Číslovka letopočtu je nová, 2017. Numerologové si s ní určitě umí pohrát. Co lidstvo čeká, je otázkou, kterou asi nikdo nezodpoví s jistotou. Budu tu za rok v mé rodině, s přáteli, bude tu internet, bude jasná obloha, sklizená úroda, potraviny, voda, mohou těhotné ženy doufat, že své dítě porodí do klidného světa? I takové otázky napadají určitě nejen mne jako zcela obyčejného člověka.
Málokdo by mohl být silně v opozici, když řeknu, že kultura se vyvíjí. Jestli zcela správným směrem, to může být diskutováno a najde se na její hodnocení mnoho názorů. A to i značně odlišných.
Snad by mohl být uznán fakt, že v popředí kultury v našem století stojí věda. Její vědecká metoda se snaží o určitou nadvládu či vůdcovství, myslí si o sobě, že ona řeší a vyřeší narůstající problémy lidstva. Když se na její působení podívám bez předsudků, brýlemi svého poznání a vidím, jak se profilovala do současné doby, je téměř jisté, že její plusy a mínusy v působení na člověka se někdy tu vzájemně ruší, někdy mají převahy pozitiva, někdy negativa. Věda slouží člověku, ale někdy je i proti němu.
Mám-li v představě svůj ideál společnosti, s reflexí potřeb a s usilováním k zachování třeba jen přežití, bude pro mne nutné zamyslet se nad charakteristikou právě k tomuto vztahu; na jedné straně ideál, na druhé vědecká metoda. Nabízí se mi i otázka, když si uvědomím opravdu početné iluze, které nabízí vědecká metoda rozvoje společnosti, zda je tato jedinou poznávací metodou, ve které „září“ pro vědce vůdčí stimul chtění si přes ni osvojit hmotu, ovládnout ji. Není nic nepravdivého na tom, když i napíši, že jsou již dávno položeny základy takové metodiky poznání a osvojení si hmoty, jejíž zvládnutí je velmi těsně spjaté s procesem duchovního zdokonalování člověka, s neustálým jakoby prosvětlováním jeho mravní podoby.
Po známém vývoji člověka v různých obdobích obnovování až k narůstání duchovnosti, a to i přes nepříznivé podmínky umělé tmy, která měla účelově zakrývat tento pokrok, rozvíjí se duchovnost člověka neustále. Nemám na mysli nějaké magické rituály, okultismus, jako utajené rádoby vědy. Jde v zásadě o růst duchovního konání i přes zřejmý atak materialismu v ryze podpůrném uspořádání konzumní společnosti, která se s duchovností neslučuje. Může se to nelíbit, může tu být nepochopení, ale pokrok na úrovni ducha je zakotven v mnoha náboženstvích a jeho univerzální atributy jsou i přes drobné kosmetické odlišnosti stejné. Již dlouhá staletí se rozpracovávají způsoby rozvoje v rovině následné praxe; v úrovni působení vůle na organismus člověka a také na vnější hmotu. Jsou známé školy, učení, které po dlouhé mravní přípravě, vedoucí i přes široké prověření, vedou mnoho jedinců k jejich vyspělosti, jasněji řečeno, až ke „konání zázraků“. Ale to není v žádném případě kýžený cíl.
Vědecky založený člověk může snadno přehlédnout význačný princip, jenž ale není vlastní vědě. Je to princip zdokonalování a transformace vlastní lidské bytosti, nenápadná, ale o to více náročná práce ve vlastním poznávání své podstaty. Tato cesta vede až k tomu, že se mohou uskutečnit až neskutečné jevy, za všechny třeba jen vědomý průnik skrze objekty trojrozměrné dimenze. Z podstaty člověka a z jeho vůle, s jistým procesem pro konečné ovládnutí fyzického, astrálního, mentálního těla a mysli, může člověk dojít k poznání, k zvládnutí a využití zákonů našeho světa, naší hmoty s mechanismem podřízení nižších zákonů vyšším, i vědě dosud neznámým.
Nemohu nevzpomenout našeho Posla, Ježíše Krista, který přes evangelistu Matouše sděluje v 5. kapitole, ve verších prvním až patnáctém, co je blahoslavenství. Jednoduchým jazykem doporučuje, jakým má člověk být, aby nebyl pošlapán jako ta sůl, která nesolí. Doporučuji na prahu nového roku přečíst a zamyslet se.
Je jisté, že některé osudové události vývoje, vyznačující se sobeckostí, touhou po ovládání, zavinily, že jen pouze řádově jednotlivci a ne zástupy lidí, vstupují na tuto jedinečnou cestu interního poznání, vedoucí až k osvojení hmoty. Mohla to být snad atmosféra ateismu, která brzdila pohyb vpřed na této cestě? Snad! Je tu ovšem naděje, že nevíra v ateistické době spěje ke svému konci, že není nekonečná. Úspěchy moderní techniky, řečeno stručně, jsou od počátku těžkopádné, zatěžující přírodu a vyčerpávající zdroje planety. Kdyby na rozvoj duchovnosti, poznání člověka a jeho vnitřní podstaty, byly dány stejné prostředky, jaké byly dány v minulosti a dnes pro rozvoj metodiky vědecké, pak by se v základech změnilo spektrum lidského života, lidské tvorby, poznatků, společenského zřízení a mravní podoby.
Jaký mohu vidět svůj ideál, to jsem zatím nenaznačil. Požadavky na něj bych mohl klást ve velké šíři, nic to nestojí, ale když přemýšlím o světě, maje na zřeteli své zkušenosti, přichází mi nezpochybnitelný fundament. Předesílám, není to nic jednoduchého.
Co takhle se zaměřit na sjednocení národů a států Země v nějakém společenství, nad kterým by vládla propracovaná etická kontrolní instance. Začátek by byl obrovsky těžký, ale takové sjednocení by mělo několik cílů, které by lidskost mohly pozdvihnout. Je tam i rozšíření materiálního blahobytu s požadavkem na vysokou kulturní úroveň obyvatelstva všech zemí s kladením požadavků na výchovu generací, nebojím se termínu, do ušlechtilé podoby. Dělo by se tak postupně, ale s jasným cílem a pod plnou kontrolou jednotlivých kroků od samého začátku.
Nelze ani přejít a nevšímat si historicky dlouhého vývoje náboženství, které lidstvo dnes silně rozděluje. V mém ideálu je nutný požadavek na sjednocení křesťanských církví do nějaké svobodné unie všech dalších náboženství, které mají zaměření ke Světlu a které by se podílely na postupné proměně planety v jednu obrovskou zahradu a přivedly by ji v žité bratrství všech národů a států.
Na jedné straně tedy ovládnutí hmoty, na druhé žití morálky a etiky, jako další hlavní podmínky. Tak by se člověk dostal k uvědomění si daru, který denně užívá, k daru přírody, která by si zasloužila po staletích přehlížení či až degradace, své vlastní produchovnění. Člověk je její součástí a ona mu má sloužit k jeho zdravému rozvoji. A on jí!
Přijměte prosím přání zdraví, lásky a té správné cesty.
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
