsem přesvědčená, že pokud stejným způsobem nepřijmeme svého Krista, pak ho jistě nepřijmeme, přesně tak, jak je to psáno. Minimalistické absolutno. Nic nepotřebovat, protože všechno JE a to, co JE, to STAČÍ.
Mimochodem – štěstí nejen chutná a voní, ale taky je pořádně těžké, to moje váží sedm kilo :-)
Věra z Vysočiny
Poslední články autorky:
