V mládí jsem si zakoupil kapesní atlas hub autorů Alberta Piláta, ten napsal odborný text a ilustrace namaloval Otto Ušák. Slované jsou z minulosti známí i jako sběrači, živili se sbíráním toho všeho jedlého, co v přírodě našli. A tak i houbaření se do dnešních dnů zachovalo i u nás jako velká vášeň. Proto i ten nějaký atlas hub má ve své knihovničce skoro každá rodina. Vsuvka pro zajímavost. V Německu, kam jezdím již dvacet roků za dcerou, jsem při procházkách v lesích /v Bavorsku/ nacházel mnoho hub, ale houbaře žádné. Ale k věci. U muchomůrky hlízovité neboli zelené /Amanita phalloides/, jako naší nejjedovatější houby, je popsán v tomto atlasu účinek jejího jedu amatinu /ale i phalloidinu/ doslova takto:
„… je tak prudce jedovatý, že jedna dvousetina miligramu usmrtí myš ve 2 – 3 dnech. Je to dávka tak nepatrná, že množství jedu, které bychom nabrali na špičku nože /o váze ½ gramu/, usmrtilo by 100 000 myší, které, seřazeny za sebou, utvořily by řadu 18 km dlouhou, podle níž bychom si vykračovali 4,5 hodiny vojenským krokem.“
TO JE JED, CO? Jen tak pro pořádek- když vydělím procházkovou trasu 18 tis. metrů dlouhou počtem otrávených myší, dostanu číslo 0,18 m, a to je délka jedné myši, tedy nutně v tom řazení musela být položena i s nataženým ocáskem.
Před chvílí mi poslala kamarádka mail s přílohou rad jednoho lékaře – MUDr. Petr Lukeš: Co člověk v zájmu svého zdraví má a nemá jíst. Autor, lékař z nemocnice v Boskovicích, v něm varuje před konzumací nedozrálého ovoce z jižních krajin, před přepálenými tuky, před nadměrným používáním solí či potravin, které obsahují tzv. rychlosůl. K těm přepáleným tukům je tam doslova napsáno:
„Vazivo nám likvidují přepalované oleje. A to jsou věci, které nenajdete v knížkách. Oleje se přepalují při 125 stupních. Kdežto sádlo se přepaluje až při 180 stupních. Náhodou jsem se octl o desáté přestávce ve škole a z těch 45 dětí jsem potkal minimálně polovinu, jak chodí po chodbě a každé si nese pytlík slaných buráků nebo čipsů. Říkal jsem jim: děcka nejezte to, vždyť ten vysoký tlak máte z toho! Smažené prostě zvyšuje tlak. Když sníte sto tisící pytlík buráků či čipsů na 100x přepáleném oleji, je to, jako byste snědli tabletečku cyankáli.“ !!!!
Zase mne zaujala ta poslední věta z upozornění pana doktora. Když opominu ten nesmysl, že by byl olej 100x přepálen, tak při troše jednoduchých počtů dospěji k dvěma zajímavým výsledkům. Ten první. Aby to dítě snědlo tu hypotetickou tabletečku cyankáli, zauvažuji takto. I s mateřskou školou, se základní, střední a vysokou školou, chodí 22 roků do školy. 100 000 čipsů : 22 roků = cca 4545 balíčků ročně. Toto množství děleno 365 dnů v roce /čipsy by školák jedl i v sobotu a v neděli/ = 12,5 balíčků denně. Z nabídky na internetu jsem našel ty jedny z nejlacinějších – WALKERS SALT&VINEGAR /přiznávám, že nevím, jaké čipsy se prodávají v automatech ve školách – kávu turka tam mají jen za 8,-Kč/. Tato internetová značka je jen za 23,-Kč. Takže 12,5 x 23,-Kč a jsme na denní částce 287,-Kč. To by se rodiče pěkně prohnuli, že? A ještě ten druhý zajímavý výpočet z toho počtu jednoho sta tisíců balíčků čipsů. Nabízí se otázka; jak dlouho by muselo dítě chodit do školy při konzumaci jen dvou balíčků čipsů denně. To je množství, které průměrný školák by mohl zvládnout. 100 000 : 2 = 50 000 dnů : 365 dnů = 137 roků školní docházky. A to je čirý nesmysl, leda že by to byla školní docházka v době starozákonního praotce Adama až k Noemu, kdy se lidé dožívali i devět set, i více, roků. /první Mojžíšova – kapitola 5/
Vím, že pan doktor Lukeš to myslel dobře. Prostě poukázat na tu škodlivost přílišné konzumace přepálených olejů či i velké dávky soli nějakým výrazným příkladem.
Jednou, v mládí, jsme byli s kamarádem a našimi dětmi na výletě a jeho zvídavý synek, jak jsme tak kráčeli jarní přírodou, se optal. Tati, kde je nejhlubší moře? Nebudu teď zdržovat vysvětlování, kde to místo v oceánu je, ale řekl mu – Mariánský příkop, asi 11 000 metrů hluboký. Synek si to nedovedl představit a tak ho táta chtěl ohromit přirovnáním. A vytasil se s tímto – víš kolik poschodí by musel mít mrakodrap, který by byl postaven na dně tohoto příkopu a jeho poslední poschodí by bylo nad hladinou? Chvíli sám počítal a pak ohromil synka počtem pater. Tři tisíce a jedno sto poschodí! A víš, jak dlouho bychom jeli našim výtahem do přízemí tohoto mrakodrapu, když bychom bydleli v tom poschodí nad hladinou? (tenkráte zřejmě nepoužil nějaký svůj údaj o možnostech dopravy rychlovýtahem, protože to nebylo tak známé). No, večer bychom místo do postele vlezli do výtahu a ráno bychom byli v přízemí?! Kluk se s odpovědí spokojil, i když potom ještě dětská část výletníků rozebírala, že by ten výtah musel mít postele a taky záchod. My jsme s přítelem dopili pivo a šlapali jarní kilometry dál. Po chvíli povídá jeho syn. Tati, víš kdo je to kamenožrout zelený? Táta nevěděl. To je zvíře, které žije asi deset metrů pod zemí a žere kamení. Aha, povídá táta. A tati, říká po nějaké chvíli zvídavý kluk. Víš, jak dlouho by padal kámen, který bys hodil do vyvrtané díry do středu planety? Dětem se má odpovídat a tak se táta zastavil, sedl na pařez a jal se to počítat. To již nebylo tak jednoduché. Ale než to stihl dopočítat, prozradil mu nedočkavě natěšený synek. Padal by jenom do hloubky deset metrů, dál ne. Proč, zeptal se otec? Protože tam by ho sežral kamenožrout zelený! Kamarád zahodil své výpočty a všichni jsme se tomu zasmáli. Inu děti! Ale pak nás všechny tento táta napálil. Z výletu jsme se vraceli vlakem a on najednou vytáhl krabičku od sirek, otevřel okno a z té krabičky nabral mezi prsty jakýsi prášek a rozprášil ho ven. Okno zavřel a sedl si. Pak to ještě zopakoval asi třikráte a to již zvídavý synek nevydržel a optal se. Tati, co to děláš, co to je za prášek? To je Ušulum! Aha, to jsme si asi řekli všichni, přece nepřiznáme, že nevíme, co to je! Pak to udělal ještě jednou a synek se již odvážil zeptat. A na co je to Ušulum? A táta říká – to je prášek proti lvům a šakalům. Synek se zamyslel a povídá. Ale tady žádní lvi a šakali nejsou. A táta říká – já taky netvrdím, že je to úplně pravé Ušulum, ale i tak působí úplně perfektně. A proč si to myslíš, optal se synek. No vždyť jsi to říkal sám, protože tu žádní lvi a šakali již nejsou. Aha, byl potěšen synek tím, že jeho táta tím odehnal tyto nebezpečné šelmy. Dnes je z něho šikovný inženýr, stavař. Asi ho víc zaujal ten mrakodrap postavený v hloubce oceánu. Ale taky mohl být veterinář nebo ošetřovatel dravé zvěře. A když jsme šli z nádraží domů, zeptal se mne nenápadně – strejdo, a kde se dá to Ušulum sehnat?
Lidé si vymýšlejí různá přirovnání, aby něco objasnili a také prožívají různé srandy. S dětmi to je nejlepší, když jsou ještě ve věku, kdy rodiče ještě berou, kdy poslouchají a přemýšlí o tom, co jim říkají, když je rodiče ještě dovedou zaujmout. A tak je naučme poznávat houby, vysvětlit jim něco o životosprávě a vůbec, vyprávět si s nimi o životě. Jak řekl jeden moudrý muž – „neberte svůj život nijak vážně, živí z něj nevyváznete“. /?/
Pěknou mikulášskou pohodu.
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
