V mých prvých čtyřech malých článcích jsem se věnoval postupně takovým pohledům na základy, které jsou potřeba pro duchovní cestu. Samozřejmě, že ne každý s tím může souhlasit. Pohledy a zdroje poznání jsou totiž různé. V prvém článku to bylo o odstranění a potlačení ega jako podmínky pro duchovní pokrok. V druhém jsem citoval Edgara Cayce a jeho vzorce pro uzdravování těla. Ve třetím jsem se krátce věnoval mysli a její moci. A ten poslední je o kořenech, jak růst a o lásce Boha, a to vše „zabalené“ do malých povídek.
Dnes mám před sebou útlou knihu „Himálajské příběhy“ autora Ramiro Calleho. Má podtitul „Moudrost duchovních mistrů, poustevníků a jogínů“ a to napovídá, že autor hledal myšlenky, které platí dnes, ale které byly platné i před mnoha a mnoha lety.
Dovolím si z knihy v mém pátém článku uvést jen dvě krátké povídky a na jejich konci je pak vysloveno to základní poučení z nich (není ale mé, sděluje nám ho sám autor):
Chamtivec
Byl kdysi jeden hamižný člověk, kterému šlo vždycky jen o to, aby se mu splnila všechna jeho přání. Zároveň však chtěl poznat i duchovní hodnoty a snažil se nalézt duchovní povznesení. Vyhledal proto učitele a svěřil se mu, že je sice obětí svých choutek, ale zároveň je přesvědčen, že až si všechny své touhy a přání splní, podaří se mu od nich osvobodit.
„Osvobodit?“, zeptal se ho ironicky učitel.
„Ano, až si splním všechna přání a touhy, nebude mě už nic rušit a já se budu moci lépe věnovat meditaci a vnitřnímu povznesení.“
Učitel se na něj zamyšleně podíval a po chvíli řekl:
„Velmi dobře, velmi dobře. Vzhledem k tomu, že jsi mě vyhledal, asi ode mne očekáváš nějakou radu, a tak ti ji tedy dám – až budeš mít žízeň, sněz slanečka. Čím větší žízeň budeš mít, tím víc slanečků musíš sníst. To je vše.“
Touhu po různých věcech nelze uhasit splňováním přání, protože tím se jen živí její plamen. Jedině pochopením, vědomím pomíjivosti, snahou o duševní vyrovnanost a meditací je člověk schopen potlačovat své touhy, usměrňovat svou energii a nalézt opravdovou vnitřní svobodu. Touha a lpění jsou produktem duševní zaslepenosti.
Jen věci
Moc toho neměl a měl mít ještě méně. Našel mír v jednoduchosti života, i když svého času to byl docela zámožný muž. Nechal všechno dětem a sám se uchýlil do malého domku na venkově. Poslední roky svého života chtěl strávit meditacemi. Měl jen to nejnutnější – několik kousků nábytku, slamník, trochu nádobí a nějaké další maličkosti. Postupně omezoval své potřeby a cítil se spokojenější než kdykoli předtím. Jednou ráno si vyšel na procházku do okolí, a když se vracel, uviděl zloděje, který si všechny jeho věci nakládal na vozík. Ještě zlodějovi s nakládáním pomohl a za chvíli byl domek již zcela prázdný. Zloděj byl rád, že se našla pomocná ruka a že nemusí všechno nosit sám, a v dobré víře se muže zeptal:
„A ty jsi kdo? Taky zloděj?“
„Ne,“ odpověděl klidně muž, „já jsem majitel tohoto domku, ale ten asi na vozík nenaložíš,“ usmál se.
Zloděj se polekal.
„Buď klidný,“ řekl mu muž. „To všechno jsou jen věci. Přišel jsem na svět s prázdnýma rukama a tak ho také opustím. Odejdi v pokoji a užij si to.“
Věci nabýváme a zase o ně přicházíme, ale důležité je, aby se nás nezmocnily a my jsme se nestali jejich otroky. To, že na věcech nelpíme, je jedna z nejsprávnějších, ale také jedna z nejtěžších cest.
A na závěr připomenu některá slova významného proroka staré Indie, která říkal před stovkami let lidem své doby:
„Důvodem vašeho příchodu na tento svět je dosáhnout pokladů nepředstavitelné ceny – elixíru života, který vás posvětí nesmrtelnou existencí. Tento nektar života (Slovo či Duch svatý) může člověk dostat pouze milostí Mistra.“
Dříve či později, když přijde jeho pravý čas, každý člověk v hloubce svého bytí tuto tajemnou sílu nalezne. Nalezne toto ohnisko lásky, života, moudrosti, síly a božího míru, nalezne svět Nejvyššího, svět Slova, pravého Ducha.
A pak již pominou a v nenávratnu se ztratí všechny ty přízemní přání a touhy, které tu duši jen zdržují. Pak si člověk uvědomí bídu lpění, zmatek z působení chtivosti a chtění, a osvobozená duše může postupně stoupat do svého Domova.
Alois Vrobel
Poslední články autora:
