„Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen.“ (J.Seifert)
Setkal jsem se tu, při čtení článků a diskuze s mnoha významnými jmény osobností, které jsou pro někoho vzory či vůdci. Tito lidé přinášeli poznání, to, co v určité fázi svého vývoje člověk hledá. A člověk, ne však všichni, z toho ve svém čase může poskládat svoji skládanku pohledu na svět a jeho vnímání. A v tom byl a je jejich přínos!
Jsem rád za každý posun na této cestě. A tak pro uvědomění si, koho jsme tu „měli“, sepsal jsem pár jmen, bez udání kdo je kdo a v jakém oboru byl znám. (To je společnost, co?)
Petr D. Francuch, Emanuel Swedenborg, Jelena Petrovna Blavatská, Květoslav Minařík, Eduard Tomáš, Stanislav Grof, Ježíš Kristus, Krišna, Buddha, Rudolf Steiner, André Van Lysebeth, Aldous Huxley, Karel Makoň, Mistr Eckhart, Džalal al-din Rumi, Nikola Tesla, Albert Einstein, Daniil Andrejev, Lev Nikolajevič Tolstoj, Jan Ámos Komenský, William Law, Dante Alighieri, Mikhail Naimy, Lao-c‘, Mojžíš, William Shakespeare, Pavel z Tarsu, Edgar Cayce, Aristotelés, Ezechiel, Gándhí, Jákob, Leonardo da Vinci, Jan Křtitel, Platón, M.K.E.L. Planck, Rámakrišna, A. Shopenhauer, Cicero, Šalamoun, Voltaire, Zarathuštra, Filón Alexandrijský, Jeremiáš, Plutarchos, Diogénes, Jakob Lorber, Issac Newton, Bruno Groninger, Josef Staněk, George Orwell, Guru Nának, Svatý Jan z Kříže, Nikolaj Levašov, Richard Rohr, Josephus Flavius, Paul Johnson, Lásló Ervin, František Bardon, Josef Jonáš, Don Miguel Ruiz, O.E. Bernhardt, Ramdass, František Koukolík, G.B. Shaw, J.J.J. Miška, Sergej N. Lazarev, Ludwig Wittgenstein, Josef Zezulka, Stephen W. Hawking, Christian Opitz, Milan Kučera, Konfucius, Sokrates, Immanuel Kant, Milan Šupa, Miroslav Hrabica, … a mnozí další.
Název dnešního článku je „Pavlovy rozpravy….“ Dostalo se mi totiž do rukou pět dílů knihy významného člověka své doby, pana Bedřicha Kočího. V pěti knihách v edici „Práh mezi světy“ bylo uveřejněno celkem sto jeho přednášek či rozprav o věcech pozemských i věčných. Bedřich Kočí se narodil v roce 1869 a zemřel v roce 1955. Pro toho, komu stačí informace z Wikipedie, odkaz na ni:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bed%C5%99ich_Ko%C4%8D%C3%AD
Bedřich Kočí (1869-1955), fotografie pořízena před rokem 1929.
Jak jsem již napsal, byl hluboce věřícím člověkem a pokora a láska mu přinesly tento dar. V jeho rozpravách však najdeme kapitoly, které ukazují, že byl i mystikem a že jeho vhledy mu otevřely i témata, která by se mohla někomu jevit jako rozpor s křesťanstvím.
V prvním díle například přednáška s názvem „Od smrti k novému životu“. Je tam mj. uvedeno, že:
„…k ovládání hmotného těla duše potřebuje celou stupnici těl duchovních, a to hlavně tělo kausální, mentální a astrální.“
Také je tam přednáška s názvem „Naše astrální tělo a jeho důležitost pro náš život“. Autor tam napsal, že lékařská věda, která před operací uspává pacienta narkózou, nedělá vlastně nic jiného, než že odstraňuje /dočasně/ citlivé tělo astrální, aby tělo hmotné se stalo necitlivým.
V druhém díle je krásná rozprava „O duši“ a hlavně přednáška s názvem „Věčný zákon odplaty – karma“. Zaznělo v ní, že:
„Věčný zákon odplaty zahrnuje v sobě také poučení o příčinách a následcích, a proto máme mít stále na paměti, že si svou karmu, svůj osud sami tvoříme, a to nejen svými skutky, nýbrž i každým svým slovem, každou myšlenkou. Každý je tvůrcem svého štěstí, a proto nikdo nemá práva naříkati na svůj osud nebo příčiny svého utrpení sváděti na někoho jiného, nebo dokonce naříkati na nespravedlnost Boží.“
V třetím díle je vypovídající rozprava s názvem „Klad a zápor života“. Životní klad musí podle autora zahrnovat lásku, dobro, spravedlnost, poctivost, pravdu, ochotu pomáhat druhým, pokoru, vlídnost, snášenlivost, a to vše s doprovodem veselé mysli. Na druhé straně uvádí autor zápor života, kterým je sobectví, lež, přetvářka, nenávist, závist, nepřejícnost, mstivost, ochota vidět ve všem jen to nejhorší, strach před věcmi, které se nikdy ani nestanou, podezřívavost, žárlivost, škodolibost, nesnášenlivost, pýcha, domýšlivost, neochota, nevíra či malověrnost, bezohlednost, mravní nečistota a podobné špatnosti. Stačí kterákoliv z uvedených vlastností, aby učinila člověka nespokojeným a nešťastným.
Moje krátké seznámení s tímto celkem málo známým autorem ukončím dvěma „výlety“, kdy chválil klid. Podle něj je klid nejcennější koření lidského života, to nejdůležitější a nejpotřebnější pro náš život duchovní i hmotný, klid je – Bůh sám. Připomíná, že:
„Pán Ježíš, když chtěl mluvit s Otcem Svým, šel vždy do samoty a naprostého klidu. Proto nebral s sebou ani své nejmilejší apoštoly, nikoho, aby nikdo nemohl rušit potřebný klid. Vzdálen od lidí, v úplném tichu se soustřeďoval, aby mohl slyšet hlas Otce Nebeského, aby s Ním mohl rozmlouvat a přijímat Jeho pokyny pro Svůj učitelský a mesiášský úkol.“
Poslední téma rozpravy, kterého si povšimnu delší citací je to, jak získat klid. Autor uvádí:
„Klid v běžném slova smyslu znamená cosi jako vnitřní pohodu, vyrovnanost, spokojenost se sebou samým, mír kolem sebe i v sobě. Proto nejdůležitější podmínkou každého okamžiku klidu je klid svědomí, které nemá, co by nám vyčítalo. Tak se ocitáme před prvním požadavkem, to jest zachování Zákonů Božích. Na prvém místě těchto Zákonů Božích je láska. Naplnit nitro své láskou, milovat všechny své bližní a všechno, co kolem sebe vidíme.
Dovedeme-li toto, pak jsme již na poloviční cestě k získání klidu, neboť láska, která naplní naše nitro, jest Bůh Sám a Bůh je věčný, absolutní klid.
Milujeme-li všechny své bližní, pak musíme také všem tuto lásku dokázat skutky a ne pouze slovy. To znamená, nesmíme nikomu ubližovat, nesmíme nikoho podvádět, nesmíme nikomu lhát. Kolísáme-li ve svém úmyslu milovat všechny své bližní a odchýlíme-li se časem pod vlivem sobectví od správné cesty, je zcela pochopitelné, že u svého bližního vyvoláme nespokojenost, která se pak silou jeho myšlenky vrací k nám zpět. Taková nevlídná vzpomínka na někoho druhého dovede nás připravit o klid, a to jen naší vlastní vinou, protože nespokojenost toho, komu jsme ublížili, vyvolala neklid, který zachvátí i nás.
Další, neméně důležitou podmínkou klidu jest zachovávání všech zákonů lidských. Tyto zákony byly nám dány k zachování a udržování společného pořádku a kázně. Jak vytrvale dovede mučit svědomí! Co bezesných nocí prožije ten, který se prohřešil proti zákonu! I když se jedná v celku o maličkosti, které dle právního řádu jsou zvány jen přestupky, i takové věci připraví vás důkladně o klid.“
Nu, a autor v této rozpravě končí přáním, které se i pro tento čas konce roku velmi hodí:
„Přeji vám všem, abyste dovedli vždycky a za každých okolností zachovat si v nitrech svých trvalý Boží mír a klid. Přeji vám, aby se tento klid rozrostl ve vašich nitrech tak mocně, abyste nikdy nepoznali trýzeň neklidu. Bůh vám k tomu pomáhej!“
Alois Vrobel
Poslední články autora:
