Vtělená část Stvořitele vesmíru do těla člověka má oproti lidským velikánům své i současné doby tu přednost, že obsahuje v sobě povědomí o smyslu samotného bytí stvoření i člověka. Protože byla jako součást Stvořitele před a bude i po konci hmotného světa. Proto moudrosti o „chodu stvoření“ neboli Řádu stvoření může odvodit nejen z běhu současnosti, ale i od faktoru věčnosti. Řečí evangelií „postavit dům poznatků o světě a člověku“ na skále, nikoliv na stále „tekoucích píscích dočasnosti“. Tuto dispozici neměl a nemá kromě vtěleného Syna Světla nikdo jiný. I ti proroci a antičtí a jiní myslitelé, kteří prozřetelně mnoho zákonů o běhu stvoření dobře popsali. Proto o těchto správně postřehnutých náboženských a společenských přístupech k životu a Bohu Ježíš říká, že je „nepřišel zrušit, ale naplnit“. (Postavit na skálu-věčnost.)
Doby barbarské neboli éry kmenových civilizací (21. kosmickou úroveň lidstva) ukončuje kdekoliv ve vesmíru teprve vtělení syna Světla, Krista. V antických mystériích je viděn a nazýván „synem Slunce“. Teprve jeho zrození otevírá vždy možnost vzniku celé lidstvo pojících nadkmenových civilizací. A to nikoliv silou, ale skrze soustavu poznání o stvoření „vyšší kategorie“, než bylo kmenové poznání a jednotlivých proroků.
Na planetě Zemi tuto etapu zahájil vznik a tisícileté trvání obou říší římských, východní a západní. Bez jednotícího náboženství by se rychle rozpadly, jako říše Alexandrova nebo Džingischánova. Teprve jednotící náboženství, křesťanství, umožnilo jejich přetrvání i po úpadku prvotní jednotící síly. Udrželo nadkmenovou spolupráci evropských kmenů křesťanskou jednotící ideou. Je jasné, že spolupráce místo válek dá vznik širší dělbě práce, vědy a umění, neboli vytvoří civilizaci.
Zevně se nástup tohoto civilizačního stupně lidstva manifestoval roku 325 skrze edikt císaře Konstantina Velikého. Ten veden prozřetelností nahradil ostatním kmenům silou vnucovanou soustavu římských bohů, sic již obsahující antické ideje, nezadržitelně se šířícím křesťanstvím. Bylo prostě pro masu řadových lidí přesvědčivější a umožňovalo nastavit vyšší formu duchovního rozměru světa a člověka. Císař Konstantin jej prohlásil za oficiální a jednotící náboženství římské říše. Tím se právě křesťanská víra a s ní spojená kultura stala nesilovým pojítkem této mnohakmenové římské veleříše. Mohlo se tak stát ne kvůli argumentu síly, ale proto, že stabilizované křesťanské zásady obsahují univerzální zásady lidského pojetí světa. Přestože byly stabilizovány několik století po Kristu a odvozeny od zapsaných pamětníků i nepamětníků Ježíše. Tehdy také nazývaného Nazaretský, ale i Nazorejský (v lůně matky zaslíbený Bohu), nebo i Nazarský, tj. pravdivý. A přehledně bych z těchto zásad uvedl zejména tyto:
- Genetický původ (židovství, kmenovost) není pro kvalitu duše v těle sídlící rozhodující.
- Bohu se člověk má klanět životem v Duchu a Pravdě, dodržováním zákonů stvoření, nikoliv jen skrze ostentativní náboženské rituály.
- Rozhodující pro úspěšnost života na zemi je pro jakéhokoliv člověka duchovní pokrok, zvaný jako „zrození z Ducha“, nikoliv ve světě dosažená sláva a bohatství. („Co je platné člověku, kdyby celý svět získal, ale svou duši ztratil.“ Ježíš.)
- Ve svých dispozicích sice ne (různý počet hřiven), ale před Bohem jsou si všichni lidé rovni. Z toho plyne: čiň druhému to, co chceš, aby jiní činili tobě!
- Všichni současní lidé (v této úrovni civilizace) jsou velmi nedokonalí neboli hříšní, proto je nutné neustále činit pokání a očišťování. (Křest.)
- Bůh odpustí nedokonalost jen těm, kteří přestupky proti nim odpustí jiným lidem. (Jakou měrou měříte jiným, takovou bude měřit Bůh vám. Faktické vyjevení teorie relativity v duchovní dimenzi reality.)
- Lidé mají neustále usilovat o to, co přibližuje dokonalost duchovní dimenze na zemi. (Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.)
- Jakýkoliv pokrok v duchu mohou činit jen ti, kteří vědí o své neznalosti, neboli jsou ve stavu absolutní pokory před Bohem. (Blahoslavení chudí v duchu…)
- Všechno utrpení je vždy dočasné a je-li nezasloužené, Bůh jej kompenzuje. („Blahoslavení plačící, neboť potěšeni budou.“ Někdy až po smrti těla.)
- Pouze umírnění v myšlení a konání jsou schopni nalezení vyvážených kompromisů života a v důsledku toho vejdou do budoucnosti země! (Dostanou dědictvím zemi.)
- Jen tím, že člověk skutečně touží po Spravedlnosti, ji může nalézt a tím se jí dočkat.
- Podle zákona měření stejnou mírou jen milosrdní lidé se milosrdenství od Boha a tím jiných lidí dočkají.
- Jen lidé čistého srdce neboli nezatížení v duchu čímkoliv pozemským uvidí Boha. (Za života v těle jeho působení kolem, po smrti přímo jeho záři.)
- Ti, kteří působí pokoj v duši člověka, budou vnímáni jako boží děti, neboť Bůh je původcem pokoje.
- Jen ti, kteří se naučili neoplácet zlo zlem (trpí pro spravedlnost), mohou vejít po smrti do dokonalosti, neboť tam pozemský zákon „oko za oko“ neplatí. Jen vibrace bezpodmínečné lásky napodobující vyzařování Světla. A mnoho dalších menších zásad, které si každý může přečíst v Evangeliích.
Jenže život jak každého člověka, tak život jakékoliv komunity (civilizace) je tak
složitý, a okolnosti jakéhokoliv konání tak různé, že je není možné přesně popsat v zákonech a duchovních radách. Všichni ví, že když dva dělají totéž, není to totéž! A proto cestu ke správnosti konání není možné zcela najít v Písmech a zákonech. Proto Ježíš sám nic nenapsal! Ani jiní osvícení, třeba Sokrates. Znali moudrou zásadu starověkých zasvěcenců mystérií, že čím více je kde zákonů, tím méně tam vládne Spravedlnost!!! (Všimněte si počtu zákonů v současnosti u nás a v EU a jak toto množství zákonů nemá nic společného se skutečnou měrou spravedlnosti!)
Vědom si nemožnosti dokonalého uchopení Řádu stvoření v duchovní rovině slovem, i svého mimohmotného zakotvení, Ježíš ze své Prozřetelnosti všem svým následovníkům slíbil: „Já jsem s vámi až do konce světa!“ Samozřejmě nikoliv fyzicky, ale skrze duchovní vyzařování své podstaty, skrze vyzařování principu Krista v Ježíši! Jak se může každý přesvědčit, na lidi na zemi stále toto vyzařování proudí. Ovšem jen pro ty, kteří jej touží přijmout. Každému žijícímu (i duším v záhrobí) je jeho prostřednictvím poskytováno duchovní nasměrování. Právě tato trvalost prokázala, že byl a je darem Živého Boha lidem kontakt s božským hledajících. Aby se toto duchovní působení mohlo projevit, musí hledající skutečně, nikoliv podle dobrozdání jiných, rozpoznat v božskou jiskru v Ježíši. (Zrodit se z Ducha.) Tímto „naladěním“ nastaví svého ducha na kvalitní měřítko Kristova vyzařování. Aby tuto možnost budoucího duchovního nastavení Ježíš usnadnil, zavedl ještě za svého pozemského života rituál tzv. přijímání Jeho těla a krve. Ten je ustaven proto, že usnadňuje nastavení rozšířeného stavu vědomí.
Viděno duchovním okem probíhají děje tohoto rituálu stále jako při Ježíšově loučení s učedníky. Při poslední večeři, kdy duch Ježíše ještě pobýval v hmotném těle, lámal chléb a dával jej všem přítomným se slovy: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává! To konejte na moji památku!“ Znamená to, že úkonem přijímání hmotné potravy si připomenete moji tělesnou přítomnost na zemi!
Kdo chléb „jako podaný Ježíšem“ v kterékoliv době přijímá, aniž to musí registrovat, ocitá se duchem v jeho přítomnosti! (V duchovní dimenzi není čas!) Právě tím chtěním přijmout chléb z Ježíšovy ruky se duše po Bohu toužící otevírá vyzařování dokonalosti Bohem chtěného člověka! Podvědomí a svědomí takto vnitřně nastaveného začne být vedeno vzorem dokonalého člověka, toho podle představy Tvůrce. Tak je dotyčný veden přesně a kdekoliv při vší složitosti života. Jeho svědomí a etika je „postavena na skále“, nemá relativitu. Neboť jak již bylo výše řečeno, konkrétní okolnosti životních dějů není možné zachytit psaným. Vyzařování Ježíše vede touto „zlatou nitkou“ duše do „svého království“, do Bohem stvořené dimenze dokonalosti (nebe).
Jinak řečeno, cit srdcí s Ježíšem stolujících se stávají „jasnocitnými“, neboli svědomími řízenými znalostí Řádu stvoření. Obstojí pak i ve složitých situacích, ba i v nástrahách satana. Jakékoliv psané zákony jsou jasnocitu podřízené! Psané zákony a jakékoliv náboženské kánony nejsou sto zachytit přesně všechny okolnosti reality. Není možné si např. nevšimnout, jak právě podvodníci všech kategorií se odvolávají na psané zákony. V době Ježíšově, i dnes. Na světské i náboženské. Nikdy se neodvolávají na Spravedlnost. Tedy z toho vyplývá, že v konkrétních jednotlivostech je vycítění toho, co by v daném případě dělal Ježíš, nadřazeno všem citátům a knihám!
Po večeři ustanovil Ježíš druhý rituál, usnadňující zejména karmou nezatížený odchod duše z těla! Vzal kalich vína. (Víno je symbolem trvanlivé nekazící se vody, „věčnosti“ ve vodě.) Napil se a vybídl k napití i učedníky. S tím, že je to jeho přibližující se prolitá krev. Tímto úkonem vyjádřil veřejně ochotu přijmout v životě jakékoliv utrpení! S tím, že je to rozhodnutí Boha Otce! Upozornil tím učedníky na okolnost, že láska k Bohu Otci je všemu nadřazená!!! Že je nutné naučit se poděkovat Bohu i za nevyhnutelná utrpení života v těle. Ten kdo pochopí a přijme tento Ježíšem ozřejměný princip, dostává v něm opět za života nedocenitelný božský dar. Spočívá v tom, že duše odchází ze života bez vzniku výčitky vůči Bohu!!! Ta je vždy těžkým karmickým zatížením! Následovníkům Ježíše je akceptováním jakéhokoliv nevyhnutelného utrpení, neboli z vůle boží, dáván návod pro bezkarmický přechod z těla do dějů záhrobí! Po celá dvě tisíciletí tak pomyšlení na Ježíšovo nezasloužené utrpení pomáhalo umírajícím jej vnitřně nést.
Křesťanské církve spolu s křtem (očištěním duše) zavedly tyto rituály jako slavnostní, „občasné“ a kostelové. To byla podle mého vnímání zásadní chyba. To ona vedla k oslabení kladného duchovního působení Kristova vyzařování! Křest, přijímání chleba a vína (nápoje) má být každodenní a může být kdekoliv. Kněz a jiní lidé u toho být nemusí. Stačí, když před jídlem člověk Krista požádá a představí si, že mu aktuální chléb podává Ježíš. Tou prosbou se duše prosícího automaticky otevírá stálému vyzařování Krista. Osobně za svou proměnu a všechno další duchovní vědění vděčím právě roky takto prováděnému rituálu! Duše se přijímáním zjemňuje a stává čím dál jasnozřivější. Kristu otevřený pozvolna začíná „vidět“ procesy a děje kolem sebe, o kterých dříve neměl vůbec tušení. Jsem přesvědčen, že právě takto realizované rituály byly impulsem k mým několika „mimotělním“ prožitkům. Po prožití jediného takového „vhlédnutí za oponu“ je „vše jinak“, jak říkají mnozí probuzení z klinické smrti.
Právě tak je to s absencemi rituálu křtu u těch, kteří se snaží věřit! Pokaždé, když se koupu nebo sprchuji, na závěr požádám Jana Křtitele, aby, pokud je to možné, voda omyla i nečistoty z mé aury. Tedy následky špatných myšlenek, vlastně zárodky budoucích nemocí. A stane se! Několikrát jsem se změřil na Oberonu před koupelí (křtem) a po něm. A byl jsem sám překvapen, jaký se to během půl hodiny odehrál rozdílný záznam! Na počátku Oberonem červeně označené orgány, tedy vnímané auricky jako nezdravé, po křtu zčernají. Tzn. začnou vyzařovat jako zdravé. Bohužel jen na pár hodin. Pak opět v důsledku „zažitého“ nedokonalého způsobu myšlení „zčervenají“. Tedy lidé Krista následující mají omývání vodou očišťovat nejen těla, ale i duše. Očišťování bude určitě jedním z činitelů, které umožní správně konajícím projít touto civilizační krizí.
Budoucí úroveň nové vyšší civilizace bude určitě postavena na hlubším pochopení zákonů stvoření a role Krista. Bude se plně žít princip Ježíšem názorně předvedené „bohoslužby nového zákona“! Ta spočívá v tom, že silnější a vyspělejší budou pracovat a obětovat se ve prospěch duchovního rozvoje všech, zejména slabších a zaostalejších! Tato pravá bohoslužba vytvoří jinou láskyplnou atmosféru ve společnosti, než je současná poplatná klanění penězům a síle. Bůh přece od člověka nic nepotřebuje! Naopak člověk potřebuje od Boha požehnání. Jen to mu může přivodit stav „cítění se v ráji“. Člověk potřebuje od Boha vedení, a od bližních cítit lásku, aby správně procházel stvořením. A vystoupal až do kvalit civilizací, o jejichž úrovni nemá dnes ani představu.
(Další pokračování bude popisem obrazu první duchovní úrovně civilizace na zemi. Neboť pevně doufám, že se národu i lidstvu podaří vymanit se z duchovního stavu „sto let za opicemi“. Kdy si dav slepých konzumentů navíc myslí, jak je „vyspělý“.)
Josef Staněk
Poslední články autora:
