Dříve, před tisíci lety, byla tato role pochopitelně jiná. Tzv. domácí krb, tedy oheň, výchova a starost o děti, vaření, ošetřování muže, bojovníka, co zajišťoval jídlo a tím i celé přežívání rodu. Uplynulo však pár století a v dnešní moderní době ženy potřebují budovat i svoji kariéru a muži, pokud do jejich vzorce, kupříkladu podnikání, nepatří, jsou pro ně trochu na vedlejší koleji. Samozřejmě že ne všechny jsou takové, to bychom již byli v demografickém vývoji zcela „na dně“. Nakonec ale připomenu, že je to i karma každého člověka, a ta určuje, jaké místo ten který člověk v životě zaujme a jaké peripetie ho potkají i ve vztazích muž – žena.
Bernardino Luini (1475-1532) – Madona s dítětem a sv. Kateřinou a Barborou.
Dostala se mi do rukou kniha, která má v podtitulu název „Co bible neříká“. Podle rozprav Edgara Cayceho ji napsala Anna Read. /Dále budu používat pro tohoto proroka zkratku E.C./ Pro mne byla zajímavá v tom, že jsem se v ní dočetl o ženách, které byly kolem Ježíše a které hrály i pro jeho vývoj značnou roli. Bylo zcela logické, že lidé, kteří chtěli od E.C. něco vědět a využít tak jeho vzácný dar, se často ptali i na život Ježíše Krista. A on své výklady o něm začínal půvabnou úvodní větou: „Ve dnech, kdy Mistr chodil po zemi…“
Z knihy stručný citát:
„On, náš Pán, byl první mezi prvními na zemi jako Adam (jedná se o první Ježíšovu reinkarnaci na zemi – pozn.překladatele), aby pomohl těm, kteří chybovali v duchovních věcech; a pouze skrze řadu reinkarnací byli schopni rozeznat dobro od zla.“
A již k ženám. V knize začíná pohled k esejským. Farizejové je nazývali rebely. A proč? Oni učili tajemství člověka a o jeho vztahu k silám, jež se mohou projevit zevnitř i zvnějšku. Jméno „esej“ vysvětluje E.C jako očekávání. Očekávali narození Syna božího. A tak se v knize dostávám k vybraným dvanácti pannám a jedna z nich měla přivést na svět tohoto Mesiáše. Byla mezi nimi v té době i čtyřletá Maria, dcera Anny. A první dvě ženy jsou tak „na světě“. Maria, Boží matka, ale toto označení vzniklo až mnohem později. A vlastně Ježíš musel po svém narození poznat i babičku Annu. Dvacet čtyři roků před Mistrovým narozením přišla na svět Judita, žena, kterou musel Ježíš také poznat. Měla mimořádné schopnosti a oproti zvyklostem se Judita stala vůdkyní esejské komunity. Judita je označována jako žena záhadná; pro ilustraci, měla schopnost předvídat budoucnost.
Pak tu byla podle E.C. žena z Východu, Sarafa, která ve svých mystických vhledech došla k tomu, že ve Svaté zemi dojde ke změně, k významné události. I proto se přestěhovala a usadila u esejských na Karmelu. Další ženou, která se pohybovala kolem Ježíše, byla matka Jana Křtitele. Ten se narodil Alžbětě, esejce, sestřenici Marie. Ovšem že byla značně starší než Ježíšova matka.
Malá odbočka – prorok E.C. viděl narození Ježíše dne šestého ledna. Byla zima a esejští, kteří Josefa a Marii doprovázeli, našli místo, kde se Syn Boží má narodit. Byla u toho i dcera hostinského, který odmítl Josefa a Marii ubytovat, jako další žena, která se kolem něj později pohybovala. Jmenovala se Sarafa, a ta podle E.C. plakala nad hvězdou, jež se objevila před narozením Mistra. Sarafa byla jen o rok mladší než Maria a byla první ženou, která si novorozeně pochovala. Další ženou byla Mariina přítelkyně Josie. Ta doprovázela Josefa a Marii do Egypta a nebyl to jen doprovod, ale plná starostlivost a péče o děťátko a mladou matku. Po návratu z Egypta do Kafarnaum byl Ježíš vyučován esejským Bratrstvem, jehož vedoucí byla již zmíněná Judita. Výše uvedená Josie měla Ježíše hlídat, ale ten se ztratil do chrámu, kde ho později našli. Tenkrát tam Ježíš řekl učeným: „Nevíte snad, že se musím starat především o záležitosti mého Otce?“ … Těmto slovům porozuměla Josie, a také Sarafa, které byly v chrámu přítomny. Sarafa byla hezká žena, ale byla první, kdo zasvětil svoji mysl, tělo a duši Ježíši.
E.C. krátce popisuje studia Ježíše v zemích Východu, o výuce v Indii, o Persii a co tam Ježíš přijal a také o Egyptě. Jan Křtitel byl zpočátku s Ježíšem, ale když byl Ježíš v Indii, odešel Jan z Persie ve věku sedmnácti let do Egypta. Tam se pak potkali ve starobylém městě Heliopos, kde později oba složili kněžské zkoušky.
E.C. mluví ve svých rozpravách o Rút, další významné ženě. Ta byla sestrou Ježíše. Narodila se poté, když Ježíš odešel na studie, a to až po prvním sourozenci, po bratru Jakubovi. Rút slyšela pojetí Ježíšova kázání v synagoze, jeho první proroctví Iziášovo a Jeremiášovo. Rút byla bratrovým výkladem nadšena a její úcta k němu se ještě prohloubila. Rút se přátelila i s Josií, která po smrti Josefa již zůstala s matkou Marií. Rút se v těch časech seznámila s římských úředníkem Filoasem a ten se časem stal jedním s nejvýznamnějších následníků Ježíše. Rút měla s Filoasem pěkný vztah, který prohlubovala náklonnost obou k Ježíšovi. Ale matka Maria po ní chtěla, aby vztah ukončila. Ta však neposlechla, protože i přes to, že Říman mohl být nenáviděn jako člen národa okupantů, dokazoval svůj vztah k učení Pána a byl i esejskými přijat.
Pak přichází na scénu farizej Nikodém a také jeho žena, původem esejka Marta. Značnou roli sehrály ženy ze Samaří /hovor Ježíše u studny/. Byly to Jodie a její sestry Selma a Josie. To, co ji Ježíš řekl, se dostalo do jejich rodin a takto začalo kázání pro lid jako dobré zprávy pod horou Seir. Velmi zajímavou je kapitola z této knihy, kde je popisováno zázračné léčení, jeho principy. Ježíš tak konal dle E.C. v principu a skrze vědomí – „Já a můj Otec jsme jedno“.
Mé krátké povídání o roli žen „ve dnech, kdy Mistr chodil po zemi“ zakončím tím, že zázraky, které konal Ježíš, vzkříšení mrtvých, se zúčastnily mnohé ženy, příbuzné již jmenovaných lidí z té doby. Pro mě osobně je to vše podkladem mé představy, že Ježíš se lidem nevyhýbal, byl s nimi a mnoho žen hrálo v jeho životě významnou roli.
/pokračování/
Václav Žáček /Venda/
P.S. Ještě si dovolím dokreslit moje pocity k ženám ukázkou – překopírování z jednoho mého více jak pět let starého článku:
„Myslím si, že správná náboženská odpověď na otázku o lásce mezi mužem a ženou může být pouze jedna: tato láska je požehnaná, překrásná a svatá do té míry, pokud jde o lásku tvořivou.
Co mám tím na mysli?
Mám tím na mysli, že nejrozšířenějším druhem tvůrčí lásky v našem eónu je rození a výchova dětí, což však vůbec není jediný druh tvůrčí lásky a láskyplné tvorby. Společná práce v jakékoli oblasti kultury, vzájemná výchova nejlepších stránek osobnosti, vzájemné sebezdokonalování, vzájemná inspirace k náboženské, umělecké a vůbec libovolné tvořivé práci, a nakonec i obyčejné štěstí mladé, svěží, vášnivé lásky, které oba dva obohacuje, posiluje a pozvedá – to vše je božská tvůrčí součinnost, neboť vede k prosvětlování a umocňování jejich osobností, k rozšíření světového oceánu radosti a lásky. Paprsky nádherné lásky mezi mužem a ženou se pozvedají a upevňují nejvyšší světy, které jsem v jedné z předchozích kapitol charakterizoval jako Vlny Světového Ženství. Dokonce i v tom případě, kdy oba zamilovaní zaměřují svou společnou práci chybným směrem, kdy má jejich práce společensky škodlivý smysl, si odsouzení zasluhuje pouze zaměření této práce; naopak impuls společné tvorby, kterým je tato láska poznamenána, duch spojenectví a přátelství, jímž je proniknuta, jsou požehnány shora.“ /citace od ruského autora D.Andrejeva/
Poslední články autora:
