„Přestávka. Sedám na kulatý kámen porostlý z jedné strany jakýmsi mechem. Dívám se na bažinu, která bude příčinou krátké změny směru v mém následujícím putování přes toto údolí. Jsem v chladné části lesa, ze které unikají a bublají v takovém oku tmavé vody i nějaké plyny a s nimi i zápach. Je tu cítit vlhká zem, půda není nijak hluboká a všude je mokro s prosakující vodou. Stísněnost prostředí umocněná porostem, který nepropouští téměř žádné paprsky slunce. Pak však po několika stech metrech klopýtavé chůze vystupuji nad tento les, po úbočí hory, sice kamenitém a porostlém křovinami, ale dá se tam nahoře vytušit změna k lepšímu. Žádné pohodlné putování to ale není. Kamenitá a klikatá stezka má své nástrahy, uklouznutí na uvolněném kamenu a je z toho rozbité koleno.
Cesta vystoupá až na malé návrší, které však nabízí již naprosto jiný pohled. Před hodinou jsem byl ještě dole v tom neutěšeném tmavém pralese. Teď je jeho plocha zelená a vlnící se ve větru. Místy se blýská meandrující říčka a někde les ustoupí ostrůvku se skaliskem a mne neznámými rostlinami. Tam dole vládl, přiznám, nějaký smutek, ticho, ze kterého šel i strach. Pod nohama čvachtala špinavá voda, která pronikala i do těžkých bot. Tady výš po zdolání kamení je rozhled, záře slunce, po obloze plují bílé mraky a ve výšce krouží nějaký dravec.
Usedám mezi roztroušenými kameny, které pamatují snad i miliony let. Vyzouvám si mokré boty a ošetřuji si koleno. Již by se dalo uvažovat o postavení stanu i tady, ale můj časový limit tří hodin odpoledního pochodu nebyl ještě naplněn. A tak po krátkém odpočinku vycházím a po další hodině jsem až téměř na vrcholu bezejmenného kopce. Pod ním je taková kryté místo mezi dvěma balvany, kam se vejde můj plátěný přístřešek. Je natočeno k východu a tak i případný západní či severní vítr mne nechá v noci v klidu.
Slunce se za protějšími kopci již chystá zapadnout a s narůstajícím soumrakem přichází i zklidnění. Dole, kde jsem se necítil nijak dobře, je již asi tma, zeleň lesa se teď stala úplně tmavou až černou. Nad východní stranou je již vidět první čtvrť měsíce. Při malém ohýnku pak přicházejí myšlenky. Hlad mi zahnala bageta se sýrem a v ešusu již bublá voda na večerní meltu. Tma houstne a s ní je chlad citelnější.
V myšlenkách se objevuje přirovnání. Život člověka, který svým životem putuje. Pohodlná místa střídají ty problematické chvíle, trny a kameny střídá pohodlná cesta. Čvachtající voda pod podrážkou není nic příjemného, ale nic netrvá věčně. Po nějaké době je cesta zase pohodlná se šimrající trávou na lýtkách. Příroda usíná tak, jako končí někdy všem život a zase se druhý den probudí. Tak, jako se i nový život znovu narodí. Lehký spacák, karimatka a díky větší výšce neotravují ani komáři. Usínám s pravidelným dechem, který rovnám do slunečního vzorce. Funguje to zcela spolehlivě…“ /z mého deníku/
A ještě k doplnění. Kdysi jsem u jednoho mého dřívějšího článku použil tento příběh. Snad lépe řečeno, příměr, jako podklad k uvědomění si lidského údělu: …
„Žijete v nějakém bídném prostředí a bídné situaci. Máte nad hlavou děravou střechu chatrče na spadnutí, ve které máte navíc zimu, znáte jen špínu a hlad, na potkání vás některá skupina lidí, těch nadřízených, utiskuje, šikanuje, jste tím vším tělesně a duševně deptáni, tvrdá práce a odměna jen pro to mizerné přežívání a navíc celé dny nevidíte slunce, neznáte přírodu. A pak, najednou, někdo přijde a zařídí vám pobyt v prostředí, kde je vše úplně a diametrálně odlišné – pohodlné, voňavé a bezpečné bydlení se spánkem v čisté posteli, chutná a vydatná strava, krásní lidé kolem vás, jste bez existenčních problémů, nasloucháte hudbě, s nádhernou přírodou kolem a sluncem, které se spolu s vámi směje celé dny na váš nádherný svět a život bez jakýchkoliv existenčních starostí. A najednou je tu hrozná zpráva, že za pár dnů se vrátíte do toho předchozího, bezútěšného, studeného, špinavého a páchnoucího světa. Pochopitelně, že začnete přemýšlet a konat jakékoliv kroky k tomu, aby váš prozářený život mohl pokračovat – jen ne tu bídu a beznaděj!“
A tak si říkám – PROČ. Proč se takto děje, nejen v tom vymyšleném příměru, mimochodem, ne tak nereálném. Vždyť někdy jsi dole, někdy nahoře. Týká se to i nových a nových životů, které na cestě sbírání zkušeností lidská duše poznává. A zase jemné upozornění – neměnný zákon karmy – vše, co se každému z nás děje, má nějakou příčinu; žijeme v následcích.
Dostala se mi do ruky kniha „Labyrint světa a ráj srdce v jazyce 21. století“. Autor Jan Amos Komenský určitě patřil mezi obry lidského ducha, kteří se vtělili do našeho národa. Zanechal nám svým dílem velké dědictví. Asi ani nebudu s mým názorem osamocen, ale putování její hlavní postavy, Poutníka, je ryze mystickým příběhem. V úvodu autor sděluje čtenáři několik svých zásadních myšlenek:
„Každý tvor, dokonce i takový, který není obdařen rozumem, přirozeně tíhne k tomu, že si oblíbí příjemné a pohodlné věci a touží je získat. Tím spíše u člověka, do něhož byla vložena moc rozumu, se probouzí touha po dobrém a příjemném. A nejen že probouzí, ale také ho vede, aby nacházel ještě větší zalíbení v tom, co je lepší, příjemnější a pohodlnější, a dychtil po tom tím horlivěji. Z toho už odedávna vyvstala mezi moudrými otázka, kde a v čem by se mohlo nacházet nejvyšší blaho, s nímž by se lidská zákonitost plně spokojila, takže když by ho člověk svou myslí dosáhl, mohl a musel by v něm odpočinout a už by neměl co víc si přát.
Pokud bychom se tomu chtěli věnovat blíže, zjistíme, že pečlivé zkoumání, jak by měla být ona otázka vyřešena, probíhalo a probíhá nejen mezi filosofy, ale že i mysl každého člověka hledá, kde a jak dojít co nejplnějšího potěšení. A přišlo se na to, že téměř všichni lidé přitom utíkají ven ze svého nitra, a čím by uspokojili a upokojili svou mysl, hledají ve světě a v jeho věcech, jeden v majetku a zboží, druhý v rozkoších a potěšeních, jiný ve slávě a vznešenosti, další zase v moudrosti a v umění, jiný ve veselé společnosti atd., zkrátka všichni touží po vnějších věcech a v nich hledají své naplnění.“
Více jak patnáct století před myšlenkami Komenského byla sepsána v Indii Bhagavadgíta, která je právem nazvána jako bible hinduismu. Je plná i morálních a etických doporučení a podrobně je v ní žák Ardžuna poučen svým učitelem Kršnou o uspořádání světa a o člověku samotném.
K prvním myšlenkám J. A. Komenského jsem našel v Gítě něco, co s nimi, alespoň podle mne, významně koresponduje. Ze Zpěvu druhého, pojmenovaném jako „Cesta vědění“ jsou tyto verše (pro objektivitu je kopíruji v celém znění):
55. A Kršna odpověděl: „Člověk s pravou moudrostí odvrhuje od sebe všechnu žádostivost, kterou jeho mysl rozdmýchává, a nachází uspokojení ve skutečném Já, v čistém duchu.
56. Jeho srdce není dotčeno nepřátelstvím ani neprahne po štěstí. Takový člověk je oproštěn od žádostí, strachu a hněvu. Takový člověk je vpravdě mudrcem, jehož mysl došla pokoje.
57. Kdo není připoután k věcem a není potěšen dobrem, ani pohoršen zlem, získá dokonalou moudrost.
58. Jestliže jako želva, která stahuje nohy do svého krunýře, dovede i on cele odpoutat své smysly od toho, co je vzrušilo a rozdmýchalo, je pevně zakotven v poznání pravdy.
59. Lákadla smyslů nemají moc nad člověkem zdrženlivým, nezaniká však ještě zcela jeho touha… tu ztrácí teprve ten, kdo uzřel Nejvyššího.
60. Nevázané smysly, Ardžuno, dorážejí prudce i na mysl člověka moudrého, který usiluje o dokonalost.
61. Nechť je udrží na uzdě, nechť vloží svou důvěru ve Mne! Neboť spolehlivá je moudrost toho, kdo takto opanoval své smysly.
62. Myšlenka na nějakou věc rodí příchylnost k této věci. Z této příchylnosti se rodí touha a z touhy vášeň.
63. Vášeň rodí klam a klam rodí zmatek v mysli a ze zmatku mysli pochází nakonec zánik člověka.
64. Kdo ovládá sama sebe a ubírá se světem se smysly zkrocenými, kdo není spoután ani láskou ani nenávistí, ten vskutku dochází nezměrného klidu.
65. V tomto klidu je vyhlazen všechen zármutek, neboť mysl člověka, jehož srdce je klidné, brzy zakotví v bezpečí.
66. Člověk s myslí nestálou neví, co je rozjímání. Kdo nerozjímá, nezná klid a nezná-li člověk klid, odkud může očekávat štěstí?
67. Neboť srdce, které jde potulným smyslům v patách, odnáší rozum jako vítr plachetnici.
68. A proto, mocný bojovníku, věz, že ten, kdo zkrotil své smysly, kdo je odpoutal od světa, má mysl skálopevnou!
69. Co je nocí pro všechny bytosti, je bdělým dnem pro toho, kdo ovládá sebe sama. A co je pro ony bytosti bděním, není než nocí pro toho, kdo je osvícen.
70. Míru může dosáhnout jen ten, kdo se nenechá rozrušit nepřetržitými proudy žádostí, jež se jako mnohotvárné řeky vlévají do oceánu, který přesto ve svém základu zůstává nehybný – a nikoli ten, kdo se snaží vyhovovat svým žádostem.
71. Kdo se oprostil od touhy a všech žádostí a neříká „to jsem já a to je mé“, dochází, oproštěn od nepravého já, skutečného klidu.
72. Tento stav, synu Prthy, je vpravdě samým ztotožněním s Nejvyšším. Člověk, který dosáhl tohoto stavu, nepodléhá klamu, neboť kdo třeba až na samém konci života spočine v Něm, dospívá k věčné a svrchované blaženosti.“ /použitý překlad Bhagavadgíty Rudolfem Janíčkem z roku 1989; ke stažení na „uložto.cz“/
Ten, kdo se hlouběji zabývá skvostnými myšlenkami Gíty, v ní určitě nachází vše. Doporučuji i některé další Zpěvy, jako například:
Čtvrtý zpěv ~ CESTA OBĚTI
Pátý zpěv ~ CESTA ODPOUTANOSTI
Šestý zpěv ~ CESTA ROZJÍMÁNÍ
Sedmý zpěv ~ CESTA PRAVÉHO POZNÁNÍ
Dvanáctý zpěv ~ CESTA LÁSKY A ODDANOSTI Třináctý zpěv ~ CESTA ROZLIŠOVÁNÍ
Když se ještě podívám do knihy Komenského, mohu se jako důvod nelehké cesty poznání Poutníka v labyrintu světa dozvědět, že ho k tomu vedla jeho vlastní nestálost mysli. A i když šlo „jen“ o poznání světa, zjistil hned na počátku, že potřebuje průvodce. Otázkou by mohlo být, zda další průvodce Poutníka, Mámení, není tou démonickou složkou stvoření? Zajímavá je i kapitola XXIII. /str. 88 knihy/, kde si Poutník prohlíží hrad Fortuny. Hrad štěstí či úspěchu, po kterém většina lidí ve zdejších podmínkách života tak často touží.
Poutník si ale hned v úvodu povšimne, že brána, která vedla dříve do hradu a byla jedinou, je povalena a zarostlá trním a vede k ní příkrá a málo přístupná cesta. Jmenovala se příznačně – CTNOST! Nové zástupy lidí si postupně vytvořily ve zdech hradu nové brány. Jejich názvy jsou také příznačné – Pokrytectví, Lež, Lichocení, Nepravost, Lest, Násilí atd. a je celkem jisté, že přístup k nim nevyžadoval tolik námahy. Co tedy vyžadoval nový vstup do hradu štěstí, je zřejmé. Autor to vidí jednoznačně a již v 18. století, kdy Labyrint… psal bylo jasné, že člověk se od ctností odklonil.
I proto jsem na úvod zařadil můj list z deníčku, který si při mých cestách vedu. Lidé se ocitají v různých podmínkách a okolnostech svého života. Ten hustý, tmavý, vlhký les není tak chtěný, jako cesta po vrcholcích s výhledem, se sluncem. Zrovna tak nuzný život v chatrči. Každý touží mít se dobře. Filosofování s plným žaludkem, v komfortním bytě, to je pak velmi jednoduché.
Jan Amos Komenský popisuje v knize i moudrého krále Šalamouna. I ten si všímá marnosti i šalby světa. V úvodu celé knihy je citován Kazatel ze Starého zákona:
„Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“ /1:14/
Na závěr. Deník z mé loňské cesty jarní přírodou pak pokračoval zápisem:
„Melta udělala svoje, ale já za přerušení spánku děkuji. Musel jsem v noci vyjít. Srpek Měsíce byl již pryč a nad hlavou, bez světelného smogu civilizace, se klenula obloha plná hvězd. Úžasný pohled. A tak mne napadlo, jak naše lidské snažení, honění se za chimérou, je špatné a nízké. Být pár stovek kilometrů nad planetou, uvidět slunce i Zemi, její barvy a necítit ten shon s lidským hemžením, snažením se, často i na úkor svého svědomí…“ (psáno u ranního čaje s paprsky slunce – dole byla ještě tmavá mlha)
Václav Žáček /Venda/
Labyrint světa a ráj srdce v jazyce 21. století… vydání v r. 2010, nakladatelství „Poutníkova četba“ Chlumec.
Poslední články autora:
