Vesmír a stvoření mají tři hlavní atributy; čas, prostor a příčinnost. Lze si představit život v jeho komplexnosti bez jednoho z nich, neboli, můžeme při hledání něco vynechat? Ale ještě přednostně; lze to vynechat při hledání Boha? V mnohých mých pokusech o hledání, v mnohých útržcích jsem se dostal do situace, kdy si dávám věci a dění, události a postoje, dohromady pro jediný cíl, poznání sebe sama.
Ačkoliv je Bůh všude přítomen, v tobě je přítomen v nejhlubší a nejústřednější části tvé duše. Přirozené smysly nemohou Boha ani vlastnit, ani se s ním spojit. Nikoliv, tvé vnitřní dary porozumění, vůle a vzpomínky mohou jen toužit po Bohu, ale nemohou být místem Jeho pobytu v tobě. V tobě však je kořen neboli hloubka tvé bytosti, z níž všechny tyto dary vycházejí jako čáry z jediného průsečíku nebo větve z jediného kmene stromu. Tato hloubka je jednota, věčnost – dno duše. Vždyť je tak nekonečná, že jí nic nemůže uspokojit, nebo nic dodat klidu kromě nekonečnosti Boží. William Law
Adam a Eva po vyhnání ráje, ilustrace z roku 1897.
Dnes se stále dokola podivují někteří lidé nad děním ve světě, nad materialismem, konzumem, úpadkem mravů /ó, kolikráte tu již i tento byl/ nad vším, co je mimo dobro, a neuvědomují si, že tak se děje právě na té zlořečené zemi, jež je dědictvím člověka. Je daným polem jeho svobodné vůle k působnosti dle jeho přání, tužeb, chtíčů a chtivosti. To vše získal svou neposlušností. Jinou zemi člověk neobdržel a jinou nemá. Země zlořečená. Lze na takové vystavět nějaký pozemský Ráj?
Někteří lidé se stále a stále obklopují lidmi a vyprávějí jim zkazky, jak se dá všechno lehce změnit, když to a to se z života lidí odstraní. Tito často falešní vůdci o tom píší i obsáhlé knihy a neuvědomují si, že každý jeden člověk je prach a v prach se znovu obrátí, ale že každý jeden člověk má skrytou moc se z této země sám vymanit. A nebo si možná i myslí, že Bůh pošle na lidstvo zkázu a po ní dojde k jeho novému znovuzrození do ideálu. Ale tak to není, protože již jen ten opak dobra, zlo, které prarodiče lidstva měli tu čest poznat jako první, sem přinesli jako dědictví prvního hříchu. Lze jim odpustit to, že chtěli mít podle hadova /Satanova/ příslibu moc jako Hospodin Bůh?
Snad i lze, protože s tím již nejde nic dělat. Rodíme se s důsledkem z té první příčiny a nakonec i jejich syn Kain pak ukázal, že lze zabít i svého rodného bratra jen z toho pocitu, který se zrodil v jeho mysli, ze závisti. Jaký to byl motiv a nemá snad destruktivní sílu a platnost í pro dnešek, ještě v mnoha a mnoha dalších rafinovaných podobách?
Co a jak chtějí dnes někteří lidé napravovat, když samotný Stvořitel jim daroval do základní výbavy těžký život; cituji ze stejné knihy SZ a stejné kapitoly: „Po všechny dny svého života z ní (zlořečené země) budeš jíst v útrapách; bude ti plodit trní a bodláčí a ty budeš jíst polní byliny. V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země, neboť z ní pocházíš: „Prach jsi a v prach se obrátíš!“? Prachem je skutečně každý a v prach se po smrti každý obrátí, v tom je spravedlnost pro všechny. Ale mnozí nejedí „jen“ polní byliny a nemusí si svůj chléb opatřovat v potu své tváře. Naopak, mnozí žijí v bezmezném blahobytu, bohatství a přepychu a na úkor jiných lidí. Nebylo toto rozdělení lidí záměrem snahy samotného Satana, který k tomu měl svůj závažný „tvůrčí“ důvod?
Ale zpět. V dávných biblických časech, když se lidské plemeno rozmnožilo a žilo v hříchu, až hanba mluvit, poslal na ně dokonce Hospodin zkázonosnou potopu a zachránil právě jen ty, kteří pak mohli začít s novým a čistým štítem. Lidský rod a spolu s ním mnoho druhů zvířat, ptactva a všeliké havěti nebeské byl od trestu zachráněn. První zápalná oběť po opadnutí vod potopy přinesla slib samotného Hospodina /SZ/: „Už nikdy kvůli člověku neprokleji zem, i když jsou myšlenky lidského srdce už od mládí zlé. Nikdy už nepobiji vše živé, jako jsem to učinil. Dokud bude trvat země, nikdy nepřestane setba a žeň, chlad a horko, léto, zima ani noc a den.“ /že bych v tom cítil zákon karmy, akce a reakce, spravedlivé odplaty za vykonané/. A dokonce s Noem a jeho lidmi uzavřel smlouvu novou: „Veškeré tvorstvo už nikdy nebude vyhubeno záplavou vody. Už nikdy nenastane potopa, jež by zničila zemi.“ Něco se však zase časem pokazilo a lidé sklouzli opět do problémů, možná i větších. Že by spoléhali na tuto Smlouvu a říkali si, že se jim nemůže nic stát, zvláště s přihlédnutím k tomu, že Bůh přece neporušuje své zákony /… i smlouvy/?
Později, protože nekonali správně, dostali od Hospodina ještě novou šanci k životu, tzv. Desatero. Ten se již na to zřejmě nemohl dívat a jmenovitě, tedy maximálně srozumitelně, jim vyjmenoval to, co mají dělat, a to, co ne, co je naopak velkým hříchem. Než jim však ta doporučená moudra vytesaná do kamenných desek Mojžíš přinesl, tak si lidé stihli vyrobit zlaté tele a s různými obřady se mu klaněli. Mojžíš však u vybraného národa udělal pořádek. Udržel se však a žili pak lidé v tomto Desateru?
Leč ten samý Hospodin jim pak v dalších generacích, jakoby sám zapomněl na svá přikázání, doporučoval, ba přímo i rozkazoval, koho zabít, komu vyvraždit ženy a děti, kde bude křik, nářek a prolita krev. Byla to zvláštní doba a člověk doslova nevěděl, co činí. Krev na bojištích, krev nevinných obětí v chrámech lidmi postavených na oslavu Boha. Z toho měl vyrůst nějaký ideál a z takto pojatého náboženství se měl stát jeden z pilířů budoucí civilizace?
Proroci později mluvili o někom, kdo přijde a všechno napraví. On přišel, jako samo vtělené Slovo, viděl a konal, leč byl svými vrstevníky za novou Pravdu potupně zabit. I když se velmi snažil a přinášel prorokované učení plné nových a mnohem jednodušších doporučení pro život, lásku k Bohu a k bližnímu, odpouštění a pokoru, musel v mladém věku zemřít. Tehdejší světská moc, Řím, by ho nechala žít. Nezradili ho však a nevydali pro smrt lidé jeho vlastního národa?
Uplynuly již téměř dva tisíce roků a vývoj v nich nepokračoval dobře. Vznikla další dvě nová a silná náboženství s pozdějšími rozděleními do mnoha různých skupin a sekt, které však velmi sloužily rozvoji moci světské. Lidé ve jménu různých bohů a božstev, s prapory s kříži či jinými symboly, s modlitbou na rtech vraždili ty, kteří s podobnou modlitbou umírali. Vraždili muže, ženy a děti, vraždili pro bohatství a slávu. Nabízí se otázka – změnilo se to dědictví zlořečené země z počátku?
Očekávaný Mesiáš pro ty tenkráte silnější nebyl tím pravým prorokovaným a spása světa se davově nekonala. Naopak, ti i ti, a do toho další, používali svá náboženství ne ke spáse, ale k dalším rozbrojům a válkám, tedy pravý opak pokojné cesty poznání jednoty-lásky-harmonie a odpouštění, které hlásal pokojný syn Marie. U křesťanů, mohamedánů i židů stále probíhal a probíhá boj o moc. Kolik lidí si ukládá své pravé poklady v nebi, kde je nikdo neukradne? Kolik si je ukrývá na zlořečené zemi, kde je kradou zloději či ničí rez a moli? Kolik lidí při vědomí těžké cesty, ale jisté v jejím konci, jde k Bohu po doslova ostří nože? A kolik jde pohodlnou a širokou cestou do pekel? Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí. Kdo na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k věčnému životu. Kdo dá na nejasný příslib života věčného po smrti, kdo naopak upřednostní sladkosti vezdejšího života, kde si užívá svými smysly a to zcela naplno? Tady si každý může odpovědět sám.
Mnoho lidí dnes hledá důvody, proč je svět tak rozpolcený, proč pravda a spravedlnost pláče někde v koutku a na výsluní se hřejí vášně lidských myslí, třeba jen ta lež a sobeckost. Tzv. moderní civilizace přinesla politickou podstatu, která ve vývoji určila, že stát a peníze jsou bohem na zemi. Dokonce pod útlakem státu /i států/ a patřičných jejich nástrojů s použitím i těch nejméně čestných prostředků vzniká ve vývoji údajně i sjednocení. Kdo toto akceptuje, kdo si lže sám sobě do kapsy s potlačením svědomí, ten dostává privilegia, moc, jež vedou k pýše, lakotě, ješitnosti a krutosti. Proč tomu tak je?
Na konci individuální cesty v hledání vývoje člověka je pak cíl v opravdovém poznání jako vědění, jímž jedinec neslyšitelné slyší, neviditelné vnímá a nepoznatelné poznává. A jen to osvobozuje, to je tím rozvázaným ranečkem, ve kterém jsou pravé rubíny vnitřního pokladu. To je pravá podstata vzkříšení, a to bez ohledu na civilizaci, ve které člověk žije. Cesta k Bohu, k návratu jeho podstaty v nás do jeho Domova. Ostatní je jen chytáním větru do rukou a lidé budou pobíhat a lapat jej i se svými dětmi; hlavně že se budou smát.
Umíral jeden slavný rabín, vážený muž víry ve své komunitě a rodině. I zeptal se ho jeho nejstarší syn: „Otče, ve svém životě jsi poradil mnoha lidem, chodili za tebou a tys je neodmítl. Můžeš nyní, na konci svého života prozradit to nejhlavnější, co tě provázelo tvým životem a co jsi poznal, že je nejdůležitější?“ Rabín se krátce zamyslel a tichým hlasem řekl: „Synu, všechno je jinak.“
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
