Začínám dnes netradičně – kopírováním článku z internetu s názvem:
Váš charakter vytváří váš osud. Překvapivě šokující odpověď tibetského dalajlámy
V debatě u kulatého stolu se brazilský teolog Leonard Boffa zeptal tibetského dalajlámy:
„Vaše Svatosti, které náboženství je ze všech nejlepší?“
Leonard si tuto situaci živě vybavuje: „Myslel jsem, že řekne tibetský buddhismus nebo východní náboženství, jež jsou mnohem starší než křesťanství.
Nicméně Dalajláma se odmlčel, pohlédl mi do očí a usmál se. To mě překvapilo, neboť jsem si byl vědom jízlivosti v mé otázce.“
Co z tebe udělá lepšího člověka?
Dalajláma odpověděl: „Nejlepší náboženství je to, které z tebe udělá lepšího člověka.“
Leonard byl z této odpovědi v rozpacích a zeptal se: „A co mě udělá lepším?“
Dalajláma odpověděl: „Cokoli, co tě udělá více soucitným, citlivým, objektivním, milujícím, lidským, odpovědným, etickým. Náboženství, které tohle dokáže, je pro tebe tím nejlepším.
Důležité je to, jak jednáš s rodinou a přáteli, jak se chováš v práci, ve společnosti, před světem.
Pamatuj, vesmír je ozvěnou tvých skutků a myšlenek
Zákon akce a reakce neplatí jen ve fyzice. Týká se rovněž všech vztahů – k lidem, zvířatům, rostlinám, světu. Jestliže se chovám dobře, dostanu zpět dobro. Jestliže jednám se zlým úmyslem, vrátí se mi zlo. Pamatuj, že vesmír je ozvěnou tvých skutků a myšlenek.
Budeš mít to, co přeješ ostatním. Být šťastný není záležitostí osudu. Je to věc volby.
Pečuj o své myšlenky, neboť se z nich stanou slova.
Pečuj o svá slova, neboť se z nich stanou skutky.
Pečuj o své skutky, neboť se z nich stanou zvyky.
Pečuj o své zvyky, neboť utvářejí charakter.
Pečuj o svůj charakter, neboť ten utváří osud.Osud je tvůj život.“
Zdroj: http://www.janpatrman.cz/vas-charakter-vytvari-vas-osud-sokujici-odpoved-dalajlamy/
Odpověď Dalajlámy ve stručnosti říká. Poznej sám sebe, žij podle zásad morálky a etiky, neubližuj, pamatuj na ozvěnu /setbu/ tvých skutků a myšlenek a na úrodu, kterou přinesou. Někomu by se mohlo téma kosmického zákona jevit jako ohrané, ale pokud tento neměnný zákon pro lidský svět člověk nepochopí, nemůže pokročit žádným způsobem dál. Je to věc volby, jak řekl Dalajláma!
Držím v ruce „Duchovní slabikář“, významnou, byť útlou knihu Učení Mistrů. Slabikáře jsou učebnicí základů – dětský slabikář učí číst a poznávat písmo, slova a k nim řazené pojmy, myslivecký slabikář přináší základy pro tento koníček, slabikář kuchařského řemesla, slabikář pro fotbalisty či mladé astronomy… atd. – tam všude jsou uvedeny základy. Dovolím si postupně a stručně uvést obsah knihy, který může u někoho vzbudit pohled a zájem o postup na Cestě k poznání sebe sama, při hledání vlastní lidské podstaty, a to v určitém logickém sledu. Tento však nemá křídový papír, obrázky a fotografie. Je psán jazykem jednoduchým s důrazem na pochopení smyslu textu. Dařit se to bude možná více tomu, kdo je otevřen myšlenkám, kdo nenechá přistoupit předsudky.
Tím nejlepším začátkem by mohlo být to prvotní uvědomění si okolností a „Situace, ve které trvale žijeme“. Mohlo by se použít podstatné jméno „ŠTĚSTÍ“. Často si ho vzájemně přejeme pro to, co konáme. Přejeme si samozřejmě i zdraví, protože pro úspěšné snažení se v lidském životě je nezbytné. Ale budu-li definovat, v čem vidí většina lidí své štěstí, zjistím, že pohledů na ně je mnoho. Úspěšná životní kariéra, ruku v ruce peníze, úspěch u žen, v četbě a chápání knih, smysl nalezený v pití, v drogách a hrách, v dobrém jídle, primární zájem o nakupování věcí, pocit obstát ve vztazích k ostatním lidem, v získání popularity, moci a slávy. To vše je však dění mimo naši nejvnitřnější osobu, i když jsme v tom konání těmi činiteli – nutno dodat, že nevědomými. Proto se může zdát /někomu/, že štěstí můžeme nalézt jen v okolním světě. Může se takové štěstí rovnat pocitu spokojenosti? Ale jak je tento vysněný stav, pokud přijde, stavem trvalým? Jeden příklad. Nějaká žena si přeje zhubnout o deset kilogramů. Hledá a hledá až konečně získá moderní zaručený recept, koupí si osobní váhu a na dobírku zázračný postup a skutečně zhubne. Má dobrý pocit, že se jí to podařilo během pár dnů. S pocitem štěstí se prohlíží v zrcadle. Ta volná kůže, to se upraví, budu cvičit, posilovat, koupím si krémy. A šatník? No, všechno je mi sice velké, postupně si ale nakoupím spousty nového oblečení, a také přihlédnu k módě… Inu, získala své štěstí! Jestli to bylo natrvalo, jestli opravdu dokázala změnit i myšlení, stravovací návyky, životní styl a jestli se tím zásadním zásahem do organismu nezměnilo něco i v tělesném zdraví… kdo to ví? Položím si proto jednu důležitou otázku: „Jaké jsou přirozené potřeby a vlastnosti lidských bytostí?“
Mohu pokračovat v nutném duchovním pohledu na svět. Tady hraje roli určité objektivní uvědomění si, že ač je lidská bytost z hmoty, má i schopnosti úrovně mentální, emocionální a duchovní. Abych zcela pochopil kým jsem, kdo jsem a prakticky poznal všechny svoje možnosti, musím rozvinout všechny čtyři aspekty lidského bytí. Tak, jako ryba potřebuje pro svůj zdravý život čistou vodu a lev divočinu, tak lidská bytost potřebuje k dobrému životu a plnému rozvinutí všech svých schopností duchovní potravu a duchovní život. A pak je již jen malý krůček k povýšení duchovního života na hlavní důvod našeho bytí.
Jsou tu však předměty našich nikdy nekončících přání. A tu hraje roli lidská mysl, která nemá prostor a čas, aby se zabývala něčím jiným, než jsou tato přání, do kterých se promítají smyslové radosti. A to je i hlavní překážka, kvůli které většina lidí nehledá své duchovní potřeby a správné nazírání na svět. Mysl je zcela pohlcena vším tím, co zakouší v hmotném světě a je tak doslova naplněna do posledního póru smyslovými radostmi. Do sebe zahleděné ego, okázalé vyzdvižení svého malého já nad jakoukoliv představu duchovního, byť mnohem skromnějšího života. Vždyť co nám v životě patří? Možná to, co s námi odejde po smrti? A nebo to, co tu zanecháme pro pozůstalé. V okamžiku smrti lze pak již poznat, že jsme žili v iluzi, ale k naší lítosti nestačíme toto závěrečné poznání sdělit ani těm nejbližším, pokud nějací v době našeho umíraní jsou poblíž.
V životě si sami sobě lžeme, stavíme si vzdušné zámky, které nejsou a nikdy nebudou realitou. Na pomyslném jevišti života hrajeme svoji roli, která je dána. Má své kulisy, svůj děj, zlomové okamžiky a stále herce, jednoho každého posouvá nenávratně ke konci role. Tam poznáme, že tak jako každé divadlo má svůj konec, tak i náš svět, a v něm v naší krátké epizodě, skončíme. Co nám umožní žít v tomto světě tak, že se nenecháme utápět v životních bouřích a že i z hlubiny problémů se dokážeme vynořit? Jak se naučit plout životem tak, že světu /hmotě/ nenáležíme? Jednoduchý příměr – člun také plave po vodě jen proto, že v něm není voda. Pokud bude vodou zaplaven, potopí se. Nenechme k tomu náš život dojít. Udržujme správný kurs naši lodi a nenechme do ní vnikat zkázu nesoucí vodu, která nás v jednom okamžiku dokáže potopit.
Život je jako obrovská tlačenice, kdy jsme zváni do cirkusu ke shlédnutí fantastického představení. Sami v něm i vystupujeme jako žongléři, artisté, krotitelé…, a chceme mít úspěch, neúspěch nás vyřadí na okraj. Chceme tak od života vše možné, přátele, rodiny, zabezpečení, jídlo, prožitky, milenky či milence, úspěšné děti, uznání okolí, sečtělost, vyznání se v jeho tlačenici. Je tu však jeden problém, a naráží na něj téměř každý. Jde o nedostatek času. Jakoby „tvoříme“, plníme přání mysli své i jiných lidí, ale většině zbývá na konci svého času konstatovat, že to či ono ještě nebylo uděláno, to či ono nebylo zabezpečeno, převedeno, umístěno či darováno. A není koho prosit o další rok, měsíc či týden života. Svíce dohoří.
Ti, co poznávají hodnoty života, se snaží o rovnováhu svých činů. Musíme si ujasnit, co má smysl a co je naprosto bezcenné. Nazývá se to uměním správně rozlišovat. Svádět boj o vnitřní rovnováhu. O ovládnutí emocí tak, aby ony neurčovaly míru opaku rovnováhy, míru chaosu. Je dobré pěstovat si pro tento účel sebedotazování. To je nutné pro naši rovnováhu a ta pak vede k dosažení sebepoznání. Co je to ta skutečná vnitřní rovnováha? Nějaký poměr mezi tím, za čím se honíme, za čím utrácíme náš vyměřený čas? Odpovědi si musí hledat každý sám. Ale každý člověk je nenajde nijak lehce. Někteří se nechají zmást rovnováhou na povrchu věcí. Chce-li se však člověk osvobodit, chce-li nebýt zajatcem věcí, chtění, chtíčů, s průvodními jevy, jako je hněv, nenávist, sobeckost, musí učinit daleko více kroků, než je nutné pro poznání „povrchu světa“. Opravdové poznání je ryze interní záležitost a je nasměrováno do hlubin našeho nitra. Je to probuzení z iluze světa, poznání, že jsme vlastně nežili, že jsme na nějaké mírně vyšší úrovni, než je ta animální, jen „nějak“ existovali. A celé je to zase jen o využití svého času. Nějaké nedávné statistiky říkaly, že průměrný městský člověk, řidič, prožije šest měsíců v čekání na změnu světel semaforů. Prý nejméně rok strávíme hledáním věcí, které jsme někam založili; dva roky čekáním na telefonní spojení či přepojení hovorů… Zajímáme se věcmi vnějšího světa. Ale to, co je uvnitř, co vede k poznání sebe sama, to nám uniká jako písek mezi prsty. Nenávratně.
Dnes, kdy píšu tento malý článek, jsem nahlédl do různých zpráv světa kolem nás. Čím je krmena lidská mysl a k čemu takové zprávy slouží? Posuďte titulky dle svého uvážení každý sám – jsou ze seriózních serverů, ne z bulváru:
Pohroma se blíží, lidé se zblázní? Astroložka varuje před nebezpečím, nastane už za dva dny
Nemocný chlapec chtěl vidět Santu, vánočnímu dědovi zemřel v náručí
Porod císařským řezem se už promítá do evoluce, tvrdí vědci
Rakovinu prsu vyléčila pouze s tímto čajem! Dnes ho doporučuje každé ženě
Muž zemřel při nehodě. Po dvou dnech v márnici vstal z mrtvých
Zamilovaná účetní vyvedla z firmy 110 milionů, dostala devět let
….a trošku trapností z údajně úspěšné pohádky !! (toto je bulvár)
Mohu ale také říci, že jsem dnes nad ránem nahlédl i do světa ticha, kde čeká, prozatím pro mne ještě ukryto, vnitřní světlo poznání.
Kdo by neznal novozákonní návrat ztraceného syna, kterého Otec vítá, byť ten vše, co mu dal, promrhal s pokleslou společností, utratil svůj podíl majetku. Naše duše odešly do světa neduchovního, temného, do světa hmoty, kde podle mnoha nejvyšších zákonů svého stvořitele působí. Bez duše by nebyl život, i ta nejmenší rostlinka ji má, zrovna jako ten malý brouk. Duše jsou diamanty, jsou perly a kusy ryzího zlata. Utrácejí však svou podstatu a vzácný lesk s prodejnými děvkami hmotného světa. Jejich putování je přivádí, zrovna tak jako marnotratného syna v biblickém příběhu, v nějakém čase vývoje, po mnoha životech a nelehce získaných zkušenostech, k pravému poznání, k silně působící touze po návratu. A tady se skrývá podstata tohoto poznání sebe sama, poznání vnitřního člověka a jeho duše, poznání cesty pokorného přiznání si omylů, cesty prošpikované prosbami o milost, o odpuštění. Tady je nástup dobra, které může hříšníka přivést zpět ke svému Stvořiteli a Otci, na cestu, kdy se naše duše jako kapka z Jeho prvotního oceánu může znovu spojit s Jeho esencí, s pravým a věčným životem.
A v tom je i takové mé přání všem lidem k vánočním svátkům.
Příště další listování „Duchovním slabikářem“.
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
