Fyzikové z CERNu provedli super přesné měření magnetického momentu antiprotonu a nenašli žádný rozdíl mezi vlastnostmi materie a antimaterie, což učinilo tajemství zmizení antihmoty a existenci vesmíru ještě více záhadnou, stojí v článku, který byl publikován v magazínu Nature.
/Vědecky založení diskutující mají možnost jít do značně větší hloubky s tímto odkazem – viz.: https://www.nature.com/articles/nature24048./
„Všechna naše měření ukazují na to, že materie a antimaterie mají naprosto stejné vlastnosti. Jinými slovy, vesmír prostě nemůže existovat. Realita ovšem hovoří o opaku. Nutné rozdíly někde musejí existovat, my ale nyní prostě nechápeme, kde je máme hledat. Vzniká otázka — co narušilo symetrii vlastností materie,“ prohlásil Christian Smorra, fyzik z Institutu RIKEN v Saitamě (Japonsko). převzato
Co je to tedy ta tzv. realita, která na tvrzení, že vesmír nemůže existovat, hovoří o opaku. Co tedy my, lidé s pěti značně omezenými smysly pro vnímání světa, můžeme dělat? Nic a nebo něco jako mít víru v jistou existenci či naopak být uzavřen v přechodné chiméře existence a iluze, které vždy končí osvobozující smrtí?
ILUZE, REALITA…
Někteří vzdělaní lidé připouštějí i dnes existenci mystiky, mystických vizí jako výsledku mystických transportů, ač jej sami nikdy neuskutečnili. Vidí v nich ale pouhou lidskou reflexi vlastních úvah člověka, toho tzv. mystika, jako odraz jeho mysli z toho, co tam jako podklad bylo vloženo, tedy jako podněty, které vyvolávají před mentálním zrakem různé obrazy. Prý je to výsledek velmi intenzivní představivosti. Mystik nevidí objektivní realitu, je prý v zajetí subjektivních myšlenek a idejí? Je to prý pouhá představivost, iluze či přelud jako výraz a výplod jejich vlastního mozku a vlastních idejí? Jsou tyto výhrady pravdivé? Nechci si teď na položené otázky odpovídat. Snad to další text objasní více.
Jak jednoduché je ale napsat k poznané vůni fialky; kamarád mi utrhl květ fialky a řekl, takhle voní fialka; tentýž utrhl stonek libečku a řekl, takhle voní libeček… a já mám tak své praktické poznání, pokud mu mohu věřit, že sám ty rostliny znal. Jakým vzorcem z propracovaného vědního oboru chemie lze vytvořit vzorec vůně fialky, libečku, máty, růže!? To také nevím.
Narodí se člověk. Je od svého narození zcela hluchý a slepý. Lékaři na to přijdou brzy. A tento člověk, jinak zdravý, jak se vyvíjí? Co poznává…? Neslyší, nevidí, má jen čich, hmat a chuť, ale kontakt se světem mimo něj, poznání reality? Na tento brutální příklad možného lidského údělu v naší představivosti lze odpovědět – potřebujeme smysly, abychom ten kontakt s naším světem získali. Aby se v nás postupně probouzelo a probudilo kompletní vědomí světa. Spím-li a zdá se mi sen, jsem v tom okamžiku bez vědomí, mé tělo leží v posteli, zrak je vypnutý, vnímání okolí je značně i od jiných smyslů utlumeno a já prožívám odehrávající se děj snu. Vidím v něm svět, který bez mé vůle do „mne“ sám přišel, lidi známé či zcela neznámé obličeje, krajinu známou či také neznámou, zážitek příjemný či nepříjemný. Jakmile se probudím a získám opět své bdělé vědomí, kdy se zapnou do „provozu“ smysly, přichází uvědomění si, že to nebyla skutečnost, že to byl jen sen. I když jsem se mohl probudit s pláčem, strachem či smíchem. Ale po tom uvědomění si, že skončilo snění, jsem opět ve „svém reálném“ světě. A jaký důkaz potřebuji, že to, co jsem prožíval, byl jen sen? Žádný, protože z iluze snění jsem vstoupil do své skutečné reality. Je ta ale opravdu skutečná? Není všechno to, co dělám rukama, na co myslím, co plánuji udělat…, jen jiný „typ“ snění? Propracovaného k jisté dokonalosti a sem umístěného za jistým účelem? Sen ve spánku trvá sekundy a po probuzení, než si uvědomíme, že to byl jen sen, můžeme mít pocit i dlouhé prožité události. V nekonečném čase pak probíhající sekundy jsou minutami, roky ale i eony. Je náš život žitý v této pozemské realitě dlouhý? S čím to lze srovnat? Například sedmdesát pět roků a oproti tomu čtyři miliardy let. Jaký je to nepatrný zlomek. Díky paměti navazujeme v dalším dnu života na předchozí události a na vědomí si sebe sama. Neumím si představit, že bych neměl paměť a každý den bych začínal od nuly.
Ale zpět již k podstatě. Žijeme v jisté úrovni stvoření, tak to cítíme. Již mnohokráte tu zaznělo, že úrovní /dimenzí, oblastí, regionů, příbytků u Otce…/ je více, než je jen ten náš pozemský – hmotný svět. Stvoření je vrstevnaté a tedy každé má nějakou danou úroveň, kterými se odlišují. Na vrcholu, na posledním a nejvyšším stupni realita existuje v čiré absolutní pravdě a čistotě. Je tam jediná, plná a nedělitelná. Je vším, vše zahrnující a vše překonávající. Čím níže sestupujeme „dolů“, tím více se postupně realita jeví v různých formách, které jsou neskutečné a iluzorní do té míry, v jaké je vzdálena od nejvyšších vrcholů duchovní transcendence. A nakonec vcházíme do našeho hmotného světa. Tady je realita již zcela skrytá, lze ji vidět jako zdání jevů (fenoménů), které vnímáme fyzickým zrakem jako mnoho různých věcí. Jevy (fenomény) každé jednotlivé oblasti jsou pravdou pro daný region stejného řádu, tato pravda pak je stejného řádu jako existence tohoto regionu. Když pak porovnáme poznání tohoto hmotného světa získané intelektem /subjektem/ s transcendentním poznáním mystického transportu, lze shledat, že v tomto materiálním světě je naše existence skutečná, ale z pohledu transcendentní reality tento svět přestává být reálným hmotným světem a ani my zde jako hmotní lidé neexistujeme.
Absolutní pravdou je, že hmotný svět ani lidé neexistují. Ale tato konečná pravda nemůže vstoupit do mysli člověka do té doby, dokud se nalézáme na lidské úrovni; neboť v absolutní realitě neexistuje ani člověk, ani jeho mysl jako taková. (Samozřejmě duše se od mysli odlišuje.) Jak může tedy opravdové poznání vstoupit do iluzorní neskutečné mysli? Naše mysl a i my neexistujeme ve stejném smyslu, v jakém neexistuje náš svět.
Jsme v nejnižší části stvoření, kde nevládne dokonalost. Pro nás, jako lidské bytosti, tento svět existuje, protože pro oklamanou mysl je tento svět iluze realitou. Tento tzv. svět je realitou stejného řádu jako my samotní; jsme-li tedy my, pak je svět také. Ale jsme-li my neskuteční, pak svět je také neskutečný. Toto je konečná absolutní transcendentní pravda. Poslední ale. Ale jsme-li neskuteční, pak naše činy, skutky, přání, myšlení, vše je neskutečné a pak nevyvstává otázka protimluvu, protože to přináleží myšlení a myšlení je také nereálné. Pro mystiky absolutní poznané úrovně je realitou pouze transcendentní Jediný, zatímco pro nás je realitou tento svět mnohosti. Oni zahrnují absolutní realitu, my se potácíme v relativní realitě neboli ve zdání. A nutno dodat, že pro člověka, který existuje v tomto světě iluzí a zdání, existuje také jeho svobodná vůle, ovšem také iluzorní. V čem hledat nepřipoutanost mystiků? V překonání všech závislostí k věcem našeho světa a osvobození duše od pout světských přání a poddanství karmy. A ještě, pravda našeho regionu je pravdou vždy jen pro naši nižší úroveň stvoření, ale není pravdou konečnou. Psát o výstupu k absolutnímu Jedinému, o Jednotě, Harmonii a Lásce, jimiž jsou tvořeny nejvyšší Zákony, které mystik ve své transportu poznává, je již zbytečné. Tady v této úrovni to nelze ani v nejmenším pochopit.
Lidské představy a obrazotvornost zde, v tomto světě, jsou výplody naší mysli, čerpající ze zprostředkovatelské funkce našich smyslů a to, že trvají v životě ty desítky let, neznamená, že nežijeme v iluzi. Náš zdejší žitý sen také jednou skončí smrtí těla a „probudíme“ se proměnou do vyšší úrovně. Zda v ní již zůstaneme /s pozdějším dalším výstupem do vyšších prosvětlených sfér/ či se vrátíme do zdejší pozemské reality, to nemáme zcela ve svých rukou. Mystická cesta však nabízí poznání vyšší reality ještě za života v hmotném těle, což naplňuje hlavní cíl života. Ježíš říkal – tam, kam jdu já, vy nemůžete… Některým nabídl vstup do nitra a vhled do vyšší úrovně – viz. jeho proměnění se na hoře v evangeliu Matouše /kapitola sedmnáctá/. A to je ten primární důvod, že se vybraným duším, které jsou připraveny na cestu sebepoznání přes své nitro, dostává nezištné pomoci mystiků. Ten jeden z nejvýznamnějších poslů Boha-Otce, Ježíš Kristus, říkal: „Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ /Jan 13:36/ Stát se synem světla, co to asi je? Odpověď není složitá; zbavit se natrvalo žití v iluzi tohoto světa. Za sebe píši, že ale neželím reality tohoto světa. Z jistého důvodu jsem se do něj musel zrodit /a ne jednou/. Je to region pomíjivosti a nenabízí pravdu. Na závěr odkazuji na Ježíšovo největší přikázání z Matouše, kapitola 22:34 až 40. To je začátek ne lehké cesty vyjití ze světa iluze do reality prosvětlení.
Své povídání ukončím úvodem z Jana – „Na počátku bylo Slovo…“ jako informace, jako Jeho tvůrčí jedinečná Síla, vyvěrající a adekvátně působící neustále, a to ve všech dimenzích Stvoření současně. Tak, jako vnímá člověk svým nedokonalým smyslem, zrakem, jen část působení světla zde, v pozemských podmínkách, tak i působení tvůrčí Síly nelze v těch samých podmínkách plně využít. Příkladem může být myšlenková spekulace o naší lidské paměti jako o nějakém konkrétním místu v mozku člověka. Hledat tam uložení toho, co jsme prožili a co si pamatujeme, je špatné. Ve skutečnosti je, byla a bude vždy paměť vytvořena a dána člověku z virtuálního potenciálu všech informací pro něj uložených a jemu poskytnutých z vyššího řádu, a ten je doslova živnou půdou samotného bytí, tvůrčího projevu Slova, na které je v menší či větší míře člověk napojen. Tento vyšší řád je tak samotným Bohem. Člověk, jak jej my sami důvěrně známe, jak sami sebe prožíváme, je v této úrovni svého života odsouzen k nevědomosti. Může mít sto škol a titulů, leč pořád je jen uzavřen v kruhu, který ho zde nepustí k poznání absolutní reality. Stále neví, co je nad jeho možností poznání úrovně této pomíjivé hmoty a žije v realitě, která je iluzí. Co však může, spočívá v tom, že právě zde se mu může nabídnout vstup na začátek nové Cesty, jako naplnění smyslu lidského života. A on to může přijmout.
Václav Žáček /Venda/
S použitím poznatků mé Cesty a praxe učení Sant Mat a též i knihy významného indického učence L.R.Puriho.
Pro lidi, kteří věří, že se civilizace zachrání, dá zachránit, je tu odkaz. Živí z tohoto světa nevyvázneme. Tak, jako někdy můžeme hovořit dlouze o snu, budeme po naší smrti hovořit o životě zde. Ale jaký to má význam – co je to život tady?:
https://www.youtube.com/watch?v=pCufsYvGTHA
Poslední články autora:
