Stále se zamýšlím nad životem člověka. Ve víru světských událostí je totiž se stále nad čím zamýšlet. Možná i nad tím, že sám jsem prožil již desítky situací, které se opakují a je jisté, že jsem se z nich stále nepoučil. Od těch příjemných až po ty opačné. Stále by to tak mohla být ta škola života, v níž fyzická stránka člověka, jeho tělo, je jen nástrojem. Pomíjivým a ne věčným. To věčné v každém z nás v ní poznáváme a snažíme se to nižší, až animální v člověku, ovládnout tak, aby nakonec došlo k naplnění života, k jeho vznešenému cíli.
Jeden známý umělec, a jistě ne nijak chudý, kdysi řekl:
„Chtěl bych žít s hromadou peněz jako chudý člověk“ /Pablo Picasso/
Cítím v tom tu základní touhu ovládnout a poznat sebe sama a zcela dobrovolně a s pokorou se pak oddat vyššímu vedení. Pochopit třeba i to Ježíšovo –
„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ /z Matouše/
Co znamená činit pokání? Jít po kolenou na vrchol nějakého poutního místa? Jistě by v tom byl kus obětavosti a osobní statečnosti, že? Chce ale snad Bůh, abychom Mu prokazovali naši lásku tím, že si odřeme kolena do krve? Nechce spíš, abychom neopakovali staré chyby, kterých jsme se dopustili a dopouštíme a které nás přivedly a opět spolehlivě přivedou vždy zpět a znovu a znovu nás připoutaly a opakovaně připoutávají k tomuto pomíjivému světu? Naše individuální setba, každého jednoho z nás, musí být sklizena. To je zákon daný Stvořitelem pro tento svět. A tak to pokání je naše upřímná snaha o vyvarování se špatných myšlenek, činů a skutků a tedy o to neopakování chyb.
„Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z božích úst“ /z Matouše/
Dostali jsme svůj život ne proto, abychom jen jedli, pili, hodovali a bavili se. Mnohem důležitější je žít tak, abychom dokázali vnímat Slovo, jež vychází od Boha k nám, neustále a v každém okamžiku, a žít v něm. A když toto dokážeme, tak se náš život zcela změní.
Ježíš Kristus se po křtu /zasvěcení/ vydal na velký půst do pouště. Dnes se to dá nazvat i meditací, tichou modlitbou k Otci pro to, aby mu bylo dáno poznání pro jeho cestu Učitele – Mistra. Prošel pak zkouškou nástrah a nabídek ďábla a pak bylo i příznačné, že nejprve oslovil své blízké učedníky, které mu Otec „ukázal“. A začala jeho obrovská práce, ve které podrobně, přímo i v podobenstvích, popsal pro nás, smrtelníky, cestu životem.
V kapitole 5. píše evangelista Matouš ty první vyslovené základní myšlenky BLAHOSLAVENSTVÍ. Jen stručně pro připomenutí některé myšlenky z tohoto významného kázání:
Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské – jsou tím myšleni lidé, kteří jsou skromní a pokorní a kteří se tak dokáží zbavit svého ega. Jestliže v celém stvoření vidíme práci a záměr Stvořitele, k němuž jsme naplněni bezmeznou láskou a důvěrou, staneme se tak i pokornými.
Julius Schnorr von Carolsfeld (1794-1872) – Kázání na hoře
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni – být hladovějící či žíznící po věcech tohoto světa, mít přání dotýkající se pomíjivosti, je špatné proto, že je to důvodem k našemu návratu, k novému zrození. Tato přání a vztahy nimi následně stvořené nás nevedou k Otci, ale na cestu návratů do koloběhu zrození. Otec je tou nejvyšší spravedlností a tudíž touha, tady vyjádřená jako hladovění a žíznění po něm, je cosi neobyčejného a ti, kdo toto pociťují, jsou šťastnými a požehnanými lidmi.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství – jestliže odpustíme svým bližním jejich chyby a prohřešky, náš Otec nám odpustí to, čímž jsme se provinili proti němu. Odpustit, být milostivého srdce.
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha – čisté srdce mít, to značí mít čistý pohár pro naplnění láskou a oddaností a být tak připraven k poznání našeho Pána ve svém nitru. … pro objasnění blahoslavenství není třeba uvádět všechna, která Ježíš ve svém kázání na hoře vyslovil.
Na člověka se z dnešního světa valí mnohá pokušení, kterým se dá velmi těžko odolávat. Proto i ten citát Pablo Picassa naznačuje, že peníze jsou pro život nutné, ale mít je, mít svůj život nimi zabezpečený, neznamená, že člověk má těm nástrahám, které mohou přinést, podlehnout. Je dobré si vybudovat svoji jistou „hráz mravnosti“! A aby byla hráz pevná a odolávala přívalům ze světa, jsou pro tento účel nejvhodnější právě ta, před dvěma tisíci léty vyřčená, blahoslavenství. V prvé řadě jde v nich o individuální boj každého jednoho člověka s jeho vášněmi, boj o nepodléhání mysli. Jistě je čirou utopií blahoslavenství celých společenských kruhů. Celých států. Můžeme vidět na politicích, velitelích armád, ale i třeba na vědcích či umělcích, že jejich skutky a činy jsou vedeny výhradně jen blahoslavenstvím? Zde bych cítil jako nutné upřesnit, že blahoslavenství není bezpodmínečně výsledkem mnišské askeze, nějakého odříkání. Že není určeno jen „profesionálním“ věřícím. Naopak!
„Blahoslavenství je vyšším stupněm mravního vývoje člověka. Kdo tento stupeň překoná, už není blahoslavený, ale svatý. Formy blahoslavenství jsou pak různorodé, závisí na času, místě a lidské povaze. Obecně se dá říci, že blahoslavenství je – v negativním aspektu – takový stálý stav člověka, končící jen jeho smrtí, kde jeho vůle je osvobozena od impulzů ješitnosti, rozum od posedlosti materiálními zájmy a srdce od vření nahodilých, kalných, duši ponižujících vášní. V pozitivním aspektu je pak blahoslavenství prodchnutím činnou láskou k Bohu, lidem a světu veškeré vnější a vnitřní činnosti člověka. Psychologické klima pro vznik mravní instance, založené na blahoslavenství, sotvakde může být připraveno lépe než ve společnosti sjednocené v očekávání jejího vzniku a zaměřené na to celým svým založením.“ /citace od ruského spisovatele D. Andrejeva/
Samozřejmě, že stále vidím to, že uskutečnění této „mravní instance, založené na blahoslavenství“ je těžko splnitelné u všech – většiny lidí. Každý žije svůj život, každý sklízí svoji předchozí úrodu a vyrovnává své dluhy. Uvedu ještě jeden citát:
„Když dáte člověku rybu, nakrmíte ho pro tento den. Když ho naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.“
Já jsem chléb života, řekl Ježíš /z evangelia Jana/. On nabídl lidem učení; abychom byli prodchnuti láskou k Bohu. Ten, kdo se tím řídí, přijal ho a svého Učitele miluje, je již nasycen. Proto je správné uvědomění si BLAHOSLAVENSTVÍ jako toho prvního základu pro mravní a etické jednání, v jehož pokračování se pak stává člověk lepším. A hlavně – připraveným na cestu návratu duše, své podstaty.
Václav Žáček /Venda/
Zdroje – Bible svatá – Nový zákon a věda o duši z učení Sant Mat.
Poslední články autora:
