…a ta je více než nutná na duchovní cestě. Aneb jak říkal jeden rabín na smrtelné posteli svému synovi: „Všechno je jinak, milý synu.“
Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem.
tj. Entity se nemají zmnožovat více, než je nutné.
„Na počátku všeho byl Bůh, který je láska.“
Popravdě řečeno jsou pro někoho (mohou být) v tomto jednoduchém souvětí podřadném tři slova, kterým nemusí zcela rozumět.
Co je to Bůh?
Co je to láska?
A jednoznačný význam slova počátek?
Někdo řekne, že na počátku bylo Slovo či Velký třesk a člověk /některý/ zauvažuje – co bylo před počátkem? Muselo tam, u všech všady, něco být, ne?
Vědec možná řekne, takhle se na to nejde dívat a varuje vztyčeným ukazováčkem! A moudře dodá; protože s Velkým třeskem započal nejen vesmír, ale i čas, a otázka, „co bylo před časem“ nemá žádný smysl.
Člověk moudrý, marná sláva, si neumí představit počátek jednoho času jinak, než jako konec času, který byl před tím novým??!! Kde není čas, není smysl. Kdo pozoruje čas a jeho plynutí s mnoha událostmi? Člověk, a když ten není, má čas vůbec smysl a když ano, tak pro koho?
Oukej, vynechme ale pro zjednodušení počátek z té zvýrazněné věty a představme si jen nějaký pomyslný bod, který je zdrojem, ze kterého vše fantasticky pramení. Je to jednodušší, že?
A pak je věta upravená – „Zdrojem všeho je Bůh, který je láska“.
Co je to Bůh? Musí být Bůh tím něčím, co je největší? Tomáš Akvinský prý vyřkl definici: „Bůh je, nad co není většího.“ Ta věta se zdá složitá, že? Nad Boha není nic. Představme si ale nekonečné nekonečno. Je to složité, ale nějak to možná jde – prostě na vše strany, doleva, doprava, nahoru, dolů, na sever, na jih, všude je nekonečno. A já si představím, že stojím v levém rohu nekonečna. Ale to je nesmysl, brrr, nekonečno není ohraničené žádným rohem. Jak bych mohl vědět, že se nacházím v nějakém rohu nekonečna, když to je nekonečné. Lze mít představu o nekonečnu jako kruhu či povrch koule a nebo nekonečné přímky? Zapíchnu do místa, kde se nacházím, kolík a vydám se na cestu… a teoreticky k tomu kolíku v případě koule či kruhu /někdy/ dojdu. Ovšem u té přímky musím jít nekonečně daleko doprava… a nic, konec není. A tak se vrátím ke kolíku a jdu nekonečně daleko doleva… a zase stále jen nekonečno. Nekonečno nemůže být „nějaká“ osoba Boha, když je nad, když není nic většího nad Něj. Ta osoba je vždy nějak omezená, ohraničená, jako všechno na tomto světě. Bůh tedy rozhodně nemůže být osoba. A pro mne z toho plyne, že Boha si nelze nijak představit /když je vlastně větší než nekonečno?/. Není to vousatý stařec na obláčku, vyobrazený na obrazech v kostele, ba dokonce to není vůbec nikdo, kdo by někdo byl. U člověka je to jednoduché; aby byl člověk „někdo“, musí být „osoba“. Je člověk entita? Je Bůh entita?
Z poznání uvedeném ve velmi kvalitní knize, kterou je „Filosofie Mistrů“ se mi líbí tato definice:
„Bůh je mimo čas i věčnost, je vysoko nad vším a oddělený. Veškeré stvoření se řídí jeho povely, on však přesto nic nekoná. Je mimo tvar i beztvarost. Je všudypřítomný a vše udržuje; je stvořitel, je nehybný, všemocný, nezničitelný, vykupitel hříchů, nepoznatelný, nedosažitelný, bez počátku, věčný, je čiré vědomí. Trvá věčně, je nezranitelný, je pokladnicí vědění a nektaru, nemá žádné vlastnosti ani rysy, je laskavý k těm, kdo jej uctívají, existuje sám od sebe, oddělen od všeho, je oceánem blaženosti a je všudypřítomný.“
A pokračuje v trošku modernějším pojetí:
„Naše oči nevidí světlo, které je příliš jasné nebo příliš slabé. Stejně tak neslyšíme zvuk, který je pro naše ucho hluboký nebo příliš vysoký. Takže musíme použít různých vědeckých přístrojů, s jejichž pomocí pak takové zvuky uslyšíme. Potom si tyto zvuky jakoby zvětšíme a slyšíme je. Věci, které jsou příliš daleko, vidíme pomocí dalekohledu, a malinké věci pomocí mikroskopu. To se však vztahuje pouze na věci hmotné. Abychom viděli věci astrální, je nutné, aby se nám zjemnil náš vnitřní zrak. Ale Bůh je nejjemnější ze všeho. Abychom si jej uvědomili, musíme se stát stejně jemným jako on. Je nemožné popsat Boha, který je bezejmenný, existuje odjakživa, je neposkvrněný a nemá žádné vlastnosti. Je mimo dosah intelektu a řeči. Nelze jej poznat pomocí intelektu ani představivosti. Lze jej zakoušet jen pomocí duše, když se mysl a intelekt zklidní.“ /autor Maharaj Baba Sawan Sing Ji/
Jo,jo!
Dá se při troše dobré vůle a souhlasu z toho vyvodit, že Bůh je pro nás natolik nepředstavitelný a neuchopitelný, že je to vlastně totéž, jako by nebyl! A tak úvodní věta může po úpravě znít: „Zdrojem všeho je cosi naprosto nepochopitelného, co je láska.“
Do úvodu jsem si dal vysvětlení – „Occamova břitva řeší problém nekonečné rozmanitosti teorií, které vedou ke stejným výsledkům.“
Všechno by tudíž mělo vést k lásce. Ale o tu dnes ve svém krátkém příspěvku nezavadím.
Václav Žáček /Venda/
S použitím moudra učení Sant Mat
Poslední články autora:
