Nedávno se zde na stránkách gnosis, nevím již pod jakým článkem, objevila malá diskuze ohledně pojmu sobeckosti. Není asi člověka, který by nevěděl, co to značí. Můžeme si představit naši sobeckost i v tom, že nepomůžeme nuzným lidem například v Bangladéši či v nějaké bídné oblasti Afriky? Můžeme jim poslat peníze a ve sbírce nějaké charity se sejde třeba 100 tis. Kč. Zakoupí se za to balená voda, léky, přikrývky a možná zbude na sušené mléko pro strádající děti… Pomohli jsme? Ano, ale může zde zůstávat takový hořký pocit, že zatímco my si jdeme na koncerty, sportovat ve značkové oblečení, máme práci, plné regály zboží, oni tam někde prostě strádají každý den! Měli jsme se tím stokorunovým darem na charitu nějak vykoupit?
Nedávný vůdce Libye dostal „na frak“, když chtěl co nejvíce pomoci lidem své země; ve školním vzdělání, v materiálním zabezpečení třeba mladých rodin, výstavby bytů, v dostatku pitné vody i vody pro zavlažování. Neměl zřejmě vypustit z úst, že by se Afrika měla sjednotit proti vykořisťování a dokonce prosazovat ideu zavedení společné měny v tomto světadíle?! Byl zabit a země rozvrácena. A někteří sobci z vyšších kruhů té „vítězné“ strany se chtěli dostat i k nerostnému bohatství této země. Na počtech mrtvých tohoto konfliktu nikomu z nich nezáleželo. Zvítězil vlastní sobecký zájem!
Před chvílí jsem se prošel v hebké trávě s ranní rosou a teď, s heřmánkovým čajem a písněmi The Beatles /právě hrají příznačnou píseň A Day In The Life/ se pokusím podělit se o stručné vysvětlení pojmu sobeckost, který nabízí mé milované učení Sant Mat.
Ten, kdo hledá cestu k duchovnímu osvobození, se musí snažit dosáhnout za každou cenu úplné nezávislosti na všech smyslových objektech a musí se zbavit všech přání tyto objekty vlastnit. Stav mysli takového člověka musí být podoben slunci, jež září na všechny bez rozdílu a odměny nežádá na nikom. (Obdobně je to i v Novém zákoně.) Obdoba takového jednání se musí stát i ideálem duchovně hledajícího člověka. Duše žije věčně tím, že dává, nikoli tím, že dostává. Cítím to jako velký paradox bytí. Nejvíce totiž dostáváme tehdy, když nejvíce dáváme. A naopak, čím více dostáváme, tím více jsme oslabováni. A tady je takový první pohled na téma. Sobeckým shromažďováním přichází takový člověk takto jednající vlastně na mizinu. (Vím, že by to chtělo větší vysvětlení, ale pro tuto chvíli to stačí.) Proto se musíme odpoutat od všeho pomíjivého /nelpět/ a zabránit, abychom cokoliv z toho milovali. Dávat a pouze dávat, nikdy nemyslet na odměnu, to je první krok k nesmrtelnosti. (Trochu obdobná je v tomto tzv. karma jóga.) Žádný člověk se nestane plně osvíceným, Mistrem, mudrcem… tím, že se bude vyhýbat bolestem nebo vyhledávat pohodlí a smyslové radosti nebo závislosti na světských lidech; na druhé straně není možné dosáhnout pokroku na duchovní cestě ani sebeobětováním. Dříve než vstoupíme na cestu svobody, musíme dosáhnout klidné, vyrovnané nezávislosti, která nás zbaví pout ke světu. Když adept duchovní cesty tento stav získá, musí na své méně šťastné spolubližní myslet s laskavostí, soucítit s nimi, eliminovat jakýkoliv stín samolibosti, sobeckosti nebo dokonce pocitu nějaké nadřazenosti. I to je znak, a velmi důležitý, Cesty návratu.
Učí mysticismus sobeckosti? Není snad sobecké, jak by mohli říkat někteří kritici, sednout si někde v odlehlém koutku a snažit se prospět jenom své vlastní duši a přitom opomíjet celý svět? Nebylo by tisíckrát lepší pomáhat pokroku na celém světě a rozvíjet s mým přispěním například humanitu všech společností ve všech kulturách světa, než věnovat svoji pozornost prospěchu sobě či několika osamělých duší v možná neproduktivním usebrání?
Samozřejmě, bylo by opravdu sobecké hledat vlastní vzestup a vlastní zdokonalení a zapomínat na statisíce lidských duší, lidských bytostí, které pláčou, naříkají nad svým osudem a zůstávají bez pomoci. Nepochybně je sobecký ten, kdo zapomíná na prospěch ostatních a snaží se jenom o prospěch vlastního individuálního já.
V podstatě je člověk neznalý a slepý a není si vědom ani svého vlastního já. Kdo zná hlubokou pravdu bytí své bytosti a základní podstatu tohoto pomíjivého světa? Vnímáme pouze jevy, ale jejich skutečná realita, jejich podstata je našemu povrchnímu předpojatému pohledu skryta. Můžeme za těchto okolností, dokud neotevřeme svůj zrak, dokud nejprve nepoznáme sebe a své okolí, dokud neodhalíme jejich skutečný význam a důležitost vůbec poznat, co je dobro? Říkám ne!
Co učí mystika? Neučí nás, abychom se zajímali pouze o své vlastní dobro a nemysleli na dobro ostatních. Mystika, napíši to za sebe, mě učí a pomáhá, jak otevřít svůj vlastní /vnitřní/ zrak, abych mohl vidět a doopravdy poznat sebe samotného a své okolí a tyto znalosti, a to již platí obecně, využít k nalezení opravdového dobra. Jen tak se lze dostat do pozice toho, kdo může doopravdy, bez sobeckosti, pomáhat sobě i ostatním.
Mystický Mistr mi neříká, abych se staral pouze o své dobro a byl sobecký; žádá mě, abych otevřel nejprve své oči a doopravdy viděl, dosáhl transcendentního vědomí a teprve potom je možné, abych dokázat pomáhat i ostatním. Do té doby mohu o této pomoci pouze mluvit a přemýšlet.
Všichni jsme totiž do jistého okamžiku slepí /a slepí vedou slepé/, přesto se každý z nás snaží horlivě ukázat ostatním správnou cestu. Opakuji – nejprve musíme otevřít svůj vlastní zrak a teprve potom přemýšlet, jak pomoci ostatním. Náš pomyslný dům je v plamenech a my jdeme hasit domy ostatních. Víme, jak oheň uhasit?
Sobeckost náleží k jedné z vášní mysli. Kdo je sobecký, myslí si, že má více, má dost? Ne, chce více, profituje z ostatních, neohlíží se na jiné a jde často tvrdě za pofiderním cílem mít, získat víc a víc… Co takový člověk dává? Kam jej vášeň, jeho ego, vede?
Václav Žáček /Venda/
Zdroje v učení o duši, jež prochází již celými věky
Poslední články autora:
