„Jednoho dne jsem se rozhodl, že se vším skoncuji… s prací, se vztahy, s duchovností… Dokonce jsem chtěl i skoncovat se svým životem.
Odešel jsem do lesů, abych si naposledy promluvil s Bohem.
„Bože,“ řekl jsem. „Můžeš mi říci jediný dobrý důvod, proč bych neměl se vším skoncovat?“
Jeho odpověď mě překvapila.
„Podívej se kolem sebe,“ řekl. „Vidíš to kapradí a ten bambus?“
„Ano“, odpověděl jsem.
Poté mi Bůh začal vyprávět svůj příběh: „Když jsem zasadil semínka kapradí a bambusu, velmi jsem se o ně staral. Dal jsem jim světlo a dal jsem jim vodu. Kapradí z půdy rychle vyrašilo a jeho nádherná zeleň pokryla celou zem. Avšak ze semínka bambusu nic nevzešlo. Já jsem ale na bambus nezanevřel. Druhým rokem pak vyrostlo kapradí mnohem více, avšak ze semínka bambusu opět nic. Já jsem ale na bambus ani tehdy nezanevřel. Ve třetím roce ze semínka bambusu opět nic nevzešlo, přesto jsem v něj ale stále věřil. A když se ani čtvrtý rok z tohoto semínka nic neurodilo, já jsem stále nepřestával doufat. V pátém roce pak ze země vyrašil tenký bambusový výhonek. V porovnání s kapradím se zdál titěrný a nevýznamný. Avšak o šest měsíců později již bambus vyrostl do výše 100 stop. Pět let mu trvalo, aby zapustil silné kořeny.“
„Tyto kořeny ho učinily silným a daly mu vše, co potřeboval, aby přežil. Nikdy bych nedal žádnému ze svých stvoření takový úkol, který by nemohl zvládnout.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Mé dítě, vědělo jsi, že celou tu dobu, kdy ses ty snažil a usiloval, tak ve skutečnosti rostly a sílily tvé kořeny? Nikdy bych na bambus nezanevřel. A na tebe také nikdy nezanevřu. Nikdy se nesrovnávej s ostatními. Bambus roste v lese za jiným účelem než kapradí. Nicméně oba les tvoří a zkrášlují.“
„Tvůj čas přijde,“ řekl mi dále Bůh. „Jednou vyrosteš vysoko.“
„A jak vysoko vyrostu?“ zeptal jsem se Ho.
„Jak vysoko vyroste bambus?“ zeptal se na oplátku On.
„Tak vysoko, jak jen může?“ vyzvídal jsem.
„Ano,“ odvětil. „Vzdej mi slávu tím, že vyrosteš tak vysoko, jak jen můžeš.“
Odešel jsem z lesa a přinesl si tento příběh. Doufám, že vám tato slova pomohou pochopit, že Bůh nikdy nad vámi nezlomí hůl!
Nikdy ve vás nepřestane věřit!!
Je lepší žít v naději, než zemřít v zoufalství.
Dovolím si na závěr přidat pár veršů z Prvního listu Janova, kap. 3:1-2 (cítím v tom to, že Bůh je skutečná láska):
„Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi – a také jimi jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je.“
A ze stejného zdroje kap. 4:7-8:
„Milujme jedni druhé, milovaní – vždyť láska je z Boha. Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nezná Boha – vždyť Bůh je láska.“
Alois Vrobel
Poslední články autora:
