… death, tod, смерть, dhimashada, dood, kuolema, muerte… atd. Co jazyk, to jiný výraz a odlišné pojmenování pro stejný konec života. Smrt člověka je naprosto běžnou událostí. Tisíce lidí se každý den zastaví u různých vitrín, kde pohřební služba vystavuje parte. Lidé čtou a diskutují; kterej to byl, já znal jeho bratra, zemřel mladej, ten její se s ní rozved a to ona neunesla… tak už to má za sebou, chudák.
Ano, tělesná schránka, přechodný – dočasný nástroj neumírající duše – se jednou pro každého stane již „neobyvatelnou“ a zemře. Stačí k tomu jen jeden důvod z mnoha možností; zastaví se například srdce, ta roky spolehlivě pracující pumpa. Přestanou fungovat játra, ledviny a nebo nádor ve svém bujení znemožnil funkci plic. Mozek byl postižen závažnou cévní mozkovou příhodou a nebo až klišé – tělesná schránka utrpěla tolik postižení, například při autonehodě, že tento stav byl neslučitelný se životem. Jeden z lékařských termínů pro smrt je: „zánik jedince, u něhož vymizely známky života a jeho funkce“.
Život versus smrt jako ten nejvíce typický projev duality. Jeden moudrý člověk řekl, že je nutné smrt porazit. Přicházíme do tohoto světa jako mladí jedinci a jako jedinci s různým postižením a zkušenostmi z něj zase odcházíme. Pro každého je smrt velkým tajemstvím, do kterého v ten „správný“ okamžik nahlédne a pozná. Každý ví, že z tohoto světa odejde, nikdo však neví kdy? Může to být dnes či zítra, kdo to ví přesně, ale že to bude, je jisté. Kniha Genesis říká: „Prach jsi a v prach se obrátíš“ a nenabízí žádné možnosti úniku. I když víme, že se o duši říká, že je nezničitelná, že z těla jednoho dne zůstane pouze prach, myslíme na svůj konec jen málokdy. Pláčeme nad smrtí ostatních, ale nad svým vlastním koncem přemýšlíme málokdy. Jsme jako ten zemědělec z evangelia, který si po vskutku dobré úrodě plánoval, co všechno s utrženými penězi udělá, jaké postaví sýpky a stodoly…, nevěděl však, že z noci, která mu začíná těmito představami a plány, se již do nového dne neprobudí.
Každý člověk si může položit sám pro sebe základní otázky. Kupříkladu, bude mě smrt bolet? Mohu se té bolesti vyhnout? Co budu prožívat v těch posledních chvilkách před smrtí a kam po smrti půjdu?
Můžeme se dohadovat, přít, můžeme uvažovat a i urputně přemýšlet, můžeme nastudovat filosofické knihy a nebo odbornou lékařskou literaturu…, tajemstvím smrti však živi nepronikneme tak, že bychom o tom někomu referovali. Dokonce můžeme mít i silnou slepou víru, ale ani tím nemáme o smrti žádnou jasnou a jistou vědomost. Nikdo se z oblasti smrti ještě nikdy nevrátil tak, aby podal svědectví (tady by mohlo zaznít mnoho námitek a příkladů z populárních knih, že vrátil – tvrdím však, že nevrátil, protože pokud se někdo vrátil, tak nebyl skutečně mrtvý, nebyl pohřbený do země či spálený…). Mnoho lidí zavírá před faktem jistoty smrti oči a nechce o tom ani mluvit.
Příprava na poslední cestu. Člověk za života vykonává mnoho cest. Za týden jedu do lázní a musím mít s sebou to a to potvrzení od lékaře, musím nalézt dopravní spojení, vědět, kde budu ubytován… atd. Když pojedu do daleké ciziny, budu chtít předem co nejpřesnější odhad nákladů, studovat ceny potravin, výhodnost zvolené trasy, jaké tam bude počasí, vzít si slovník, mapu, a co očkování…? Jaká je však naše příprava na poslední cestu, na cestu na onen svět? A to máme odejít do naprosto neznámého místa a navíc nevíme, kdy to bude? Co si na cestu vzít, řešit to, neřešit? Budu opravdu nahý tak, jak jsem přišel na tento svět? Ne! Oblečte mi ty šaty či ať mám na sobě ten oblek…, a co růženec, vplést mi ho do mrtvých sepjatých rukou? A co mé zlaté zuby, nechat je tady pro své milé, a náušnice a prsten? A rakev se zinkovou vložkou, dubovou, jakou dýhu…? A nechat se spálit či uložit tělo k proměně do země? Toto se mi jeví jako starosti zcela „přízemní“, ty, které jsou dány pro život a uvažování ve hmotě.
Někdo teď mávne rukou a může si říci… umřu, třeba v nákupním centru, umřu za volantem, umřu v nemocnici, při houbové procházce či mne postihne infarkt při sledování fotbalu v televizi s vnučkou na kolenou…, ale to mne již nebude zajímat! Ano, tělesná schránka pana Nováka, paní Růžičkové…, tady skončila svůj život a parte ve vitríně je jednoznačným důkazem. Mysl a smysly, které zprostředkovávaly kontakt se světem a také mozek samotný ukončily svoji činnost. Někdo však ví, že z temné nevědomosti hmotného světa, ze světa pomíjivosti vede cesta do světa světla, pravdy a skutečné reality. A hledá a hledá již za života, jinak to ani nejde. Jsou zásadní problémy, které člověk může řešit a často je i řeší. Záleží na jeho přístupu. Problémy samotného bytí, problémy morálky, bídy, krutosti, problémy relativity. A problém smrti? Také sem patří. Řešení těchto problémů nabízí svět a jeho vývoj v rozdělení do tří základních tříd, a to filosofie, náboženství a mysticismus. Bude-li čas a zájem, mohu se k tomu ještě vrátit podrobněji.
Existuje jistý člověk, který mi řekl, že smrt je vlastně jen zdání a iluze. Když člověk opouští své fyzické tělo v čase toho, co nazýváme smrtí, prostě jen vystoupí do jiných a vyšších světů (člověk = duše jako podstata). Má s sebou již od počátku své existence mimo „domov u Otce“ jiné, jemnější tělo, které tam, kam se dostane po smrti, bude používat tak, jak je pro danou oblast přirozené – bude mu opět do jisté doby sloužit.
Mystici radí a vedou vážné zájemce k tomu, aby dokázali umírat za živa. Aby se s tímto procesem za života fyzického těla seznámili a neměli tak ze smrti žádné obavy. Ten proces „vniká“ adeptovi do jeho vědomého života postupně a přináší nová a vyšší poznání. Trpělivost, kázeň a pokora na této cestě přinese znalost a praktickou zkušenost, kterou je opuštění těla za plného vědomí a opětovný návrat do něj. Jakmile dokáže člověk volním způsobem opustit své tělo, nejenže pro něj již smrt není žádnou katastrofou, ale také v ní neshledává ani jediný okamžik nevědomí či temnoty. Ví o smrti, o tom, co tu zanechá, ví o životě, který ho čeká a ví tak o pravdě a realitě. Ježíš řekl: „Nejsem z tohoto světa…“ Jistě tím nemyslel své tělo, které se narodilo jeho pozemské matce.
Smrt se netýká jen stvořeného života v organické hmotě této planety. Smrt přijde v daný okamžik i pro planetu, slunce, pro nespočet galaxií. Ale tady bych odbočoval, toto není předmětem mého dnešního krátkého článku.
K dnešnímu psaní mne inspiroval článek s tímto názvem: „Eutanázie: Útok na podstatu. Zastánci nevědí, o čem hovoří. Život pro ně není nejvyšší hodnotou? Flirtování se zlem se šíří už také v útrobách našeho parlamentu. Uškrťte si svoji babičku raději sama!“
Odkaz je tady:
Toto „politikum“, eutanazie, se bude zase mezi našimi zvolenými řešit a opět bude mnoho lidí, kteří budou volat po zavedení ryze lidského zákona, jehož výsledkem by mohla být žádost – dejte mi smrtící injekci, podejte mi chemickou substanci a já dobrovolně předem podepíši příslušné lejstro a pak zemřu! To, proč by to někdo chtěl, se dá i rozumem pochopit. Ale málokdo pochopí, že smrt je vyvrcholením života a měla by být taková, jaká tomuto procesu přináleží a jaká odpovídá té úrodě, kterou jsme si jeden každý za života sami zaseli.
Před pár lety jsem napsal dva články, které se problematiky „co je po smrti“ dotýkají mnohem více a podrobněji – zde jsou pro některé zájemce odkazy:
https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/zdanlive-jednoducha-otazka-co-je-po-smrti-1-cast/
https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/zdanlive-jednoducha-otazka-co-je-po-smrti-2-cast/
Na závěr si dovolím kopírovat z Nového zákona Janova evangelia – kapitola 17. Verše se k mému tématu, podle mne, silně vztahují a snad je většina zdejších čtenářů pochopí. Pro poutníka, který je na pravé Cestě, značí ono Kristovo objasnění pevnou oporu ke smrti. Ať tato slova slouží čtenáři k radosti a k poznání Kristova učení, jež předával svým současníkům:
8 Slova, jež jsi mi svěřil, jsem předal jim a oni je přijali. Skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
9 Prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, jež jsi mi dal, neboť jsou tvoji.
10 Všechno mé je tvé a co je tvé, je mé. Má sláva je v nich.
11 Já už nejsem na světě, ale oni jsou na světě a já jdu k tobě. Svatý Otče, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my.
12 Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je a nikdo z nich nezahynul, kromě onoho syna zatracení, aby se naplnilo Písmo.
13 Teď ale jdu k tobě a toto říkám na světě, aby má radost v nich byla dokonalá.
14 Dal jsem jim tvé slovo a svět je začal nenávidět, protože nepatří světu, jako ani já nepatřím světu.
15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je uchránil před zlým.
Václav Žáček /Venda/ – jiné zdroje jsou z Učení Mistrů Sant Mat.
P.S.
Smrti není třeba se obávat, obzvláště když jsme prožili čestný a spravedlivý život. Smrt je pouze jméno procesu, ve kterém naše duše opouští tělo a vystupuje do vyšších oblastí. Je to pouhý odchod duše z dosahu hmotných smyslů a vstup do astrálních, kauzálních či ještě vyšších regionů Stvoření. Je to jednoduché odložení oděvu, který jsme nosili na tomto světě, což však neznamená zrušení či zničení naší bytosti. Pravý život existuje i po smrti fyzického těla, i když jej nemůžeme spatřit.
Poslední články autora:
