Kdysi na začátku jsem slíbil, že sem tam něco napíšu a ten můj výtvor si nebude klást nárok na originalitu. Naopak, něco vždy převezmu a drobně okomentuji a snad se kolem námětu rozvine i přínosná diskuze. To byl můj záměr.
V minulých dnech jsem byl nemocen, a to mi dovolilo trochu více číst. Narazil jsem v duchovních povídkách na jednu, o niž se chci s vámi podělit. Již její název je zajímavý:
Lev, krysy, had a včelí plást
Stalo se, že jednomu muži se zdál velice podivný sen. O lvu, jak ho pronásleduje. Muž běžel ke stromu, vylezl na něj a sedl si na větev. Podíval se dolů a viděl, že lev tam stále je a čeká na něj.
Potom se muž podíval vedle sebe, kde u kmene stromu, na větvi, na které seděl, spatřil, jak kolem dokola té větve krouží dvě krysy a ohryzávají ji. Jedna krysa byla černá a druhá bílá. Větvi zbývalo již jen pár chvilek, než se zlomí a spadne na zem.
Muž se podíval znovu pod sebe a s hrůzou zjistil, že přesně pod ním je veliký černý had. Ten přímo pod mužem otevřel svou tlamu, aby mu on pak do ní spadl.
Vzhlédl tedy vzhůru, aby se podíval, zda najde něco, čeho by se mohl chytit. Tam spatřil jinou větev s včelím plástem. Z něj odkapávaly kapky medu. Muž jej chtěl ochutnat. A tak vyplázl jazyk a ochutnal jednu padající kapku. Med chutnal úžasně. A tak chtěl ochutnat ještě další kapičku. Při tom ochutnávání ztratil v medovém opojení ponětí o čase.
Během té doby zapomněl na dvě krysy, které ohlodávaly jeho větev, na lva pod stromem i na hada, který byl hned pod ním. Poté se ze snu probudil.
Aby pochopil, co ten sen znamenal, zašel za jedním zbožným islámským učencem. A učenec mu řekl, že lev, kterého viděl, znamená jeho smrt. Stále vás pronásleduje a provází kamkoliv jdete. Že černá krysa znamená noc a ta bílá den. Točí se kolem něj, jedna za druhou, ukusujíce tak jeho čas na cestě blíž a blíž ke smrti. Ten velký černý had s tmavou tlamou je jeho hrob. Je tu a jenom čeká, až do něj spadne. Plástve medu je tento svět a sladký med představuje přepych tohoto světa. Rádi ochutnáváme kapičky přepychu tohoto světa, je to tuze sladké. Pak mlsáme další kapky, kapku po kapce. A zatím zapomínáme na čas, na svou smrt i na svůj hrob. Tento život je jako had, tak hebký na dotek, avšak plný smrtícího jedu. Lidé nerozumní jsou k němu vábeni a přitaženi, avšak lidé moudří se mu snaží vyhnout a drží se dál od jeho smrtících následků.
Co dodat? Již po narození obdrží člověk svého lva, jako symbol smrti. Od jeho počátku jsou s ním i ty dvě krysy. Dlouho však trvá, než si člověk uvědomí, že se ten konec blíží, že práce krys je pro ně bezúnavná a že se i ten lev k němu přibližuje. Den a noc nám stále „podřezávají“ naši větev života. Jestli si za svého života užijeme kapky sladkého medu, to není až tak důležité, protože tam, kde budeme, až nás pozře lev, až tělo spadne do toho hadího hrobu, tam je nám to pomíjející, i když lákavě sladké, zcela na nic. Každý z nás musí jednoho dne zemřít. Bohatý, chudý, zdravý, nemocný, nikdo nemůže smrti uniknout. Všichni musíme její branou projít. Duše, která na sebe vzala fyzickou podobu, musí tuto podobu také opustit. Co bude po smrti, do jaké země po ní přijdeme? S kým se tam sejdeme? Posvátné knihy věnují těmto otázkám příležitostné zmínky, ale člověk si většinou myslí, že jejich účelem je nabádání, abychom tady žili bez hříchu, abychom konali dobré skutky. Člověk to nabádání většinou odmítá a nad vidinou nějaké brány smrti mávne rukou. Raději ochutnává ty kapky medu.
Pavel z Tarsu někde řekl, že: „Smrt je posledním nepřítelem, kterého musíme překonat“.
K zamyšlení a na závěr si dovolím krátkou myšlenku, kterou sdělil Ježíš Kristus a která má s dnešním mým článkem velkou souvislost: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království boží.“
Alois Vrobel
Poslední články autora:
