…přesto řada lidí říká či píše, co a jak je nutné dělat v budoucnosti jinak, vycházeje přitom z dění v minulosti. Důvodem je to, aby nastal čas pro výraznou změnu a již někdy příště /a konečně/ jsme se stali těmi ideálními vůdci celé živočišné říše, členy zcela změněné civilizace lidských bytostí, jež pak dospěje k nekonečnému a věčnému dobru.
Má se tak v budoucnosti stát jedinou normou vysoce mravné chování, které by mělo být základem pro dospívání k tomuto dobru? Pokud ano, co změnit? Co, kdo a jakým způsobem zapříčiní to, že se změní zakořeněná paradigmata, která se vyvíjela určitou dobu? A co by mělo způsobit příchod takového procesu, který současný zmatek, panující v morálce a hodnotách dnes, změní tak zásadním způsobem, že nenásilně přivede svět lidí ke kýženému cíli, kdy se lidstvo jako celek přiblíží k nové kvalitě civilizace? Kvalitě, kdy slunce bude zářit stejně pro všechny, kdy pitná voda, jako nutnost pro život, bude pro všechny, kdy zdravý vzduch, zemědělská úroda pro potraviny, vztahy mezi lidmi, jejich dětmi, zajistí klidný a zdravý život planety a života na ní.
Jde to ještě vůbec a kde hledat pomoc? Je snad současná věda a její široké pole působnosti tím, co změní člověka k lepšímu? Proč by tak tomu mělo být a co vlastně odděluje to známé zrno a plevy od sebe? Kdo a kdy vybere v široké shodě to nutné a nejlepší z náboženských a filosofických systémů a v součinnosti se zdravým směřováním vědy, která bude svými nástroji působit na samou podstatu člověka, rozhodne o ustavení nového sociálního pořádku? Co změní každého jednoho člověka a v souhrnu pak celou společnost, aby ctila morální a etické zásady, které jsou poznávány a uznávány lidským vývojem, v souladu s lidskými, hlavně pak s přírodními zákony?
Optimista by mohl říci, že se tak stane pod vlivem všeobecného růstu poznání a probuzeného vědomí. Co zdobí rostlinu? Je to květ a plod. Má-li mít dobrý a zdravý plod, jako výsledek života ve sféře růstu a zrání, musí mít postupnou péči; o sazenici, o půdu, o vláhu, květ nesmí být napaden…, ostatní podmínky růstu a zrání také musí být příznivé. Co je příznivé dnes, aby vnímaný vývoj zajistil dobrou úrodu? Nestala se někde ve vývoji lidského společenství chyba, která v tom příměru o květu a plodu již nejde napravit a kdy lze konstatovat – rostlina /člověk/ živoří?
Naše současná doba je věkem rozumu, i když se to při ohlédnutí se do minulých časů, nemusí tak jevit. Je však vrcholem rozumového poznání stav, kdy často působí mezi lidmi /i v rodinách, mezi nejbližšími/ nenávist, závist, sobeckost, když jedni vůdčí lidé vedou ty své boje proti jiným, když Slovan je označován za nepřítele jiného národa, když muži s tmavou pletí jsou nebezpečím pro svět těch s bílou pletí? Lze před mnoha a mnoha fakty zavírat oči a dělat, že se nestaly a že neexistují? A do této prožívané reality třenic a nepochopení, způsobenou složkou lidské bytosti, která může být označena jako negativní, mohu napsat, že se blíží svítání věku ducha?????
Ale duch neexistuje, vykřikne spousta lidí. Vždyť náš myslící proces je výsledkem činnosti mozku, jeho chemie, subtilních elektrických proudů působících na jednotlivé buňky složitého lidského organismu.
Ano, ale pak by měla být identifikována svoji matematikou a fyzikou třeba jen láska; kde a kdy působí, jak se vyvolává, jak se prohlubuje, jaké má napětí, magnetismus, jaký vykazuje pohyb elektrického náboje či jaké interakce působí mezi částicemi hmoty, které se týká a jaké chemické reakce při ní vznikají. Matka líbá a hladí své voňavé dítě. Milenci se objímají a vnímají doteky těla, hlubokých pohledů do očí, sladkost svých rtů. Jak a čím je to způsobeno? Tatáž matka za hodinu, když její dítě usne, pomlouvá v rozhovoru se svým mužem sousedku, nadává na prodavače, rozčiluje se nad chování hrdinky vymyšleného příběhu nekonečného televizního seriálu. Milenec, odcházející od své milenky, podlehne pokušení a v baru, kde se zastaví uhasit žízeň, je okouzlen jinou mladou ženou. Člověk je pokoušen mnoha působícími vlivy a není vždy pánem nad svojí myslí.
Vím, že se ze čtenářů málokdo zajímal o to, že existoval ve vývoji života lidí tzv. zlatý věk lidstva. Kdysi tu byla etapa, jež měla pro snadnější pochopení kvalitu zlatého kovu. To je z hlediska ceny, pro porozumění tohoto označení, mnohem vyšší hodnoty, než ta dnešní, která je označována jako éra kvality železného věku. Tu nyní prožíváme a kvalita oceli ze železa s tím nemá nic společného, mimo obrazné pochopení; dnešní doba je tvrdá, vyostřená tak, že stačí jen málo a život je lehce ničen. Nebo i nenávratně zničen.
V kosmu existuje tajemství, které nelze nijak snadno sdělit a proto ani pochopit. Navíc, nedá se zkoumat žádnými přístroji dnešní vědy a dokonce ani těmi budoucími. Na otázku proč je jednoduchá odpověď; je mimo vědou zkoumaný svět hmoty. Patří mezi ně mýtus vzpoury jistého ducha, jenž přinesl následky až sem, do planetárního systému průměrné hvězdy, kde existuje náš vědomý život.
V každé lidské bytosti je od počátku její hmotné existence Bůh i Ďabel. Nejsou nikde mimo, není třeba je hledat ani v oblacích, ani v hlubinách země či v miliardách světelných roků vzdálených hvězdokupách. Je zakomponován do všech vědomých bytostí a při určitém stupni jejich spirituálního vývoje se k nim duchovním poznáním dospěje. Nemá nic společného se složitými matematickými vzorci, s poznáním fyziky, chemie, astronomie či jiných vědních oborů.
Jak přivést alespoň ohlas tohoto kosmického tajemství, které ve svých následcích formovalo i náš lidský svět? Čím učinit pokus, svým významem pro lidstvo tak důležitý? Hledat v oceánu našich pojmů ty správné, které odrážejí transcendentní skutečnost. To nadsmyslové označení ale ukazuje na jiný svět, než je ten náš hmotný. Pak jsou tu schopnosti vyjadřování se pomocí jazyka, kdy se dají hledat slovní spojení s významy, které událost dostatečně popíší. Je to vůbec možné? V tom tajemství šlo o vyjádření vůle pro svobodu volby. Ten jistý duch vytvořil kosmos, který se vymykal původnímu záměru stvoření, jež bylo a stále je na straně určující Síly, Boha. V tom pokusu negativní síly a jeho reálném výsledku dnes žijeme. Stvořené světy „ne božského“ záměru jsou ale jen mnohem menším vesmírem, v rámci mnohem většího vesmíru. Pro pozitivně uvažujícího člověka je naděje v tom, že síla, která tyto světy, a použiji název, světy negativity, stvořila, postrádá jediný a stmelující princip – lásku! Ta byla odvržena jako nepotřebná, přímo odporující negativní síle.
Již dlouhé věky prochází lidstvo na naší planetě vývojem, ze kterého má užitek negativní síla. Z emocí, z projevů nenávisti, hněvu, závisti…, si bere a dostává energii. Není to však situace daná na věky. Pro pozitivně jednající lidi je tu nabídka existence síly opačné; uvnitř každé bytosti je i Bůh. Toho leze poznat až tehdy, když pozná člověk sám sebe. Když ovládne pomíjivou „sílu“ svého ega, mysli, svého chybného nazírání na svět.
Mnoho lidí se pokouší hledat v základních spisech náboženství minulosti cestu, která, při uplatňování doporučených postupů, mění člověka a přivádí ho na vývoj mimo působení negativní síly. Mnoho Proroků, Mistrů a Učitelů minulosti přineslo poznání z jejich vlastních zkušeností a ty nabídli a stále nabízejí lidstvu. Mnozí stále nabádají k plnění příkazů, dodržování zákazů, které v sumáři mají změnit přístup člověka k morálce a etice, k jejímu plnému osvojení. Ale přitom titíž mohou vědět, že promyšlený svět působení negativní síly vede lidskou mysl, tohoto agenta Ďábla v nás k tomu, co je hmatatelné, příjemné, co daného jedince odliší, co bude pro něho /jeho malé já/ znakem úspěchu. Navíc si mnozí z těchto mouder vedoucích k návratu duše učinili výhodný byznys a ovládají tak životy lidí, byť jdou falešnou cestou. Mnozí na to jdou sofistikovanou cestou, kdy popřou duchovní cestu a postaví vědu doslova proti ní. A také ukazují zdánlivou úspěšnost lidské populace ve vývoji například vědy a technologií, jako toho, co je a stále bude záchranou lidstva a řešením jeho problémů. Není tomu tak.
Univerzální plán Prozřetelnosti vede množství tvořivých sil k vyšší Jednotě. Podle toho, jak se tyto síly projevují v lidské bytosti, jak jsou příčinou stoupání po stupních bytí, zdokonalují se i formy jejich spojení. Sbližování je způsobeno láskou jako zákonem, a ta sama přivádí k Bohu. Od Něj plyne pouze spása, pouze radost a požehnání. Negativní síla sem naopak přinesla zákon vzájemného požírání a boje o existenci a přímo ukazuje lidem, kdo je nepřítel, kdo má víc, kdo „brzdí“ jejich rozvoj. A tady je již kousek k vyzařování strachu, zloby, nenávisti, poživačnosti a chlípnosti z nitra lidských bytostí v úrovních, na něž sebelepší matematika či fyzika nemá žádný vliv. I prolitá krev vyzařuje energii, která je nezbytná pro udržení Ďábla v nás.
Existují síly Světla a síly Tmy. Jsou ve vzájemné opozici, neslučitelnou polaritou, jsou dobrem či zlem. Rád a bez důkazů věřím tomu, že existují světy, kdy již Síla Boha zvítězila nad tvořivou silou negativity. Až se to zdá být rozporem, to označení „tvořivá síla negativity“. Co tvoří…? Destrukci vztahů mezi lidmi a životem vůbec a nezájem o světy vyššího charakteru. Její „tvorba“ přináší do lidské mysli chtivost, poživačnost, chlípnost, touhy po smyslových prožitcích, závislosti, projevy hněvu, pomluvy či zlé řeči, neuctivost, rozmrzelost, nedůtklivost a nesnášenlivost, nevrlost a reptání, žárlivost, netrpělivost, vztek, rvavost, zlomyslný výsměch, povýšenost mysli, vznětlivost, sekýrování a hubování, sprostotu a proklínání druhých. Zaslepuje naši schopnost rozlišovat a vkládá do našich myslí příznaky podvádění, pokrytectví, cílevědomého lhaní, překrucování faktů, lakomost, zlodějství, příchylnost k uplácení, korupci, vede k lstivosti, a to se zájmem získání více pro sebe, bez ohledu na žití morálního života. Negativní síla nachází u mnoha lidí spojence v jeho přerostlém egu. Lidé preferující jen sebe jsou v tomto zájmu bigotní, zaslepení s touhou cpát se neustále do popředí se zdůrazňováním své neomylnosti. Pýcha na své pomíjivé znalosti, na své ne věčně krásné tělo, na bohatství, na své Já, Já, které rádo řeční, ukazuje se na veřejnosti, exhibuje, kde to jen jde. Ego má rádo získané tituly, metály, pocty, klanění se davu.
Jen stručný výčet z arzenálu zbraní této negativní síly ukazuje na to, že lidská mysl se zmítá v negativitě. Dávný mýtus o odpadlictví od Světla a tvořivé Síly Boha působí zde a je na každém člověku, aby pochopil, poznal, rozlišil a dokázal vystoupit z vlivů této destruktivní síly. Existuje mnoho spisů, které, byť jen v pár bodech, chtějí člověku usilujícímu o změnu pomoci. Ať to bylo biblické Desatero či Ježíšova zkrácená slova, která obsahovala Zákon i Proroky. Z jiných kultur třeba Jama a Nijama, jako soubor příkazů a doporučení, jak konat v zájmu ovládnutí mysli.
Vše, co člověk činí a co jej vede zpět k Bohu, k uvědomění si této věčné Síly, je dobré.
Zkusím se zamyslet nad ctnostmi, které jsou pro člověka dobrem a které jsou v protikladu k vyjmenovaným destruktivním sklonům lidských myslí. Jsou to oproti chtíčům projevy cudnosti, zdrženlivosti a střídmosti. Oproti projevům hněvu je to získání schopnosti odpouštět a tolerance. Naše chtivost má protipól ve spokojenosti a radosti ze života. Co nás odpoutá od toho, že na něčem lpíme? Je to schopnost rozlišovat, úsudek, schopnost zůstat oddělen, nepřilnout a dále nestrannost a klid srdce. V neposlední řadě jsou zbraněmi proti zbytnělému egu pokora a skromnost. Jaká moudrost se skrývá v myšlence, že šťasten je ten, jehož přání jsou nemnohá. Čím méně přání, tím šťastnější osobnost. Ten, kdo mnoho nechce, je král mezi králi. Ten, kdo si nic nepřeje, je nejbohatší mezi lidmi.
Křišťálová koule byl nástroj pohádek, který napomáhal k poznání tajemství, a to pak vedlo k pozemskému úspěchu. Kdo ji v reálném životě má? Nikdo. Každý má však možnost žít svůj život.
„Život je jako prázdný sen. Nic v něm není skutečného, Stejně jako nezůstane dlouho květ na rostlině, tak ani život netrvá věčně. V divadelních hrách přicházejí na scénu různí herci-král, královna, darebák, atd., a na závěr hry jde každý z herců svou cestou, zapomínají na všechny ty prchavé vztahy, které ještě před chvílí mezi sebou měli. Svět je také takové jedno velké jeviště, kam přicházíme hrát své předurčené role a pak z něho odcházíme. Stejně jako divadelní představení, i naše závislosti na světě jsou neskutečné a jsou zde jen kvůli tomu, abychom pokračovali v přidělené práci. Stejně, jako se host nedomáhá pohodlí v domě svého hostitele a je závislý na tom, co mu může hostitel poskytnout, tak bychom se měli chovat i my během našeho života v tomto světě, neboť náš pobyt zde je také jen přechodný. Měli bychom se smířit s Jeho vůlí a přijímat vše, co nám Bůh poskytuje.“ Maharaj Sardar Bahadur Jagat Sing Ji, učení o duši Sant Mat
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
